Vyjde na zadní terasu se Sadie v patách. Sleduji ho, jak krájím mrkev. Je na něm něco zatraceně uklidňujícího. Jeho pohyby jsou pomalé, ale sebevědomé, a kdyby nebyl tak děsivě pohledný, cítila bych se s ním naprosto klidně, jako bych byla naprosto chráněná a nikdy bych se o nic nemusela starat. „Sakra!“ křičím, když jsem příliš zaneprázdněná zíráním na jeho zadek, než abych si všimla, že si krájí