Cedrianův pohled Západ slunce vypadá z mého místa blaženě a já se na něj dlouho dívám. Je to jediná krásná věc, kterou si v životě mohu užívat, a je zcela zdarma. Sedím na bambusovém stromě a přemýšlím, jestli takhle byl můj život napsán v Knize života. Musel jsem být v minulém životě vrah; ano, to vysvětluje moje neštěstí; jinak to vysvětlit nejde. Povzdechnu si a plivnu. Právě jsem prodal poslední hromadu dřeva a musím hned vyrazit, abych stihl poslední autobus zpět do vesnice. Je to, jako bych se až moc snažil nevstát; jsem na svůj život teď tak naštvaný. Zdá se, že uvízl v jednom bodě. A co je ještě směšnější, že jsem se řídil všemi znalostmi a radami, které mi vštípil dědeček, ale stejně? Nevidím žádný pokrok. Nechť jeho duše odpočívá v pokoji. Pamatuji si jedno pravidlo, na které mě vždy upozorňoval: "Cedito, jestli chceš v tomto životě zůstat chudý, tak oploď vesnickou dívku a tvůj život bude navždy zaseknutý," říkával. To byla jeho národní hymna den co den a vždy mi to nezapomněl každý den připomenout. Na tom byla pravda, a tak jsem se od dívek vždy držel dál. Moji přátelé se vždy domnívali, že jsem gay, protože jsem nikdy žádné dívce ve vesnici nenavrhl sňatek; občas si mě kvůli tomu dobírali. Neobviňuji je; můj dědeček vždy říkal, že přítelkyně se vždy rovnají těhotenství, což se rovná chudobě na celý život. "Pokud chceš v životě uspět, synu, získej vzdělání, tvrdě pracuj a najdi si stabilní práci, pak můžeš oplodnit tolik dívek, kolik chceš, ale nikdy nezačínej s dívkami nejdřív v této vesnici; jsou prokletí. Zamiluješ se a tvůj mozek přestane fungovat," křičel mi do uší. Moje babička vždy plivala, když slyšela svého manžela říkat takové věci. Vždy mi říkala, abych mu připomněl, že ona nebyla důvodem, proč byl chudý. Takové diskuse vždy vedly k hádkám. Zkrátka, držel jsem se od dívek dál. Samozřejmě, nesledoval jsem dědu slepě; udělal jsem si vlastní statistiky a jeho slova byla stoprocentně správná. Většina mých starších a spolužáků oplodnila své přítelkyně, což vedlo k brzkým sňatkům, a byli nyní nuceni získat práci jako tesaři, rybáři, zemědělci nebo uhlíři, aby uživili své nové rodiny. Děda byl moudrý muž a žil dost dlouho na to, aby viděl, jak se takové cykly v této vesnici opakují znovu a znovu. Dnes mi ten stařík opravdu chybí; teď bych opravdu potřeboval jeho motivační proslovy. Ale musím vstát a stihnout autobus; jinak by se babička opravdu bála, kdybych se zdržel příliš dlouho. Když nastoupím do autobusu, zahlédnu Bena, bývalého spolužáka, jak sedí na zadním sedadle. Tak se tam vydám, sednu si vedle něj a řeknu: "Ahoj Bene, dlouho jsme se neviděli, kámo, jak se máš?" Pozdravím ho falešným úsměvem, na což on odpoví úsměvem a vyměníme si zdvořilosti. Ale jeho další věta mě ochromí. "Seznam se s mojí ženou a synem," představuje s hrozným úsměvem. Snažím se skrýt šok, ale myslím, že moje mimika pracuje proti mně. Tomuhle týpkovi je jen 20, pokud se nepletu. "Ahoj," zamávám na mladou dámu sedící vedle něj, která vypadá, že je v pubertě. Další statistika přidaná do mého výzkumu. Zamává zpět a začne se starat o dítě. "Co se děje, kámo? Jak se ti daří po maturitě?" ptá se Ben. Jsou to čtyři roky od maturity a já nemám co ukázat, tak jen odpovím: "Jako obvykle, samozřejmě, jen se snažím vydělat nějaké peníze na vysokou školu." Ale k mému překvapení se na mě podívá stylem "na vysokou školu v této vesnici nikdo nechodí", ale ignoruji ho. "Ooooh, chápu. Víš, že Mark, Sam, Owen a Peter jsou všichni ženatí a mají teď děti?" říká Ben, jako by to byl nějaký velký úspěch. "Ooooh, to mi nepovídej," odpovím a snažím se ze všech sil neplivnout. Tihle chlápci si myslí, že to dokázali jen proto, že mohou plodit děti. Vážně! I blázen může zplodit děti; to není žádný úspěch, říkám si. "A co ty? Máš nějaké dámy v hledáčku?" ptá se Ben, když si všimne mého ticha. Je opravdu otravný se svými zbytečnými diskusemi. Skuteční muži by se měli bavit o pracovních příležitostech, volných místech nebo přihláškách na vysokou školu, ale tady se bavíme o plození dětí v chudobě. Ten chlap sype sůl na ten maličký kousek klidu, se kterým v sobě bojuji. "Ne, dámo, jsem zaneprázdněn personálem," vyplivnu. Každý chlap na mém místě by teď lhal, ale já nemám čas vymýšlet jméno dívky nebo příběh, který by se k tomu hodil. Podívá se na mě stylem "Jsi gay?", ale ignoruji ho a začnu si hrát s gumou, která momentálně drží můj telefon pohromadě. Konečně autobus dorazí na mou zastávku a já okamžitě odejdu, aniž bych se rozloučil, protože ten chlap mi opravdu zkazil už tak zkažený den. Jak se opovažuje? Chudoba je na něm napsaná všude a on se opovažuje chlubit reprodukcí. Plivnu, ale slina dopadne někomu na nohu. Vzhlédnu a je to moje babička; zřejmě si mě přijela vyzvednout ze zastávky. "Promiň, babičko. Neviděl jsem tě." Snažím se ji prosit. Vezme si pantofli a začne mě s ní bít. "Cedito! Kolikrát jsem tě varovala, abys se díval, kam pliveš?" Ta ženská teď zdobí můj už tak špatný den. Prosím ji a ona konečně přestane. "Kolik jsi dnes vydělal?" ptá se. "Neobjemeš mě nejdřív?" Žertem ji prosím s psíma očima. "Oplivl jsi mě a podle tradice je to znamení. Zaplať mi, než tě postihne kletba," nařizuje. Protočím očima a zeptám se jí, kolik by tu kletbu zlomilo. Babiččina nejoblíbenější věc jsou peníze, peníze, peníze, peníze a další peníze. Vždycky hledá výmluvy, jak z někoho vymámit peníze; proto ji můj děda miloval. I když jsme neměli co jíst, šla na trh bez peněz, ale přinesla zpět plný koš jídla pomocí svých triků. Jeden nebo dva z těch triků jsem se od ní naučil. Konečně jsme doma a já se vykoupu. Po večeři jdu spát. Vezmu krabici ze střechy, kde schovávám své úspory, a přidám polovinu, kterou jsem dnes vydělal, protože druhá polovina je babiččina. Spočítám částku, ale ani se neblížím polovině školného. Povzdechnu si a jdu spát zklamaný. Zvuk otravných ptáků mě probudí a signalizuje, že už je ráno. Další bezvýznamný den. Ale nemám na vybranou, musím vstát, než začne babička křičet; ta stará žena je ráno vždy plná křičící energie. Pokud mé uši chtějí dnes klid, radši začnu a vydám se k potoku. Vezmu si nádoby, vykřiknu pozdravy a vydám se ven, ale otočím se a rozhodnu se nejdřív navštívit svého přítele Carlose. S ním se neshodnu na ničem kromě plození dětí v chudobě. Jakmile vejdu do jeho areálu, zahlédne mě a vykřikne: "Ahoj, Cede?" "Ahoj Carlosi, co je nového?" Odpovím. "Hádej, kdo se mě včera pokusil svést?" ptá se s úsměvem na tváři. "Anita," odpovím. Podívá se na mě divně. "Jak to víš?" ptá se s překvapeným výrazem. Načež ho informuji, že se mě pokusila svést taky před dvěma dny. "Ta neschopná ženská je neuvěřitelná! A málem jsem podlehl, ale pak jsem si vzpomněl na slova tvého dědečka. Člověče, jsi si jistý, že tvůj děda nebyl čaroděj?" ptá se žertem. Oba se na sebe podíváme a nahlas se zasmějeme. Carlos a já jsme přátelé od první třídy a bylo to zhruba v té době, kdy nám můj zesnulý děda začal vštěpovat nenávist k ženám. Všechno, co kdy o ženách řekl, bylo negativní; jeden by si myslel, že je v utajení nebo co. Sedávali jsme s ním celou noc a on nám vyprávěl hororové příběhy o ženách a o tom, jak vykolejily jeho pokrok v životě. Souhlasím, že to byl zatrpklý stařík, ale ten muž měl fakta a byl dobrý v tom, že v nás zaséval strach. Pamatuji si, když jsem poprvé spal s mladou dámou jménem Sofie. I když jsem ho informoval, že jsem použil kondomy, ten stařík mě vyděsil k smrti a začal vyprávět hororové příběhy o prošlých kondomech, praskajících kondomech, nechtěném těhotenství, o tom, že Sofie je těhotná s někým jiným a svaluje to na mě. Nemohl jsem spát celý měsíc. Přestal s tím, až když jsem slíbil, že se budu držet dál od dívek. A teď jsme tady; stařík je mrtvý, ale my stále žijeme ve strachu ze žen. "Hádej, koho jsem včera potkal v autobuse?" Přeruším ticho. "Koho?" ptá se zvědavě. "Bena šprta, má teď ženu a dítě. Věříš tomu?" ptám se. "Vážně?? Vypadal, že bude nějaký pilot nebo něco takového," odpoví Carlos. "Ne, Carlosi, měl jsi ho vidět; prakticky se chlubil reprodukcí; dokonce se mě zeptal, jestli mám v životě nějakou ženu." "Hahahaha hahaha!" směje se Carlos. "Člověče, ten šprt byl génius v naší třídě a teď plodí děti? Kdo jsme my, člověče? Myslím, že bychom se s tím měli smířit. Brzy si lidé začnou myslet, že jsme pár," žertuje. Podívám se na něj s hrůzou a řeknu: "Carlosi, nemyslíš to vážně? To mluví tlak vrstevníků. Pojď, doprovoď mě k potoku, než začneš dostávat divné nápady." "Myslím to vážně, člověče, proto jsem málem podlehl Anitě. Myslím, že mě volají děti," žertuje. "Drž hubu!! Carlosi," vykřiknu. Dojdeme k potoku a najdeme Sofii a její přítelkyně, jak perou. Když už o ďáblovi mluvíme, přijde ke mně a řekne: "Ahoj, Cede, dlouho jsme se neviděli?" Aniž by k tomu byl vyzván, Carlos hloupě odejde a začne si povídat s jinou dívkou. "Ahoj, Sofie, co se děje?" Odpovím. "Vím, co bychom určitě mohli podniknout," říká a dívá se na mě, jako bych byl nějaké jídlo. Protočím očima s odporem. Ta ženská je nechutně neuvěřitelná. Od té doby, co mě děda krmil historkami o prošlých kondomech, jsem se na Sofii nikdy nedíval stejně. Vidím ji jako svou "skoro uvězněnou". Už jen pohled na ni se mi chce zvracet. "Nemám náladu na takové řeči," informuji ji. "Nevím, proč si rád hraješ na nedostupného, Cede; čas se krátí. Mnoho mladých mužů oslovuje mého otce se žádostí o mou ruku a brzy budu vzata," naléhá na mě. Nemůžu uvěřit té drzosti té ženské; je tak otravná. "Tvé přítelkyně sní o tom, že se stanou sestřičkami nebo učitelkami, ale tvůj sen je stát se strojem na výrobu dětí? Myslíš to vážně? Jdi se vdát! Je mi to jedno a rozhodně mi to není nic do toho," odpovím naštvaně. "Cede, proč mi říkáš tak ošklivá slova?" říká a snaží se zadržet slzy. "Poslouchej, Sofie, jen jsem upřímný; mým snem je získat vzdělání a oženit se s někým vzdělaným taky. S někým, kdo ví něco o antikoncepci. Nechci si vzít někoho, kdo bude rodit děti jako slepice v téhle těžké ekonomice," zdůrazním poslední část tím, že plivnu na zem. Stojí tam bezradně, neschopná slova. Přesunu se ke Carlosovi a řeknu mu, že je čas, abychom odešli. "Co jsi řekl Sofii? Vypadá, že se jí chce zvracet. Neměl bys na ni být tak tvrdý; někdy tvá slova stačí k vyvolání potratu," říká Carlos se smíchem a oba se smějeme. Navštívíme některé z našich starých přátel, než konečně odejdeme. Jakmile dorazím domů, babička po mně začne házet nádobami. "Kde jsi byl celý den? Hledala jsem tě; tvoje sestřenice Leshia je tady," křičí. "Co tady proboha dělá?" Vyplivnu, rychle vejdu do domu a tam, usazená na dědečkově oblíbené židli, sedí samotný ďábel, hlavní důvod, proč jsem upevnil všechny dědečkovy hrůzy o ženách jako o ničitelkách pokroku. Má štěstí, že je žena; jinak bych ji zbil až zpátky do Států.