Willow „Gratuluji, čekáte dvojčata,“ usmála se na mě lékařka. „Dvojčata?“ Ležela jsem na nemocničním lůžku a v šoku hleděla na doktorku. Slyšela jsem dobře? Jak bych mohla čekat dvojčata? Poté, co jsem opustila území smečky Emerald Bright, mi začalo být špatně. Zvracela jsem na okraji silnice a cítila stále větší závrať. Můj citový zmatek si vybral daň na mém zdraví a má vlčice se mnou odmítala komunikovat. Přišla jsem k lékaři na kontrolu, ale nikdy jsem nečekala, že dostanu to největší překvapení svého života. „Ano, dvojčata,“ potvrdila a ukázala na monitor, aby mi předvedla dva nevinné životy zdravě rostoucí v mém břiše. Do očí se mi vehnaly slzy. Opravdu to byla dvojčata. Lékařka mi předepsala nějaké léky a já opustila nemocnici jako v mrákotách. Podvědomě jsem si položila ruce na břicho a zašeptala: „Nebojte se, moje děti. I když vás tatínek nechce, maminka vás moc miluje. Vychovám vás oba se vším, co mám,“ popotáhla jsem. S kufrem v ruce jsem zamířila na autobusové nádraží, ale nevěděla jsem, kam jít. Smečka Emerald Bright byla mým jediným domovem a neměla jsem žádnou rodinu ani příbuzné, na které bych se mohla spolehnout. Byla jsem v tom širém světě sama. Znovu mi myslí proběhly myšlenky na Reubena, až mě rozbolelo u srdce a do očí se mi nahrnuly slzy. Právě když jsem byla ztracená ve svých myšlenkách, narazilo do nedalekého stromu auto s ohlušujícím nárazem, který se rozlehl prázdnou ulicí. vylekaná jsem s vytřeštěnýma očima hleděla na nehodu před sebou a rozběhla se k autu, abych to zkontrolovala. Přední část vozu byla ošklivě zdemolovaná a na místě řidiče seděl jen muž středního věku, kterému silně krvácela hlava. „Ó, má bohyně!“ vydechla jsem a vytáhla telefon, abych zavolala sanitku. Ale než jsem stihla cokoliv udělat, muž se sám vyplazil z auta a zhroutil se mi k nohám. Rychle jsem se ho snažila zachytit a podepřít. „Pane, jste v pořádku?“ ptala jsem se, zatímco jsem mu pomáhala opřít se o auto. Jeho silná aura a pach potvrzovaly, že je to vlkodlak, Alfa. „Počkejte, zavolám sanitku,“ začala jsem vytáčet číslo, ale on mě chytil za ruku. „Vy jste Willow Rathboneová, že?“ zeptal se a jeho hlas byl těžký šokem. „Jak... jak to víte?“ Oči se mi rozšířily, když zmínil mé příjmení, jméno, které bylo před světem vždy skryté. **** O šest let později, Británie. Káva na stole zůstala nedotčená a nakonec znovu vystydla. Opatrně jsem špendlila krajkové šaty na figurínu a ujišťovala se, že dokonale splývají po její formě a zdůrazňují křivky a obrysy róby. Byla to poslední úprava mého výtvoru. Konečně jsem odhrnula závěs, který dělil můj pokoj na dvě části. „Páni...“ vydechla Lola, která právě vstoupila do místnosti a zůstala stát ve dveřích. Zírala na dlouhou rudou róbu s vykulenýma očima a otevřenou pusou. „Takže tohle je to mistrovské dílo, které jsi vytvořila za pouhé dvě probdělé noci,“ žasla a pomalu vkročila do pokoje. „Ty máš opravdu dar!“ zvolala. Byla jsem nejslavnější módní návrhářkou v zemi. Mé návrhy zdobily těla modelek, celebrit a krášlily mola bezpočtu módních přehlídek. Díky své mimořádné schopnosti porozumět lidským touhám, pokud šlo o oblékání, jsem se stala nejmladší módní návrhářkou, která obsadila vrchol v oboru a hromadila ocenění a pocty na své jméno. „Kéž bych to mohla nosit. Tak ti ten talent závidím!“ zvolala Lola. Zachichotala jsem se. Lola byla člověk a moje pomocnice. „Přišla jsi pro něco?“ zeptala jsem se a přešla k umyvadlu, abych si opláchla obličej. Po probdělé noci mě bolela záda a oči mi těžkly. Chtěla jsem je jen na chvíli zavřít. „Ach ano! Málem jsem na to zapomněla. Právě volala učitelka ze školky!“ oznámila netrpělivě. Zastavila jsem se a na únavu na okamžik zapomněla. „Neříkej mi, že Wyatt a Lori zase něco provedli ve školce.“ Lola se na mě nervózně usmála. „Měla bys to vidět sama. Už se vrátili ze školky.“ Unaveně jsem si promnula čelo. Vrátili se už po jedné hodině? Co mí malí ďáblíci provedli tentokrát? Před šesti lety mi Měsíční bohyně požehnala dvojčaty, synem a dcerou, Wyattem a Lori. S nimi v životě jsem našla svůj celý svět. Abych je vychovala a zajistila jim zářivou budoucnost, začala jsem pracovat a rozhodla se jít za svým snem. S tříměsíčním bříškem jsem opustila Ameriku a přijela do Británie, kde jsem pokračovala ve studiu a pracovala na svém snu o módním návrhářství. Během těchto let jsem žila mezi lidmi, bez kontaktu se světem vlkodlaků. Hladce jsem splynula s lidskou populací a soustředila se na výchovu svých dětí. Mé děti však byly vlkodlaci, a ne jen tak ledajací – byli to Alfy, což přinášelo svou vlastní jedinečnou sadu výzev. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje, abych našla své dvě děti sedět u jídelního stolu a pochutnávat si na muffinech. Když jsem je tak viděla, srdce mi roztálo. „Maminko!“ Jakmile mě spatřily, oba seskočili ze židlí a rozběhli se mi obejmout nohy. „Už jsi konečně hotová s prací?“ šveholili svými roztomilými dětskými hlásky. „Ano a teď mám volno až do víkendu,“ klekla jsem si před ně a políbila je na tváře. „Jupí!“ Lori mě pevně objala. „Maminko, slíbila jsi, že budeme hodní, dokud nedoděláš práci, a pak nás vezmeš na zmrzlinu, že?“ připomněla mi s nadšením. „Ano, ale...“ odmlčela jsem se a přimhouřila na ně oči. „Je to teprve hodina, co jste vy dva šli do školky, a už jste zpátky? Nemohla jsem vaší učitelce zvednout telefon dřív. Tak mi řekněte, jaký problém jste vy dva způsobili tentokrát?“ Zkřížila jsem ruce na prsou a podezřívavě se podívala obzvlášť na Wyatta. „Já nic neudělal,“ našpulil Wyatt rty. „Učitelka nám jen dala tenhle lístek, abychom ti ho dali, a řekla nám, ať jdeme domů. Postupovali jsme podle jejích pokynů,“ vysvětlil a Lori souhlasně přikývla. Zamračila jsem se, vzala dopis z Wyattovy ruky, postavila se a při otevírání dopisu jsem podezřívavě těkala pohledem mezi nimi dvěma. Jejich roztomilost a nevinné oči by možná oklamaly ostatní, ale já věděla, že jejich uličnictví by bylo výzvou pro každého. Mírně jsem zavrtěla hlavou a začala číst dopis. 'Slečno Willow, tímto dopisem vás informuji, že už nemusíte posílat Wyatta a Lori do školky. Za posledních pět dní, co začali docházet, rezignovaly na svou pozici tři učitelky. Obávám se, že nejsme vybaveni na to, abychom zvládli vaše děti.' „Učitelky odešly z práce?“ vydechla jsem a podívala se na Wyatta a Lori. „Co přesně se stalo? Lori, že ty jsi zase dělala učitelkám naschvály?“ vyzvídala jsem. „Maminko, bráška a já jsme tentokrát opravdu nic neudělali,“ zamrkala Lori svýma velkýma, nevinnýma modrýma očima. „To jen ta učitelka byla hloupá!“ Hloupá? „....“ Neměla jsem slov. Lori mi vysvětlila celý incident. „Dneska nějací kluci ve třídě vyzývali brášku k závodu. Bráška se těch dětinských věcí nechtěl účastnit a chtěl si číst knížku. Ale pak tělocvikář, který jasně nadržoval některým žákům, provokoval brášku slovy, že se závodu bojí, protože ví, že nemůže vyhrát. Bráška na jeho provokace nereagoval, pamatoval si tvoje slova o tom, že nemá dělat potíže, ale tělocvikář si bráškovo mlčení vyložil jako výzvu pro své ego. Nutil brášku, aby se závodu zúčastnil. Tělocvikář taky nepřímo řekl nějaké ošklivé věci o mamince, což brášku vyprovokovalo. Bráška už měl té šikany dost, a tak vyzval tělocvikáře k závodu s podmínkou, že pokud učitel prohraje, bude se muset bráškovi a mamince omluvit. Nakonec tělocvikář s bráškou nejen prohrál závod, ale ztratil i důstojnost před celou školou a ostatními učiteli. Stal se terčem posměchu a poníženě dal výpověď.“ Poslouchala jsem Loriino vysvětlení se směsicí hrdosti a obav; odvaha a vynalézavost mých dětí mě ohromovaly i znepokojovaly zároveň. Zhluboka jsem si povzdechla. Byla to třetí školka, kterou jsem musela za posledních pět měsíců změnit kvůli podobným incidentům. Ve skutečnosti Wyatt a Lori zdědili silnou pokrevní linii Alfy po Reubenovi, což je odlišovalo od normálních dětí jejich věku. Loriin intelekt byl mnohem bystřejší než u typických dětí jejího věku, což vytvářelo napětí a nejistotu u jejich předchozích učitelek. Obvykle se u dětí vlkodlaků začínají schopnosti rozvíjet kolem osmi až deseti let, ale v případě mých dvojčat se jejich dary začaly projevovat mnohem dříve, kolem čtyř až pěti let. Byli silnější a prozíravější než ostatní děti jejich věku, nebo dokonce někteří dospělí. V tom závodě Wyatt předběhl tělocvikáře, i když mu bylo teprve pět a svého vlka ještě neměl. „Maminko, zlobíš se na nás?“ zeptala se Lori a lehce se kousla do rtu, vypadala jako malý sněžný králíček. „Ne, maminka se na svá miminka nikdy nemůže zlobit,“ uklidnila jsem je, věnovala jim láskyplný úsměv a pohladila je oba po hlavách. Nebyla to jejich chyba, že jsou jiní než ostatní; ve skutečnosti to bylo požehnání, dar od bohyně. „Najdeme pro vás oba novou školku. Ale prozatím si pojďme dát tu zmrzlinu!“ zazubila jsem se ve snaze zvednout jim náladu. „Jupí!“ Wyatt a Lori skákali nahoru a dolů nadšením. Nemohla jsem si pomoct a zasmála se nad usměvavými tvářemi svých dětí. Wyatt mi začal říkat, jakou příchuť chce, a já přikyvovala a poslouchala jeho roztomilý dětský hlásek. Měl lesně zelené oči přesně jako Reuben, zdědil otcovu krásu a ostré rysy. Byl jako miniaturní verze Reubena. „Maminko, já chci čokoládovou i vanilkovou, obě,“ zatahala mě Lori za rukáv a upoutala mou pozornost. Díky bohu má holčička nezdědila po otci všechno. Měla mořsky modré oči a vyzařovala z ní roztomilost. Neodolala jsem a oba si je přitáhla do vřelého objetí. „Maminka je dneska tak šťastná, takže vy dva můžete sníst, co budete chtít,“ usmála jsem se a oči jim zářily nadšením, jak dychtivě přikyvovali. Zrovna když jsme si povídali, vešla Lola a řekla: „Willow, někdo tě hledá.“ Otočila jsem se k ní, mírně zmatená. Nevybavovala jsem si, že bych měla s někým schůzku. „Kdo je to?“ „To jsem já,“ hluboký mužský hlas se rozlehl jídelnou spolu se zvukem blížících se kroků. „Dědečku!“ zvolali Wyatt a Lori jednohlasně a vrhli se k muži. Otočila jsem se a uviděla postaršího vlka objímat a líbat mé dva drobečky. „Moc se nám po tobě stýskalo, dědečku,“ přidala se Lori. „Taky se mi po vás dvou stýskalo,“ zvedl je do náruče. „Lori, princezno moje, jak jsi mohla být ještě krásnější a roztomilejší? Co když se objeví nějaký princ a ukradne mi tě?“ Vypadal upřímně znepokojeně. „Dědečku, neboj se. Lori bude vždycky dědečkova princezna,“ ujistila ho Lori, pevně ho objala a vtiskla mu polibek na tvář. „Ano, Lori je jen dědečkova princezna,“ zasmál se a dodal: „Mí malí andílci vyrostli a zesílili!“ Pro dramatický efekt svá slova zveličil. Wyatt vážně přikývl a řekl: „Ano, dědečku. Tím, že zesílím, dokážu ochránit maminku před všemi zlými chlapy, kteří by se snažili stát se mým tatínkem.“ „To je můj kluk!“ poznamenal vážně. „Alfo Benjamine, prosím, nepodporuj je v téhle věci,“ napomenula jsem ho s rukama zkříženýma na prsou, nespokojená. Od té doby, co Wyatt a Lori začali chápat složitost vztahů dospělých a všimli si pozornosti několika mužských modelů vůči mně, byli ve své snaze chránit mě před potenciálními nápadníky dost horliví. „My jen nechceme, aby náš tatínek byl nějaký zlý muž, maminko,“ prohlásil Wyatt a Lori souhlasně přikývla. Protočila jsem oči a otočila se k nim čelem, zvyklá na jejich ochranitelskou povahu. „Já taky,“ prohlásil Alfa Benjamin. Alfa Benjamin byl ten Alfa, kterého jsem před šesti lety zachránila při autonehodě. Toho osudného dne mě poznal, i když já si na něj nepamatovala. Ukázalo se, že to byl nejlepší přítel mého otce. Z vděčnosti za záchranu života mě požádal, abych se připojila k jeho smečce, a vysvětlil mi, že můj otec mu kdysi zachránil život, když byl Alfa Benjamin mladým Alfou. Aby splatil laskavost mého otce, přijal mě jako svou dceru. Byl tak laskavý, že jsem souhlasila, že budu jeho dcerou. Během mého pobytu v jeho smečce mi poskytl domov a otcovskou lásku. S jeho pomocí jsem mohla opustit zemi a odjet do Británie, abych se věnovala své úspěšné kariéře. Alfa Benjamin pro mě byl jako otec a chovala jsem k němu hlubokou úctu. Vychovával má dvojčata jako svá vlastní vnoučata a miloval je nade vše. „Willow, jak se máš, děvče moje?“ Alfa Benjamin ke mně přistoupil a sevřel mě vřelém objetí. „Mám se dobře, Alfo,“ odpověděla jsem s úsměvem a objetí mu oplatila. Neviděli jsme se půl roku. „Co tě sem dnes přivádí?“ zeptala jsem se a zvedla obočí. Kdykoliv přijel na návštěvu, vždycky přivezl nějaké překvapení, a já byla zvědavá, co to bude tentokrát. „Willow, je čas, aby ses vrátila do Ameriky, děvče moje,“ řekl s úsměvem. „Do Ameriky? Proč?“ Můj úsměv povadl. Nebyla jsem tam šest let. Alfa Benjamin mě vzal za ruku a vložil mi do ní pozvánku. „Půjdeš mým jménem na ples Alf.“