Můj ideální milenec by byl muž, který nespěchá do postele, miluje literaturu a knihy a je zdvořilý. Sestra tvrdí, že takoví muži už v 21. století vyhynuli. Obvinila mě, že neustále sním o šprťárnách, a proto jsem ještě nepřišla o věneček. Proč bych taky měla? Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Jen čekám na něco intimnějšího. Ale teď, co se objevil Daniel, žiju jako v pohádce. Chodíme spolu už pár měsíců od chvíle, kdy jsme se do sebe na první pohled zamilovali v knihkupectví. Je přemýšlivý, pozorný a dobrý posluchač, což je často role, kterou hraju já – ostatně mou specializací je poradenství. Nesnaží se mě tlačit do něčeho příliš rychle, což ho odlišuje od ostatních kluků a mému vlastnímu tempu to dokonale vyhovuje. Dnes, v knihkupectví, kde jsme se poprvé potkali, si usrknu cappuccina a prohlížím si přítelovu vysokou, štíhlou postavu, jeho kudrnaté kaštanové vlasy mu padají do zelených očí. Daniel se vždycky tak pěkně obléká, dnes má na sobě dokonale vyžehlené šedé kalhoty a na zápěstí se mu lesknou stříbrné hodinky. Počkat, pomyslím si, přimhouřím oči a podívám se zblízka. Jsou to diamanty pod sklíčkem? Kousnu se do rtu a přemýšlím, proč má můj přítel hodinky s diamanty. Já jsem přece jenom chudá studentka – je snad bohatý? Přes Danielovo rameno zaznamenám pohyb, a když se podívám, oči se mi rozšíří. „Danieli, tamhle… je nějaký chlap. A kouká přímo na nás.“ Daniel se otočí a podívá se přímo na toho svalnatého chlapa, vysokého přes metr osmdesát a prošpikovaného svaly. Jeho profesionální oblek nic nezakrývá na drsnosti jeho rukou ani na kruté jizvě, která se mu táhne šikmo přes obličej a téměř mu rozděluje nos vedví. „Aha, no,“ řekne Daniel a pokrčí rameny. „O něj se nestarej.“ „Nestarej se o něj!?“ zašeptám, trochu vyděšená. „Danieli, vždyť se dívá přímo na –“ „Ne, myslím, že je se mnou.“ Daniel mi věnuje omluvný úsměv, zatímco mi šokem spadne čelist. „To je Parker, je… no. Je to tak trochu můj bodyguard.“ „Aha,“ řeknu a sevřu ústa do rozpačitého O. Zírám na Daniela. On potřebuje bodyguarda? Jak moc je bohatý? „Jo, prostě ho ignoruj,“ řekne Daniel a věnuje mi chladný úsměv. „Můj táta je až moc ochranitelský,“ protočí nad tím oči. „Upřímně, je tak vystresovaný z bezpečnosti, že by se mu hodil cvokař jako ty, aby mu poskytl nějaké poradenství.“ Daniel se tomu zasměje a odlehčí náladu. „Kdykoli,“ zamumlám a nervózně si hraju se svými dlouhými zrzavými vlasy, znepokojená nepoměrem mezi Danielovým bohatstvím a mým statusem kostelní myši. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl bodyguarda. „Dáte si ještě něco?“ Já i Daniel vzhlédneme k baristovi, který se na nás usmívá, opravdu pohledný blonďatý kluk se zástěrou uvázanou kolem pasu. „Ne, díky, Coline,“ řeknu a široce se na něj usměju. „Vlastně, můžeme si oba dát dolít?“ řekne Daniel a věnuje Colinovi pomalý úsměv. „Aha, vlastně…“ řeknu, podívám se na hodiny a zasunu si vlasy za uši. Jestli teď neodejdu, určitě přijdu pozdě do práce na psychologická hodnocení ve státní věznici. „Tak ona si to vezme s sebou,“ řekne Daniel a zvedne se z naší pohovky. „Tady, pomůžu ti.“ Následuje Colina zpět k pultu s kávou. Začnu si balit tašku s úmyslem stihnout další tramvaj, když si všimnu, že na stole vibruje Danielův telefon, přichází hovor. Když číslo zmizí, na Danielově domovské obrazovce se objeví rodinná fotka. Ten vysoký muž vzadu je určitě jeho otec, ten druhý možná starší bratr? Zatímco se to snažím rozluštit, telefon zazvoní znovu – stejné číslo. Impulzivně popadnu Danielův telefon, přehodím si přes rameno sbalenou tašku a zamířím k pultu. „Danieli,“ řeknu, proklouznu za pult, „volá ti někdo –“ Ale tady nikdo není. Zmateně se rozhlédnu – určitě jsem právě viděla Colina a Daniela jít tudy… Ze skladu uslyším zvuk, zvláštní tlumené bouchnutí a zasténání. Udělám dva kroky dopředu a nakouknu za dveře, možná oba – Ach můj bože. Necelé dva metry ode mě můj přítel tiskne Colina ke zdi skladu, jednou pěstí sevřenou v látce jeho košile – a vášnivě ho líbá – Colin má zavřené oči, ruce mu tápou po knoflíku Danielových kalhot, opasek už má rozepnutý, a šeptá jeho jméno – jméno mého přítele – „Děláš si ze mě srandu!?“ zařvu, ani nepřemýšlím, a mrštím telefonem po Danielovi a jeho milenci. Oba kluci sebou trhnou a odskočí od sebe. „Fay – já –“ Danielův obličej je plný šoku. Se slzami v očích utíkám z místnosti i z kavárny. „Fay!“ Daniel vyběhne za mnou na ulici. „Ty tomu nerozumíš!“ Chytí mě za ruku a přitáhne si mě zpátky k sobě. „Opravdu se mi líbíš,“ řekne s očima plnýma omluvy. „Jsi úžasná – jenže moje rodina by to nepochopila, neschválila by to –“ „A co jako,“ zeptala jsem se překvapeně. „Chceš, abych byla tvoje holka naoko!? Promiň,“ vytrhnu mu ruku. „Nemám zájem.“ „Prosím, Fay!“ volá za mnou Daniel, když utíkám. „Prosím – já to napravím! Kolik chceš? Milion? Tři miliony? Můžu–“ Vidím, jak z kapsy vytahuje šekovou knížku. „Nechci tvoje peníze!“ řeknu posměšným hlasem. Daniel zamrká a já se otočím. „Tvoje tajemství si nechám pro sebe, nemusíš mě uplácet. Jen tě už nechci vidět.“ A tak skončila moje pohádka s princem Krasoňem. Spěchám ulicí a oči se mi plní vzteklými slzami. O dvě hodiny später sedím u plastového stolu v betonové cele, oči mám vyschlé a vlasy stažené dozadu v, jak doufám, profesionálním účesu. Noha mi nervózně cuká, a myslím, že i trochu v důsledku šoku. Pořád nemůžu uvěřit, co mi Daniel udělal. Ale narovnám se na židli a zhluboka se nadechnu. Teď se musím soustředit na práci a jsem neuvěřitelně nervózní z mého dalšího úkolu. Dosud mi přidělovali jen obyčejné zločince v bílých límečcích, ale dnes musím vypracovat posudek na Kenta Lipperta, muže známého jako mafiánský král našeho města. Jeho bezkonkurenční krutost a neuvěřitelné kroky, které podniká k ochraně své moci, jsou v tomto městě nechvalně proslulé. Slyším, jak se dveře na chodbě s rachotem otevřou, a vstanu ze židle, uhladím si rukama sako. Tak nervózní jsem nebyla od chvíle, co jsem tuhle práci začala. Stráže přivádějí Lipperta za roh a jsem překvapená – čekala jsem, že Lippert bude tlustý, starý, plešatý muž – ten typ slizkého primitiva, který patří do podsvětí našeho města. Ale tento muž je štíhlý a vysoký, pohybuje se s jakousi nebezpečnou grácií. Očima sleduji, jak se mu ramena pohybují pod látkou uniformy, jak se stráže trochu chvějí, když mu odemykají pouta na rukou. Zalapám po dechu, když mi oči konečně padnou na Lippertův obličej, a v ústech mi vyschne. Jeho tmavé vlasy mu padají do čela, jeho hranatá čelist, hluboké vrásky na čele vyryté nad zelenýma očima – ach můj bože. Tohohle muže už jsem viděla. Viděla jsem ho dnes, na fotce v telefonu mého přítele – A znovu, mladšího, vrytého do rysů tváře mého přítele. Daniel není jen nějaký bohatý kluk. Je to syn mafiánského krále.