„Pan Hart říkal, že u nás nějakou dobu zůstanete?“ Laskavé modré oči pokojské se v koutcích zvrásnily, když se povzbudivě usmála. „Ach, ano,“ Georgia se otočila od pohledu skrze vchodové dveře na obrovský krb ve stejně obrovském foyer. „Vypadá to tak. Uvidíme, jak dlouho zůstanu. Max byl moc laskavý, že mě nechal přijet.“ „Nikdy není snadné začínat znovu na novém místě,“ služebná soucitně naklonila hlavu a pokynula. „Jste tu víc než vítána, slečno Georgio. Pojďte za mnou.“ Georgia si upravila hnědé vlasy do culíku, popadla držadlo svého zavazadla a následovala přátelskou ženu po ebenové mramorové podlaze do foyer. Georgiin pohled se opět nechal rozptýlit velkolepostí kolem ní. Na bílých stěnách kulatého foyer viselo několik obrazů. Uprostřed místnosti stála jednoduchá bílá fontána. Georgia, táhnouc za sebou kufr, si prohlédla umělecká díla. Všechny obrazy zobrazovaly scény z okolí panství, alespoň tak se to zdálo nováčkovi, protože na jednom z nich rozpoznala vjezdové brány a příjezdovou cestu. „Jsou to originály?“ zeptala se Georgia nahlas. „Kupuji pouze obrazy na zakázku, abych si vyzdobil dům,“ ozval se za ní hluboký, klidný hlas. Za boží milosti, to byl on. Díky bohu, že si jeho fotku vyhledala na internetu, jinak by Georgia nepoznala svého nevlastního bratra Maxwella sestupujícího po schodech na konci foyer. Z fotbalové hvězdy se Max stal Bitcoinovým hrdinou a vybudoval si vlastní jmění. Nyní, jako majitel marketingové firmy, se neustále objevoval ve zprávách díky svému bohatství a charitativním darům. V pravém supermanovském stylu měl Max své černé vlasy učesané dozadu do hladké vlny, což umožnilo jeho křišťálově modrým očím zářit na jeho úzké, mírně opálené tváři. Georgia si nepamatovala, že by byl dříve tak svalnatý, ale řekla si, že čas lidi mění. Max přemýšlel podobně. Mohla by to být Georgia Rossová? Elegantní, vyrovnaná mladá žena před ním stála s jistotou a grácií, na rozdíl od malé, křivé zubaté dívky s chraplavým hlasem, kterou si pamatoval a která by se nikdy nepustila matčiny ruky u večeře. Její lískové oči se zableskly, když si všimla jeho pohledu, pak se jejich pohled změnil v poznání. „Maxi?“ Její hlas byl hladký, a přesto emotivní. „Malá Georgie,“ škádlil Max, přešel po podlaze, aby pozdravil svého hosta, a krátce ji objal. Na okamžik stáli a dívali se na sebe, vzpomínajíce na krátkou dobu, kdy sdíleli rodiče. Max se vrátil do přítomnosti a vzpomněl si na své způsoby: „Vidím, že ses seznámila s Ruth, ona tu vlastně vládne.“ Ruth se usmála, když na ni Max mrkl. „Měly jsme příjemný rozhovor,“ řekla Georgia, pak rozhovor utichl, když se dveře otevřely a vešli dva komorníci nesoucí zavazadla. Max na Georgii zvedl obočí. „Neměla jsem toho moc s sebou, jen oblečení.“ „Ruth, můžeš nechat Steva a Raymonda vynést její zavazadla do jejího pokoje?“ Max se otočil na Georgii. „Půjdu ti to tu ukázat.“ Max vedl Georgii zpět skrze třešňové vchodové dveře a ven na slunce. Kráčejíce bok po boku, se vydali k bazénu. Georgia si prohlédla oválný bazén s přilehlou vířivkou. Sochy a keře lemovaly vnější stranu bazénu a dodávaly mu elegantní a sofistikovanou atmosféru. Byl tam úzký pruh spojující venkovní bazén s vnitřním bazénem, oddělený matným sklem a klenutými dveřmi. „Tohle je dům u venkovního bazénu. Vnitřní bazén má vlastní šatnu u posilovny,“ řekl Max znuděným hlasem a nezpomalil krok, když ukazoval prvky svého domu. Vedle bazénu byla zahrada. Byla tam řada stromů, keřů a barevných květin lemujících dobře udržovanou oblázkovou cestu. Za každou zatáčkou bylo nové překvapení barvy, textury nebo prvku. Uprostřed zahrady rostl břečťan a visel z altánu vypadajícího jako starověké Řecko. „Ach, páni,“ povzdychla si Georgia. „To je nádhera.“ Max doprovodil Georgii zahradním vchodem a prošel skrz sídlo. Po několika minutách si uvědomil, že jde sám, a miliardář se rozhlédl. Georgia si prohlížela sochu páva stojícího v nice na konci podesty. Když se natáhla, aby se dotkla kamenného ptáka, uvolnil se jí pramen vlasů z culíku a sklouzl jí do obličeje. Max si nemohl pomoct, ale všiml si, jak štíhlé má zápěstí, když si ho zastrčila za ucho. Vzhlédla, což ho přimělo k zatajení dechu. „Jdeš?“ Zeptal se se smíchem. Georgiin lískové oči se překvapeně rozšířily a zrudla, spěchala, aby ho dohnala: „Promiň, je toho tolik k vidění. Je to jako muzeum.“ Max se ušklíbl: „Ale mnohem zajímavější, že?“ „Nikdy jsem nevěděla, že máš zájem o takové věci. Myslela jsem, že se zajímáš o sport.“ „Jsem plný překvapení, Georgie Rossová,“ Max se dramaticky uklonil. Georgia protočila oči a mírně se zasmála: „Nepamatuji si, že bys měl smysl pro humor.“ „Ani jeden z nás tu nebyl moc často, těch pár let,“ vzpomněl si Max. Georgia souhlasila: „Ano, moc jsme se neviděli.“ Georgia šla tiše vedle Maxe několik minut, když zahnuli do další chodby lemované obrazy. „Nikdy jsem ti nepoděkovala za to, že jsi mě tu nechal zůstat.“ Max pokrčil rameny a přistihl se, jak se dívá do Georgiiných vážných, lískových očí: „Je to to nejmenší, co jsem mohl za daných okolností udělat.“ „No, je to od tebe moc laskavé. Díky.“ Jejich oči se setkaly a zamkly. Nastalo trapné ticho. Georgia se začervenala a odvrátila pohled. Max si odkašlal. „Ach, měl bych ti ukázat, kde je tvůj pokoj.“ Ruth vyšla z pokoje na konci chodby. „Ruth, tady jsi! Můžeš Georgii ukázat její pokoj?“ „Jdeš taky?“ Zeptala se mladá žena. „Dojdu za vámi,“ Max se otočil a seskočil po nedalekých schodech. „Musím si něco vzít.“ „Už jsme chtěly začít vybalovat tvoje věci,“ řekla Ruth. „Tvůj pokoj je hned na konci chodby.“ Když Ruth otevřela obyčejně vypadající dveře, Georgia nebyla připravena na to, co bylo uvnitř. Spadla jí čelist, když si prohlédla masivní postel s nebesy, krb, posezení a koupelnu. V rohu jejího pokoje byl prádelník s odpovídajícím zrcadlem a dvě strany jejího pokoje měly okna, která dosahovala až ke stropu. „Proč si nedáš sprchu,“ kývla Ruth směrem ke koupelně. „Přinesu ti ručník a čisté oblečení.“ „Ach, to by bylo krásné,“ povzdychla si Georgia. Zamířila do koupelny a byla opět překvapena extravagantní velikostí. „Tahle místnost je větší než celý můj dům doma.“ Jakmile se teplá voda dotkla jejích zad, Georgia zjistila, že je o něco snazší se usmívat a o něco snazší přemýšlet o svém hostiteli a o tom, jak se mu koutky úst zakřivily, když se usmíval. 'Páni,' pomyslela si. 'Stop, slečno Georgie. Byl to tvůj nevlastní bratr... jednou." Mezitím Max sešel dolů a zavolal komorníka Raymonda. „Můžeš mi natrhat nějaké květiny?“ „Natrhat, pane?“ Zeptal se Raymond. „Ano, ze zahrady. Jen natrhej nějaké květiny do pokoje mého hosta.“ „Nechcete, abych nějaké objednal…“ „Ne, děkuji, Raymonde. Jen natrhej nějaké květiny a dones je nahoru do jejího pokoje.“ Max zamířil zpět nahoru po schodech, zatímco Raymond zamířil ven. Max se přistihl, jak kroutí hlavou a snaží se zbavit obrazu Georgie Rossové ze své mysli. „Co to dělám?“ Řekl Max nahlas. Pak si pomyslel: 'Byla moje nevlastní sestra, co, dva roky? Jsem jen milý.' Čekal před Georgiiným pokojem a Raymond se krátce poté objevil s požadovanými květinami v připravené váze. Poděkoval svému oddanému komorníkovi a Max zaklepal na dveře svého hosta. Ruth rychle otevřela dveře a ohlédla se přes rameno, než nechala svého šéfa vstoupit. Georgia seděla v bordó županu, s vlasy zabalenými v ručníku, před velkým zrcadlem prádelníku. Když ho zahlédla, otočila se s oslnivým úsměvem. „Ach! Jsou ty pro mě?“ „Malý uvítací dárek,“ Max mrkl a užíval si její úsměv. „Kam je mám dát?“ „Prosím, dej je sem,“ Georgia ukázala na místo vedle sebe, pak si začala dávat náušnici. „Děkuji, jsou nádherné.“ Zastavila se, aby ho sledovala, jak se blíží s vázou, než si dala druhou náušnici. Když Max položil květiny na prádelník, všiml si malé, otevřené krabičky sedící poblíž, ve které se třpytilo něco. Naklonil se blíž, když pokládal květiny. Stříbrný náramek se třemi prameny drobných diamantů spletenými dohromady ležel na lůžku z fialového sametu. „Jak pěkné,“ poznamenal pěkně. „To bylo od mé mámy,“ Georgiin hlas se zlomil. „Byla to jediná věc, kterou jsem si od ní směla vzít.“ Podíval se na svého hosta a viděl, jak se jí oči plní slzami: „Georgie. Moc mě mrzí, co se stalo s tvou mámou. Jaký byl pohřeb?“