Ameliin pohled: „Ahoj, Amelie,“ ozve se sametový baryton v telefonu a okamžitě vykulím oči. Pulz mi zrychlí, jakmile můj mozek téměř okamžitě přiřadí k hlasu tvář. Je to ta jediná tvář, kterou jsem se tolik snažila dostat z hlavy – ta jediná tvář, kvůli které mi srdce bije zmateně a stehna se nestydatě chvějí. Mé zrádné tělo a srdce zatemňují zdravý rozum, když jde o tohohle muže. „Kdo je tam?“ řeknu a nedokážu zabránit chvění v hlase, jak žalostně předstírám, že nepoznávám jeho hlas. Odkašlu si, ale srdce mi stále buší jako divoké, nespoutané zvíře, které se snaží vymanit z mé hrudi. „Tsk tsk tsk. Nepoznáváš můj hlas? To je škoda, Amelie,“ řekne. Slyším zklamání a mírné pobavení v jeho hlubokém, sametovém barytonu. Zrychlí mi to tep. Vysychá mi v ústech, i když si jazykem zvlhčím rty. Ashley, moje spolubydlící a nejlepší kamarádka, mě pozoruje z přes pokoje s obočím svraštělým do otazníku. Odvrátím od ní zrak a přitisknu telefon blíž k uchu. „Co chceš, pane Tannere?“ zašeptám ostře. Kvůli čemu mi mohl volat v tuhle noční hodinu? Je deset hodin večer v obyčejné úterý. Nemluvili jsme spolu tři roky od pohřbu mé matky. Nechtěla jsem s ním mít nic společného. Úspěšně jsem utekla, schovala se před ním a doufala, že mě nebude moci kontaktovat. „Myslel jsem, že jsme se dohodli, že mi budeš říkat jen Linc.“ Jeho hlas se mi zařezává do těla, ale nemůžu si od ucha odtrhnout telefon. Jsem přitahována, a přesto mi mozek křičí, abych hovor ukončila a zablokovala tohle nové číslo. Ale neposlouchám, protože by mi zavolal znovu. Vždycky mě najde, nebo se vždycky nechám najít. Ashley, která vycítila, že potřebuji soukromí, už z pokoje odešla. „Pane Tannere,“ zhluboka se rozechvěle nadechnu, abych uklidnila nervy, abych nezníla v telefonu jako vystrašená, pištivá myš, „Proč mi voláte v tuhle noční hodinu z cizího čísla?“ Selhávám; zakousnu se do spodního rtu tlumeným vztekem. Je to tak dlouho, co jsem slyšela jeho hlas, jeho hluboký baryton, který mi posílá hejna motýlů do podbřišku, bradavky tvrdé jako oříšky, pevně přitisknuté k mému krátkému topu. „Protože jsi zablokovala všechna moje ostatní čísla a odřízla všechny ostatní,“ odsekne. Přesto je v jeho hlase stále ten náznak pobavení, jako by se bavil tím, že si takhle pohrává s mými emocemi. Ví, co dělá; vždycky ví, a přísahám na svůj život, že si mě doslova dokáže představit, jak se kvůli němu třesu. „Ano, a?“ řeknu se zdviženým obočím, jako by mě viděl, a doufám, že dělám dobrou práci v tom, že hraju nezasaženou a netečnou, jako bych před hodinou nemasturbovala s jeho polonahou fotkou, kterou jsem si uložila na svém telefonu ze sociálních sítí. Sakra jo! Můžete říct, že ho taky sleduju. Bože! Když jsem ho viděla bez trička, s kraťasy visícími níže pod boky, přineslo to vlny zakázaných pocitů, o kterých jsem nikdy nevěděla, že ve mně existují. Moje vagína se při pohledu na něj zalila vodou, pulzovala a svírala se jako chtivá děvka. „Ames, drahoušku, děláš mi starosti,“ vydechne do telefonu Linc Tanner, můj nevlastní otec, a do tváře mi stoupne horko při té zatracené přezdívce. Ta přezdívka vycházející z jeho zakázaných rtů, schopná způsobit, že se mi zkroutí prsty na nohou, pokleknou mi kolena před ním a vezmou si ho celého hluboko do hrdla. „Neříkej mi tak!“ vykřiknu a přeruším ho. Červenám se v obličeji. Nenávidím způsob, jakým na něj moje tělo reaguje. Každá moje část se probouzí při zvuku jeho hlasu. Děsí mě to; vzrušuje mě to. „Budu ti říkat, jak chci,“ odpoví klidně a nebezpečně tiše a pak pokračuje stejným klidným tónem, jako bych na něj v telefonu nefuněla a nesoptila, „Uplynuly tři roky a potřeboval jsem vědět, jak se máš. Nemohl jsem na tebe přestat myslet,“ odmlčí se, jako by si rozmyslel volbu slov, a já zadržím dech a odmítám příliš přemýšlet o tom, že právě řekl, že na mě nemohl přestat myslet, „Přemýšlel jsem, jak se s tím vyrovnáváš,“ dodá nakonec. Vydechnu. Náhlá zranitelnost v jeho hlase mi vrazí ostrou bodavou bolest přímo do srdce. Na vteřinu to zabolí a pak znovu zvednu své obranné zdi, abych ochránila ten zrádný orgán zvaný srdce. „Není tvoje věc, abys sis o mě dělal starosti. Nejsem tvoje zodpovědnost. Mám se naprosto dobře sama,“ odseknu, ale hluboko uvnitř se postupně rozlévá vlna radosti. Nedokázal na mě přestat myslet. To poslední slovo mi uvízlo v hlavě, hluboce vtištěné do mého mozku. Přitisknu stehna k sobě a doufám, že uklidním tu bolestivou touhu mezi nimi. Cítím, jak mi pulzuje, pulzuje pro něj. Očividně mi nezavolal, aby si promluvil o mých nedostatcích ve způsobu, jakým jsem zvládla následky pohřbu mé matky před třemi lety. Proto jsem měl jeho čísla zablokovaná. Vím, že Linc Tanner je dost bohatý na to, aby mě našel během několika dní, ale doufala jsem, že mu zdravý rozum řekne, aby mě raději neotravoval, a on to neudělal. „Víš, že to není pravda. Jsem tvůj poručník; samozřejmě, že je moje věc, abych si o tebe dělal starosti,“ řekne Linc a jeho sametový baryton mě probodne jako bič. Představuji si, jak si v tichém rozčarování přejíždí rukou po hustých vlnitých havraních vlasech. Je to jedna z věcí, kterých jsem si na něm okamžitě všimla, když jsem se s ním poprvé seznámila před čtyřmi lety. Ty husté půlnoční tmavé vlasy. Na jeho věk bylo směšné, že jeho vlasy vypadaly stále tak mladistvě, tak lahodně, že je to ten nejvíc sexy muž, kterého jsem kdy spatřila. Ale to byl Linc Tanner. Chodící rozporuplný muž.