~Nadio~ Myšlenky na něj mi po celém těle vyvolávaly známé mravenčení. Vešla jsem do ložnice a plácla sebou na postel. Mé tělo bolelo touhou, jakou jsem nikdy předtím nezažila. Mnula jsem si svůj "šťastný knoflík" a myslela na jeho erekci. Řekl mi, že ho vzrušuju. To mi rozproudilo šťávu. Mnula jsem si to silněji a rychleji a představovala si, jak po něm přejíždí jazykem. "Nadio?!" Ugh! Moje matka mě hledala. "Tady jsem!" Vstala jsem a běžela se podívat, co chce. "Pro urozené se už chystá večeře. Proč nejsi v kuchyni?" Řekla jsem hlavní kuchařce, jak moc ráda vařím, a ona mi dovolila sledovat ji při vaření a občas jí pomáhat s přípravou omáček. Ale většina ostatních povinností, které mi dala, pro mě byla zbytečná. Donést kávu do princovy ložnice, servírovat večeři a čekat u jídelního stolu, bla bla bla, o to jsem se nestarala. Ale dobře mi to platilo. Ian si mě nikdy předtím nevšímal, a tak nebyl problém stát u jídelního stolu, zatímco bohatí lidé předstírali, že neexistuju. Ale dnes to bude jiné. Před méně než hodinou mě prostě sežral pohledem. A bude trapné stát blízko něj. Doufala jsem, že nebudu muset. Jsou to jeho rozmazlené sestry a liščí přítelkyně, které potřebují všechno podávat a obsluhovat většinu času. Budu stát blízko jedné z nich. A tak jsem stála vedle Jenny, jeho přítelkyně v peří, která se ke všem chovala jako k havěti, pokud nebyli bohatí. Sténá jako děvka, když ji Ian šuká. Z toho důvodu jsem ji nenáviděla ještě víc. Ta šťastná mrcha ho může pravděpodobně kdykoli políbit, dotknout se ho, jak chce. "Copak mě neslyšíš?" Luskla na mě prsty. "Promiň." Postavila jsem se do pozoru a čekala, až zopakuje, co chce. "Podej mi ten guláš." "Samozřejmě." Mírně jsem se naklonila k Ianovi, abych na něj dosáhla, a jakmile jsem zvedla hrnec, Ian mi přejel prsty po pase, kde byla odhalená kůže. Vyvolalo to jiskry po celém mém těle a já jsem horký guláš vylila. A hádejte, kam to spadlo? Většina na stůl, ale pár kapek na jeho přítelkyni. Obvykle si najde výmluvy, aby na lidi křičela. "Ty mrcho! Zničila jsi mi šaty." Sundala si župan a nařasený límec a hodila mi je do obličeje. "Nech je dobře vyčistit!" Hlavní sluha zodpovědný za přípravu večeře, Nancy, přiběhla, aby se všem omluvila. Jenna protočila oči. Nancy mě pokárala za mou nešikovnost a řekla mi, abych se vrátila do kuchyně. Podívala jsem se na Iana a doufala, že uvidím, že se mě dotkl omylem, když se natahoval pro něco. Ale ne! Samozřejmě, že to udělal schválně. Usmíval se a užíval si to drama. K tomuto náhodnému úmyslnému dotýkání a obtěžování došlo ještě dvakrát. Bála jsem se na něj křičet, když udělal něco takového hned druhý den. Bylo mi řečeno, abych podávala nápoje všem bojovníkům na výcviku. Vzala jsem dvacet dva nápojů na tác najednou a doufala, že je neupustím a nezpůsobím trapnou scénu. Pár mužů, těch neurozených, se mnou vždycky flirtovalo, ale nedělali nic víc, protože vědí, že kurtizány jsou pro ně mimo dosah, pokud jim to urození občas nedovolí. I když byli vysoce postavení bojovníci v armádě, byli to většinou obyčejní lidé jako já, ale byli vycvičeni k vynikajícím výsledkům. Nedostatek urozené krve v jejich žilách je zbavoval kurtizánských privilegií. Ian počkal, až muži odejdou, a přišel ke mně. Až do minulého týdne jsem si důkladně užívala, když jsem viděla jeho horké a zpocené tělo, jak se ke mně blíží, aby si po tréninku vzal drink. Až na to, že si mě nikdy předtím nevšiml. Ustoupila jsem, když šel ke mně, jeho pohled se ode mě nikdy neodvrátil. Stála jsem na schodech, dva schody nad ním. Stále byl vyšší než já, ale necítila jsem se tak malá. Na tácu zbyly tři šálky vody a sklenice džusu, když mi štípl kůži poblíž pupíku a já jsem málem upustila tác. Chytil ho tím, že položil ruku pod tác, jeho oči se nikdy neodvrátily od mých. Čekala jsem, že se mi bude posmívat nebo řekne něco směšného, ale neudělal to. Jen se ušklíbl, než si vzal drink a odešel. Potřetí, co si se mnou zahrával, se změnilo v katastrofu. Do paláce přijelo několik hostů, aby si vyzvedli obrazy na nadcházející charitativní aukci umění. Byly provedeny propracované přípravy na večeři a před večeří. U zahrady probíhaly nějaké pěvecké a taneční programy a všichni seděli v řadách a u kulatých stolů, sledovali a stýkali se. Bylo mi řečeno, abych hostům předala nějaké upomínkové předměty, což byly doma vyrobené balené bonbóny a náhodné propriety. Ian seděl v řadě s některými dalšími muži po obou stranách. Procházela jsem se mezi řadami, abych jim předala předměty. Přeskočila jsem ho, protože upomínkový předmět zjevně nepotřebuje; byla to jeho párty. Zastavil mě tím, že mi dal nohu do cesty, což jsem neviděla, dokud nebylo příliš pozdě. Chytil mě do náruče a přitáhl mě na klín, když jsem měla spadnout, a předměty v tácu a tác odletěly. Nejenže jsem způsobila nepořádek a ztrapnila hostitele, ale spadla jsem mu do náruče a jeho matce a hlavnímu služebníkovi domu se to nelíbilo. Musela jsem si vyslechnout spoustu ošklivých slov o tom, jak jsem se vrhla na nejžádanějšího mládence a tak dále. Neodvážila jsem se vrhnout obviňující pohled na Iana, protože na mě zírala většina členů jeho rodiny. Naučili mě vždy přijmout chybu, i když jeden z urozených úmyslně způsobil potíže. Byla to etiketa 101 pro chudé lidi, kteří žili v areálu paláce. Toto veřejné ponižování mě málem rozplakalo. Čekala jsem, až párty skončí, abych mohla Iana konfrontovat a požádat ho, aby mi sakra přestal znepříjemňovat život. Měla jsem pocit, že mě trestá za to, že jsem ho neposlechla. Vycházela jsem jako neschopná nemotora a, ach, po dnešním večeru pravděpodobně i jako slizká intrikánská zlatokopka. Zastavila jsem ho v cestě nahoru a konfrontovala ho. "Moc si o sobě myslíš, Nadio. Myslíš si, že si lidé udělají čas, aby se na tebe podívali a vytvořili si o tobě názor? Nikdo neví, že existuješ. Znají tě jen jako 'nějakou služebnou'. Nebudou vědět, ani kdybys jim řekla, že jsi to ty, kdo to posral každý den v řadě." Naštvaně jsem ho odstrčila a řekla: "Já jsem to neposrala! Ty jsi mě tak nechal vypadat." "Vypadáš opravdu roztomile, když se zlobíš. Ale to neznamená, že ti dovolím se mnou takovým tónem mluvit." Popadl mě a přehodil si mě přes rameno, aby mě odnesl nahoru. "Polož mě! Omlouvám se, zapomněla jsem!" "Varoval jsem tě." "Omlouvám se, prosím. Už se to nestane." "Jo, poté, co tě potrestám, se to už nestane, samozřejmě." Praštila jsem ho do zad a mlátila ho do ramen a žádala ho, aby mě položil. "Pokud nepřestaneš, zaplatíš za každý úder." Řekl varovným tónem.