Sabrinina perspektiva: V mé posteli je had. Černý, lesklý, syčí jako o život. Jeho korálkové oči na mě zírají a já poznám, že je rozzuřený. Zírám na něj, jeho uhelně černé tělo kontrastuje s tím, co kdysi byly bílé prostěradla mé postele. Kdybych si nevšimla, že se pod peřinou něco hýbe, už by mě kousnul. Blair. Ta zasraná mrcha. To ona to udělala. Vím, že ten had je jedovatý. Vím, že když se ho dotknu holýma rukama, kousne mě. A nikdo se o mě nebude starat. Sedím na podlaze a přemýšlím, co dělat. Je pozdě, myslím, že jsou asi tři hodiny ráno. Mám asi dvě hodiny spánku, než budu muset znovu vstát. Oční víčka mi padají, ale nemůžu se odvážit zavřít oči. Had zvedl hlavu, na krku se mu objevila kápě. Kurva, kobra královská. Já jsem teď vlastně mrtvá. Kobra na mě zírá. Její rozeklaný jazyk se vyplazil z tlamy a vzduchem se rozléhá hlasité syčení. "Zlobíš se na mě?" zeptala jsem se. Tiše jsem se zasmála, asi se zblázním, když mluvím s hadem. Jeho hlava se naklonila na stranu. "Není moje vina, že tě vzali z tvého přirozeného prostředí. Taky nejsem zrovna nadšená, že tě vidím ve své posteli." Jeho syčení zesláblo. Kdybych nevěděla nic lepšího, řekla bych, že na mě zvědavě zírá. Jeho kápě se pomalu sklonila. Začal se ke mně pohybovat. Natáhla jsem k němu ruku. Neměla jsem tušení, co dělám. Ale v srdci jsem cítila klid. Necítila jsem vůbec žádný strach, když jsem sledovala, jak se had ke mně plazí. "Neublížíš mi," řekla jsem tichým šepotem. Had se zastavil a podíval se na mě. "Neublížíš mi," řekla jsem to znovu. A znovu. A znovu. Pokračoval v pohybu ke mně. Dostal se k mé natažené ruce a položil mi hlavu na dlaň. Byl chladný na dotek. Pak se pomalu posunul nahoru po mé dlani, jeho tělo se mi ovinulo kolem paže. Trochu těsné, ale ne moc. Mou paži obklopily studené šupiny. Zamrazil mě mráz po zádech. Zvedla jsem ruku a zadívali jsme se na sebe. "Omlouvám se," řekla jsem tiše. Jeho hlava se vztyčila. "Vrátím tě, ano?" Zasyčel, jeho jazyk vyletěl ven. Vstala jsem na nohy. Nespouštěl ze mě oči. V pokoji jsem neměla žádná okna, a tak jsem vyšla z pokoje a zamířila chodbami do zahrad. "Co to děláš?!" zasyčel tlumený hlas. Kobra zasyčela a otočila se, její kápě se rozzářila. Lady Nifra stála ve dveřích a v rukou držela lucernu. Jemné zlaté světlo osvětlovalo její tenkou tvář a vypadala ještě děsivěji. Její oči byly rozšířené hrůzou a zíraly na hada ovinutého kolem mé ruky. "Beru ho domů," řekla jsem. Podívala jsem se na hada. Zuřil na ni. Otočila jsem se zpět k ní. "Někdo mi ho dal do postele." "Jak ho držíš?!" zeptala se s šokem v obličeji. Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Prostě jsem ho zvedla a on zůstal klidný. Dala jsi ho tam ty?" Odfrkla si. "Dobrou noc," řekla a prošla kolem mě. Zář svíčky ji následovala chodbou, dokud nezmizela. Pokračovala jsem, dokud jsem se nedostala do zahrady. Spustila jsem ruku k zemi. "Teď můžeš jít," řekla jsem. Had na mě zíral, nehnutě. Napadlo mě, že tyhle zahrady používají i ostatní dívky. Vzadu v mysli jsem si přála, aby ho uviděla Blair, ale i přes to, jak je hnusná, bych nechtěla, aby zemřela na hadí uštknutí. "Nikomu tady neubližuj, ano?" řekla jsem s malým úsměvem. "Možná je trochu vystraš. Ale nekousej." Zasyčel. Myslím, že to bylo ano? Počkat, je tohle vůbec skutečné? Opravdu mluvím s hadem? Nebo je to sen? Usnula jsem na podlaze a zdálo se mi celé tohle setkání? Nebo jsem už mrtvá? Hadí tělo, které se mi stahovalo kolem paže, bylo příliš skutečné na to, abych spala nebo byla mrtvá. "Jdi," řekla jsem přísně, můj hlas byl ostrý. "Musíš jít teď. Musím spát. Zítra ráno mám práci." Pomalu se mi odvinul z paže a sklouzl na zahradní podlahu. Několik sekund na mě zíral, než zmizel za růžovým keřem. Co se mi to teď sakra stalo? Na dlani jsem ucítila malé ostré píchnutí. Podívala jsem se dolů a uviděla jsem na dlani řeznou ránu, v kůži byla zaseknutá jedna černá šupina. Vytáhla jsem šupinu a při tom jsem se zašklebila, jak se mi zařezávala do rány. Nebyla to hluboká rána, měla by zmizet za pár dní. Šupina v mé ruce vypadala nepřirozeně, měla tvar diamantu s ostrými hranami. Zvedla jsem ji proti noční obloze a ona se leskla duhovými odstíny. Je krásná. Nechám si ji. ****** "To jsi neměla dělat," řekla ta dívka už potřetí za méně než dvě sekundy. Otřela jsem sklo dočista. Zpoza mě se ozýval zvuk pláče. Blair se krčila na koberci a proplakávala si oči, zatímco ji dvě z vysoce postavených dívek obklopovaly a utěšovaly ji. "To jsi opravdu neměla dělat," řekla ta dívka znovu, v jejím hlase byl strach. "Ale udělala," řekla jsem klidně. Okna beze šmouh. Páni, v tomhle se zlepšuju. "Ona si tě podá." Otočila jsem se a podívala se na ni. Vypadala mladší než já, její hnědé oči byly rozšířené a plné dětského úžasu. Musela být jednou z těch nezletilých, které Zayn poslal. Naštěstí mě nepoznala. Otočila jsem se a podívala se na Blair. "Jsem ráda, že jsem to udělala," řekla jsem s úšklebkem. Po celém tom hadím incidentu jsem se sotva na třicet minut vyspala, než jsem musela znovu do práce. Blair mi hned ráno stála v obličeji a kladla mi otázky, které směřovaly k otravě. "Necítíš se závratě? Unavená? Nemocná? Jako bys měla spadnout a umřít?" Neodpověděla jsem jí. Z nějakého zvláštního důvodu se mi řezná rána na dlani úplně zahojila. A na jejím místě byla jakási značka ve tvaru srpu měsíce. Velmi zvláštní jizva. Šupinu jsem nosila s sebou v kapsách, na slunci byla ještě hezčí. Blair mě dál pronásledovala. Ona a její poskoci mi všichni stáli v obličeji. Převrhli mi vodu na uklízení, ušpinili chodby poté, co jsem je vydrhla do lesklé dokonalosti. Všechno jsem to ignorovala. Blair se musela rozzlobit na mou nedostatečnou odezvu. Popadla mě za vlasy a křičela mi do obličeje. To mě zlomilo. Má ruka se pohnula dřív, než jsem ji mohla zastavit. Udeřila jsem ji tak silně, jak jsem mohla, ten masitý zvuk, který vydala, zněl velmi bolestivě. Pravá strana její tváře docela rychle natekla, oko se jí téměř zavřelo. Propukla v pláč jako dramatická královna, její poskoci se k ní všichni vrhli, aby ji utěšili. S jejím pláčem jako hudbou jsem pokračovala v úklidu. "Měla bys asi utéct," řekla mi ta dívka vedle mě znovu. "Uteč z tohohle místa. A nevracej se." "Neuteču před Blair. Měla si to všechno zasloužit." "To už nebudeš říkat moc dlouho." "O tom pochybuju." Byl to dobrý pocit. Udeřit Blair bylo opravdu dobrý pocit. Poprvé, co jsem někoho udeřila, se mi to líbí mnohem víc, než jsem si představovala. Měla jsem to udělat dřív. Mnohem dřív. "Ty!" Jeden z poskoků se na mě rozčíleně vrhl. Kopla do kbelíku s mýdlovou vodou. "Chceš umřít, že jo?!" zařvala, její tvář se zkroutila hněvem. Při druhém zamyšlení jsem měla hadovi říct, ať Blair kousne. Sladce jsem se na tu dívku usmála. "Pokud se nepohneš, budeš brzy plakat ty." "Už dost," řekla Blair. Podívala jsem se na ni, její tvář byla červená a umaštěná od slz. Zírala na mě svým otevřeným okem. "Za tohle zaplatíš, otroku kryso!" Ano. Měla jsem hadovi říct, ať ji kousne. Zvedla jsem prázdný kbelík a své úklidové potřeby. Díky bohu, že to byl Blairin pokoj. Až dopláče, může s ním vytřít podlahu svými šaty. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do dalšího pokoje, který jsem měla uklidit. Na boku stehna jsem ucítila ostré píchnutí. Šupina v kapse mi prořízla látku kapsy a řízla mě do stehna. Vytáhla jsem šupinu a zadívala se na ni. Byla to jen moje představivost, nebo na jejím těle byl nový pruh červené barvy? Zadívala jsem se na ni, fascinovaně. Co je to za věc?