Melissa Měla jsem pocit, že mi hlava exploduje a srdce se mi trhá z hrudi. Nic mě na tohle nepřipravilo, ani ty včerejší panáky vodky. S námahou jsem polkla a podívala se znovu, tentokrát jsem přimhouřila oči, abych se ujistila, že se mi to nezdá. "Stůj!" vyhrkla jsem na řidiče. Oči jsem upírala na černou Toyotu Corollu. Nejenže vypadala jako auto mého kluka, ale měla i jeho značku. Práskla jsem dveřmi a v kabelce nahmatala nějaké papíry. Řidič zamumlal poděkování a hned nato odfrčel pryč. Chtěla jsem se pomodlit, aby to nebyla pravda – ale zarazila jsem se a jen se rozhlédla kolem. Rozběhla jsem se po chodníku, vyhýbala se turistům a autům. Ještě jednou jsem se ujistila, že je volno, a vřítila se do vchodu budovy. Zastrčila jsem si pramínky vlasů za ucho a v tu chvíli, když jsem tam stála a přemýšlela, co tu Ian sakra dělá, jsem je uviděla. Ian si omotal ruce kolem Helenina pasu a s úsměvem na rtech společně zamířili ke vchodu do motelu. Vyvalila jsem oči, tohle přece není možný. Šla jsem za nimi, ale držela jsem se zpátky, abych je mohla sledovat. Srdce mi divoce bušilo při pomyšlení, že moje nejlepší kamarádka má poměr s mým klukem, a dech se mi zrychlil. Musím to zjistit. Už není cesty zpět. Oči se mi zalily slzami, ale zamrkala jsem a zamířila k recepci. Blondýna za pultem se na chvíli odpojila od hovoru, odložila sluchátko a otočila se ke mně. "Dobrý den, vítejte u nás –" "Dobrý den," přerušila jsem ji. "Ehm, chtěla jsem se zeptat... mohli byste mi říct číslo pokoje těch dvou, co tu teď prošli?" Naklonila jsem hlavu a s námahou polkla, než jsem se na ni znovu podívala. Vnímala jsem jen její velké modré oči, které se při mé žádosti trochu překvapeně rozšířily. "Promiňte, čekají vás?" Zaváhala jsem. Samozřejmě že ne. "Ne, ale potřebuju vědět, jestli jsou tu ubytovaní a jestli jsou..." "Je mi líto, madam, ale takové informace nemůžu sdělovat. Je to proti hotelovým pravidlům." "To je můj kluk a..." zarazila jsem se, než jsem stihla říct nejlepší kamarádka. Kdo chodí do hotelu s klukem svojí nejlepší kamarádky? Rty mi tak vyschly, že jsem si je musela olíznout a hlasitě vydechnout. Chtěla jsem protestovat, ale nevypadalo to, že by změnila názor. Porazenecky jsem kývla a otočila se k odchodu, ale její tichý hlas mě zastavil. "Počkejte." Podívala jsem se na ni a koutek úst se jí zvedl do úsměvu. "Nemůžu vám toho moc říct, ale nejsou tu poprvé." Zavrtěla hlavou. "Je mi líto." V tom mi v ruce zavrněl telefon a já se upřeně zadívala na displej. Helena: Holka, ten projekt mě fakt ničí. Vůbec se v tom nevyznám, tak sedím v knihovně. Co ty? V kolik ti končí šichta? Co to má sakra znamenat? Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet, ale nejdřív jsem se podívala na recepční, která na mě teď soucitně hleděla a bála se, abych se snad neutopila nebo neskočila z okna. Otočila jsem se a i když se mi zdálo, že nevidím jasně, šla jsem dál. Snažila jsem se udržet normální tempo, ale srdce mi chtělo vyskočit z hrudi. Byla tma, ale ulice byla pořád plná lidí, každý ve svém světě. Snažila jsem se uchopit ten svůj: dvě šichty v práci, snaha dodělat školu a babička s demencí, a k tomu zjistit, že se můj kluk vyspává s mojí nejlepší kamarádkou. Otevřela jsem dveře bytu a rychle vyběhla schody, aniž bych se ohlédla. Vyhýbala jsem se sousedům, jak jen to šlo, a sotva jsem za sebou zavřela dveře, opřela jsem se o ně. Nechala jsem slzy volně stékat po tvářích a proklínala jsem se za to, že jsem mu to dovolila; že mi dovolili, abych se takhle cítila. Jedním trhnutím jsem ze sebe strhla tričko a zamířila do koupelny. Nevěděla jsem, co by mi mohlo pomoct, ale studená sprcha aspoň trochu otupí tu bolest. Celou hodinu jsem pak seděla ve vaně a nechala vodu stékat po krku. Nevím, co jsem cítila, ale páteří mi projížděla bolest, vztek a zklamání. Vím, že Ian je mladej – rozmazlenej frajírek z bohatý rodiny, ale milovala jsem ho, a ta láska mě teď zabíjí. Lehla jsem si na postel a zavřela oči. Potřebovala jsem cítit cokoliv jiného než tu bolest v srdci. Přemýšlela jsem, jak změnit ty emoce. Vzpomněla jsem si na tu zprávu – myslí si o mně, že jsem tak blbá? Už jsem se natahoval, abych rozmlátil telefon, ale ozvalo se zaklepání. Zaklepání, po kterém se mi zrychlil dech... Snažila jsem se popadnout dech, když v tom vešel Ian. Byl tak neskutečně krásnej, s dokonalou postavou a zelenýma očima, kterýma se mi dokázal podívat až do duše. Otevřel dveře a naše pohledy se setkaly. "Ahoj, zlato," řekl a přišel blíž. Srdce se mi na chvíli zastavilo a já začala přemýšlet – nemůže to být tak, že se mi snaží vynahradit, že včera nebyl na mých narozeninách? Zaváhala jsem. "Jsi v pohodě?" zeptal se a zvedl obočí. Zmohla jsem se jen na kývnutí. Sedl si vedle mě a vydechl. Jeho kolínská zaplnila celou místnost a já nebyla schopná myslet na nic jiného. "Asi si musím odskočit." Přešel ke dveřím a ty za ním zapadly. Ulevilo se mi, že jsem se možná v celé téhle věci mýlila. V tom mi zavrněl telefon a já se podívala na gauč, kde ležel. Naklonila jsem se blíž, abych si přečetla zprávu. Helena: Podívej se, co jsi způsobila... Zvědavost byla silnější než já a já na zprávu klikla.