Cedrianův pohled Po krátkém letu z Panamy do USA jsme konečně na letišti. Leisha byla tak zdvořilá, že mi dokonce nabídla, že mi ponese zavazadla. Samozřejmě, je neslušné dovolit dámě, aby mi nosila tašky, ale svět se změnil; teď máme stejná práva. Nasedneme do taxíku a jedeme k domu jejího otce. Dorazíme k bytu a venku na nás čeká strýček Philipe. Vypadá starší a vystresovanější než naposledy, co jsem ho viděl, věk ho opravdu dohání. "Cedito, ty se nikdy nezměníš, jen ty můžeš dovolit ženě, aby ti nosila tašky," říká strýček Philipe s úsměvem. (Kromě mé babičky mi strýček Philipe také smí říkat Cedito, a samozřejmě je tu Leisha, která mi říká Cedy. Někdy mi říká Cedi, jako nějakému čtyřletému dítěti. Je to otravné, ale už jsem se smířil s tím, že nedokáže vyslovit mé jméno.) Usměju se na něj a snažím se zapomenout na vzpomínky na to, když jsem byl naposledy v jeho domě. Tenhle muž mě vyhnal na ulici, abych shnil, ale musím zapomenout a spolknout svou pýchu. "Strýčku, myslel jsem, že tohle je Amerika, země svobody a jedna ze zemí v čele, která prosazuje rovnoprávnost pohlaví. Vlastně mi to nabídla, kdo jsem já, abych jí upřel šanci na tato stejná práva?" Leisha protočí oči a zasyčí něco, co neslyším. "Pojď sem, ty arogantní krásný muchacho," prakticky mě táhne a dá mi nemotorné, dlouhé, pevné objetí. (Jen pro záznam, nerad se nechávám dotýkat.) Takže tenhle muž právě porušil pravidlo "nedotýkat se Cedriana Navarra". Konečně mě pustí a já se konečně nadechnu. Ten chlap je neuvěřitelný. Jsem si jistý, že to udělal jen proto, aby mě naštval. Všimne si mého nepohodlí. "Ooooh, promiň, muchacho, zapomněl jsem," omlouvá se. "Neodpustil bych si, kdybys nepřijal tu pracovní nabídku," prohlašuje. "No, chtěl jsi mi dát původní dohodu, ne tuhle úklidovou práci," řeknu nahlas, aniž bych si to uvědomoval. Otec a dcera se na sebe podívají. "Ooooh, promiň, strýčku, to bylo jen pro mou hlavu," omlouvám se. Měl jsem to říct jen v duchu. Teď si přeju, aby mě země pohltila. "Ty se nikdy nezměníš, malý Cedito," říká strýček Philipe a směje se. "Pojď dál a já ti všechno povím." "Nech mě nést tu tašku, Leisho," nabízí strýček Philipe, když vcházíme dovnitř. "Kde je teta?" ptám se, když si všimnu, že není součástí uvítacího výboru. "No, Cede, tvoje teta před rokem zemřela na rakovinu," odpovídá strýček Philipe. Jsem zaskočen tím, co právě vyšlo z jeho úst. Ten muž utajil její smrt. Ale když se nad tím zamyslím, myslel si, že jsem se pokusil znásilnit jeho dceru, takže jsme nebyli pozváni na pohřeb. "Je mi to moc líto, má upřímnou soustrast, sestřenice Leisho. Měla jsi něco říct. Teď se dokonce cítím hrozně, že jsem ti nechal nést tu tašku," řekl jsem. "Neboj se, brácho; úplně jsem potřebovala cvičení," říká Leisha a plácá mě po zádech. Strýček Philipe nařídí Leishe, aby nám přinesla pití, ale já pití odmítnu a požádám o vodu. "Jak se má tvoje babička? I tobě upřímnou soustrast. Děda Miguel byl opravdu chlap, i když tě v něj proměnil," říká strýček Philipe a směje se. "Ale no tak, strýčku, nejsem jako on a babička je v pořádku. Byla pro mě moc nadšená pod podmínkou, že jí budu posílat peníze zpět." Oba se smějeme. "No, co se týče té první dohody, většina našich úspor šla na léčbu tvé tety; proto ti nemůžeme nabídnout tu původní dohodu, Cede." "Ne, strýčku, jen jsem žertoval. Jsem vděčný i za tuto příležitost. Ne každý dostane druhou šanci. Nechápej mě špatně." Všimnu si, že strýci Philipovi je po mém posledním prohlášení nepříjemně. Sebere se a řekne: "Ne, Cede, my jsme ti vděční. Když se Leisha přiznala k tomu, co ti udělala, mé srdce ztěžklo, zvláště když jsem věděl, že ti teď nemohu pomoci, ale když mi můj švagr řekl o pracovní příležitosti na pracovišti jeho syna, skočil jsem po příležitosti ti pomoci." "Děkuji ti, strýčku. Kde budu pracovat?" "V jedné z největších kosmetických společností, Glow Cosmetics." "Vlastní ji syn tvého přítele?" ptám se. "Ne, vlastní ji dáma, slečna Alexis Roswellová." "Takže budu uklízet po ženě; skvělé, to je prostě skvělé," mám chuť si odplivnout. "Už zase; co je špatného na tom, když pracuješ pro ženu? Pamatuj si, sám jsi řekl: "Rovnoprávnost pohlaví," přeruší mě Leisha. "A sotva s ní budeš v kontaktu. Je generální ředitelkou společnosti, ne tvou nadřízenou. Budeš s ní jen zřídka v kontaktu; budeš pracovat pod dohledem syna mého švagra, Vincenta," dodává můj strýc. "Je to dobrý člověk, jen se řiď všemi jeho pokyny a nebudeš mít problémy." Všimnu si, že klade důraz na to, že tento bratranec je dobrý člověk. "Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Zítra hlásíš do práce už v 7 hodin ráno. Musíš udělat dobrý dojem." Dobře, strýčku. Oba vstaneme a on mě vezme do mého nového pokoje. Je to stejný pokoj, který jsem dostal, když jsem tu byl naposledy, i když ho vymalovali. Oba odejdou a já se začnu zabydlovat. Zavolám babičce a informuji ji, že jsem v pořádku dorazil. Pak zavolám Carlosovi a sdělím mu tu novinu. Je tak naštvaný, že mě zahrne spoustou urážek. Nechám ho uklidnit se, pak mu všechno vysvětlím. Po tom, co se zdá jako věčnost, se uklidní a popřeje mi štěstí, ale radí mi, abych Leishu zmlátil, kdyby se mě znovu pokusila svést. Souhlasím s jeho žádostí a rozloučíme se. Jdu do sprchy a dám si dlouhou koupel, po které jdu dolů a povečeříme, než jdeme spát. Zvuk budíku mě probudí. Nastavil jsem si ho dřív než obvykle, protože se musím hlásit do práce. Jsem trochu nervózní, ale jsem Cedrian; všechno, co potřebuji, je styl a moje sebevědomí. "Cedito, pospěš si," volá strýček. "Už jdu," odpovídám. Ujistím se, že mám všechny dokumenty na svém místě, a jdu dolů. "Páni! Myslím, že jsi to s tím oblečením přehnal," říká Leisha, zatímco se málem zadáví kávou. "Myslel jsem, že už máš snoubence," připomínám jí. "Prosím?" ptá se Leisha zmateně. "No, málem ses zadávila kávou kvůli mému vzhledu." Leisha na mě zírá, neschopná slova. Můj strýc vyprskne smíchy. "Ne, první dojmy jsou velmi důležité," říká. "Cede, vypadáš velmi reprezentativně." "Ale no tak, tati, oblek? Alespoň tričko a džíny by stačily," protočí Leisha oči. "Poslouchej, Leisho, jen proto, že jdu na úklidovou práci, neznamená to, že bych měl vypadat, jako bych bydlel v bažinách," ušklíbnu se na ni. "Dobře, myslím, že bychom měli jít," zasáhne strýček Philipe. "Děkuji, právě jsi zachránil svou dceru před mou přednáškou." "Co se toho týče, Cede, myslím, že by sis měl nechat své přednášky pro sebe. Nemyslím to ve zlém, ale tam, kde budeš pracovat, potkáš lidi s větším egem, rasisty a fanatiky. Být zticha a dosáhnout svého cíle musí být tvou prioritou," říká strýček Philipe vážným tónem. "Dobře, budu držet pusu," což říkám jen proto, že se opozdíme a mohlo by se to zvrhnout v přednášku. "Děkuji ti, Cedito; věděl jsem, že jsi velmi chytrý," dodává. Jen protočím oči. "Pojď, jdeme; Vincent na nás čeká." Strýček Philipe nás odveze do Glow Cosmetics. Zastavíme a to místo je obrovské a začíná se mi líbit myšlenka uklízet takovou čistou budovu. Vystoupíme z auta a přistoupí k nám vysoký chlapík, pravděpodobně starší, než vypadá. "Ahoj, strýčku Philipe, už je to dlouho," říká a natahuje ruku k podání. "Ahoj Vincente," odpovídá strýček, "už je to dlouho, co jsi nás navštívil." "Páni, tenhle malý Cedro, všechna má slova, vyrostl jsi v muže. Když jsem byl naposledy v Panamě, byl jsi jen batole." "Je to Cedrian," opravím ho, ale on mě ignoruje a prakticky mě tak pevně obejme, že strýček Philipe ho musí ode mě odtrhnout. Kdyby nebylo toho, že mi sehnal tuhle práci, už bych ho zahrnoval urážkami. "Je mi to moc líto; omlouvá se; nejsi na tu práci moc oblečený?" ptá se konečně, když se vzpamatuje. "Strýčku Philipe, informoval jsi ho o tom, jakou práci bude dělat?" ptá se. "Samozřejmě, vím, že budu uklízet po vás lidech, ale to neznamená, že musím přijít v hadrech," odpověděl jsem. Mlčky se na mě dívá. "Jsi verze svého dědečka," poznamenává. "Znal jsi mého dědečka?" ptám se. "Ne tak docela, ale myslím, že jsem se s ním dvakrát setkal, dokonce i s tebou, tehdy jsi byl jen batole." "Ano, Cede, tvůj děda nás jednou navštívil, když jsi byl ještě miminko," skočí do toho můj strýc. "Vážně, jak to, že mi to nikdy neřekl?" ptám se zmateně. "Kdo ví? Tvůj děda byl velmi tajemný muž," říká strýček Philipe. "Ooooh, chápu. Musím se na to zeptat babičky," podívám se na Vincenta a zjistím, že na mě divně zírá. Všimne si mého pohledu a konečně se odvrátí. Divný chlap. Doufám, že není gay. V Americe mohou být lidé gay a začíná mi být nepříjemné, jak se na mě dívá. "Takže, Cedro, tvůj strýc mi říká, že si chceš našetřit peníze a zapsat se na lékařskou fakultu?" Strýček Philipe má opravdu velkou pusu; musel tomu muži říct každý detail? Ano, je to jeho příbuzný a našel mi tuhle práci, ale upřímně, ten stařík to přehání, říkám si v duchu. "Je to Cedrian; opravím ho znovu. A ano, "něco takového." "To je skvělé; víš, já jsem také začínal jako úředník tady a teď jsem druhý asistent generálního ředitele této společnosti." Panebože, dělíme se? Skoro protočím oči, ale ovládnu se. "Páni, to je působivé," odpovídám. Strýček Philipe si všimne mého výrazu a štípne mě do paže. "Au!!!! Strýčku, co to mělo znamenat?" vykřiknu. "Promiň, Cedito, něco jsi měl na rukávu." "A já už musím jít; jen jsem tě přišel vysadit. Rád tě zase vidím, Vincente; ještě jednou díky," a strýček Philipe odejde. Zůstaneme dva, jen na sebe zíráme beze slov. Ten Vincent je divný a děsivý. "Pojď," říká konečně, "tady je tvůj formulář žádosti, odpověděl jsem na všechny otázky za tebe a ty se jen musíš podepsat." Ten chlap je neuvěřitelný. Bylo nutné dát na můj formulář jeho křivé písmo? Říkám si v duchu. "Vím, že jsi mi sehnal tuhle práci, ale bylo nutné za mě i psát? Mluvím a píšu velmi plynně anglicky," připomínám mu. "Samozřejmě, jsem si toho vědom a máš opravdu skvělý přízvuk, ani nemůžu poznat, že jsi Španěl," odpovídá. "Este tonto es gay" (Ten blázen je gay), říkám si, myslím si, že nerozumí španělsky. "Nejsem gay, Cedriane; jen jsem chválil tvou schopnost ovládat anglický jazyk. Nikdo by neřekl, že jsi z Panamy," odpověděl. Oči mi málem vypadnou z důlků. "Je mi to moc líto, pane Vincente. Neměl jsem v úmyslu…" Srdce mi teď buší, pravděpodobně mě vyhodí. "Ven a caminar conmigo (Pojď se se mnou projít). Jsem napůl Španěl a napůl Francouz," říká a jde. Jdu za ním, srdce mi málem exploduje a přeju si, aby mě země pohltila. "Vyhodíte mě, pane Vincente?" ptám se. "Pokud neumíš uklízet, ano, vyhodím tě." Ohlédne se a usměje se. Otevře dveře po levé straně a řekne; "Tvoji ostatní noví kolegové jsou tam, připoj se k nim a já přijdu a oslovím vás. Nejdřív se podepiš tady, musím to odnést do personálního oddělení." "A nemusíš se bát; tvůj strýc mě už o tobě informoval. Kombinace dědy Miguela a babičky Miran... jen si nech ty nadávky v hlavě," prohlašuje. "Je mi to jasné?" Skoro zasalutuji a řeknu: "Ano, šéfe." "Je to Vincent; myslím pane Vincente." Jen jsem přikývl. Pak odejde. Jsem na sebe tak naštvaný, když vejdu do pokoje.