Když jsem spatřila Lincovu štíhlou, svalnatou postavu v jeho šedém obleku, který mu dokonale seděl, jeho neodolatelně krásnou tvář, na které se čas podepisoval jen s nechutí, a ty jeho temné, pronikavé oči barvy onyxu, připomnělo mi to, jak snadno se mu mé tělo poddává. Jeho tichý, ale účinný šarm mi připomněl, proč jsem utekla. Proč pro mě bylo to léto tak těžké. Boj s tou zakázanou přitažlivostí k mému nevlastnímu otci ve středním věku, kterému je jednačtyřicet, zatímco mně je pouhých dvacet jedna. Je doslova dost starý na to, aby byl mým otcem. Ale přesto mě přitahuje. A jsem bezmocná, jakmile mě spoutá těmi svýma očima. Jsem slabá. Mé tělo se vzdává bez většího odporu. Za boží milosti... "Položte je na stůl," řekne, jeho temné oči stále upřené na mě, zády k ženě, která zamrzla ve dveřích a zírá na mě s takovou jedovatostí, až mě to děsí. Vzdaluji se ještě víc. Potřebuji mu uniknout. Ale vím, že je to marné. Linc by mě našel. Ta přitažlivost mezi námi se teď zdá nevyhnutelná. Mezi námi zní tiché odpočítávání jako třetí úder srdce. Vrátit se byla chyba. Linc Tanner není ten typ muže, na kterého se zapomíná. Nebo se od něj odchází. Stále cítím to samé, co před třemi lety, ne-li silněji. A teď je o jednu výmluvu méně, proč bychom se neměli poddat té temné touze. "Ehm, pane, potřebuje to váš podpis, abych to mohla poslat zpět do..." "Charlotte, položte je na ten zatracený stůl!" Lincův zvýšený hlas vyleká mě i tu ženu, která rychle upustí složky a spěšně vyjde ven. Linc ode mě neodvrací zrak. Stále se na mě dívá, sleduje mě jako lovec lovící svou kořist. Snažím se polknout, ale v ústech mám sucho. V hloubi těch třpytivých temných očí je přítomný nahý hlad a já musím stisknout stehna k sobě, abych získala kontrolu nad svými smysly. Tohle má všechny odstíny špatnosti. A přesto je to tak správné. Tak nutné. Je to oficiální, ztratila jsem rozum. Jak sakra budeme dnes večer spát ve stejném domě, aniž by se mezi námi stalo něco zakázaného? Už si to skoro představuji a zrychluje mi to tep. Podívám se na něj, stojí pár kroků ode mě. Můj pohled se stáhne dolů k viditelné bouli v jeho kalhotách a rychle odvrátím zrak, ale ne dřív, než si všimne, že se dívám. Do tváře mi vrazí horko a ještě víc se červenám. Cítím brnění v končetinách a ten pocit se šíří do jednoho koncentrovaného bodu v mém klitorisu, který pulzuje a poskakuje. Stisknu stehna k sobě ještě pevněji a koušu se do spodního rtu, zatímco ranní slunce dopadá na jeho rysy a zvýrazňuje ho jako řeckého boha vitality a erotiky. "Ehm. Měla bych jít." Řeknu, když dojdu ke dveřím. Kam jdu? Nemám tušení, ale vím, že musím z téhle kanceláře okamžitě pryč, než zjistím, že šplhám po svém nevlastním otci jako po stromě přímo tady v jeho kanceláři. Vím, že nahý hlad v jeho očích odráží ten můj. Jsem stejně vzrušená. Stejně ochotná být bezohledná. Opatrnost byla zahozená do větru, jakmile jsem souhlasila s návratem. "Dobře." Jeho obvykle hladký baryton zní chraplavě, odmlčí se a odkašle si, začne ke mně kráčet a mé srdce vynechá úder, ale pak se otočí doleva, ke svému stolu, a já zamrkám, abych zahnala zklamání. "Prohlédni si firmu. Vyber si oddělení, ve kterém chceš stážovat. Pak můžeme jít na večeři." Jeho ústa jsou pevně sevřená, když se usadí u svého stolu, jako by se mě před chvílí nechystal políbit. "Večeře?" Vydechnu, stále viditelně otřesená tím, co se mezi námi málem stalo. Stále cítím tíhu jeho silné paže pevně ovinuté kolem mého pasu. Tu majetnickost jeho držení. Způsob, jakým se jeho oči zúžily na mé rty, než se ke mně naklonil pro polibek. To všechno mě omamuje. "Ano. Udělal jsem rezervaci." Řekne a vzhlédne, aby se setkal s mým pohledem, a já jeho pohled udržím. "Na to se necítím." Řeknu a jako první odvrátím zrak, protože jeho oči se do mě zavrtávají. Jednoho dne vyhraju naše spontánní tiché soutěže v zírání. "Cože? Nech mě hádat, nemáš hlad?" Zeptá se s lehkým chichotáním. Vyvolává to vzpomínky na to léto před třemi lety, kdy jsem se zapírala, že mám hlad, abych se držela dál od něj a od mámy. Jen abych se o půlnoci vplížila zpět do kuchyně a vyloupila lednici se zbytky. Linc mě několikrát chytil a to rozpaky jsou stále tak silné právě teď, když mě takhle sleduje. V jeho očích se zračí zlomyslné pobavení. "Vyser si." Odseknu. Nesnáším jeho škádlení v takových chvílích. Nesnáším, že mě zná až příliš dobře. "Ale no tak, Ames, drahoušku. Tenhle tón se mi nelíbí." Řekne, ale jeho hlas je stále škádlivý a lehký. Nemůžu uvěřit, že jsme se před chvílí málem políbili a tady mě škádlí. Mate mě. A nějak se zdá, že v tom spočívá to kouzlo. Kromě toho, že je to můj zasraný nevlastní otec. "Cokoliv. Nehodlám s tebou jít na večeři." Založím si ruce na prsou, jeho oči sledují ten pohyb a do tváří mi vrazí horko. Mezi námi se rozhostí ticho. Impasse. "Dobře, najíme se doma. Zavolám svému soukromému kuchaři." Řekne nakonec. S tím nemůžu argumentovat, takže jen pasivně souhlasně kývnu a zatlačím na dveře za zády, abych mohla uniknout z kanceláře. Uniknout jeho nemožnému šarmu. ♠︎♠︎♠︎ "Takže, ve kterém oddělení budeš stážovat?" Řekne Linc a otře si ústa ubrouskem ve tvaru trojúhelníku. Stůl uklízejí pomocníci kuchaře, já jim kývnu na znamení uznání za skvělý zážitek z domácího stolování. Linc je ani nepozdraví. "Takže, ve kterém oddělení budeš stážovat?" Řekne Linc a otře si ústa ubrouskem ve tvaru trojúhelníku. Stůl uklízejí pomocníci kuchaře, já jim kývnu na znamení uznání za skvělý zážitek z domácího stolování. Linc je ani nepozdraví. "Ještě nevím." Řeknu, protože to je pravda. Jeho firma je tak velká. Tak mnohostranná. Mám tolik možností, ale zúžila jsem to na kreativní design nebo inženýrské oddělení, protože jsem na vysoké škole studovala obojí. "Dobře. Dej si na čas." Řekne. Odmítám si připustit, abych cítila dopad jeho hladkého barytonu, když se nade mnou převaluje přes jídelní stůl. "Jo." Asi bych měla dodat své poděkování, ale neudělám to. Personál dokončí úklid stolu a okamžitě odejdou a nechají nás samotné s naší trapností. Polknu. Měkké světlo stropního lustru dopadá přímo na mou tvář a mám pocit, že mě bedlivě sleduje. Jeho oči, ty zasněné, ale dravé oči, sledují každý můj pohyb. Doslova jsem mohla cítit, jako by se na mě díval, aby mě odhalil, aby odhalil má nejhlubší tajemství, tajemství, za která bych zabíjela, aby zůstala skrytá, ale s Lincem, jen jeden jeho pohyb, jeho ústa na mých a jeho ruka mezi mýma nohama, celá má bytost se mu otevře sama od sebe, a když mě jeho oheň spálí, má tajemství budou odhalena.