V den, kdy jsem si měla vyzvednout oddací list, jsem už od osmi ráno stepovala na matrice a čekala jak na smilování. Až do zavíračky. Už jsem se chystala odejít, v zádech cítila zvědavé pohledy ostatních, když mi pípne zpráva od Austina Herrery, že se v práci něco zvrtlo a musíme to odložit. Ach jo. Doma, v tom prázdném baráku, jsem z nudy otevřela Instagram a tam fotka od Austinovy lásky z dětství: [Díky za dárek k narozeninám, Austine!]. Na fotce idylická scéna z nějakého ostrova a v rohu chlap s vyrýsovanou postavou. V komentářích samé ódy a trocha škodolibé závisti, jak skvělého má přítele. Dala jsem tý fotce lajk a napsala kamarádce: [Hele, neplatí ještě to rande naslepo, o kterým jsi minule mluvila?] ***** Byla jsem do Austina zamilovaná šest let a za tu dobu se ze mě stala skoro třicetiletá ženská. U nás doma se nemluvilo o ničem jiným než o svatbě a já Austina pořád popichovala, ale on to vždycky nějak zamluvil. Už jsem si myslela, že se nedočkám, když mě nedávno překvapil veřejnou žádostí o ruku. Dneska jsme si měli jít pro ten zatracenej oddací list. Předevčírem mi zničehonic zavolala máma: "Miláčku, radila jsem se s kartářkou a ta říkala, že pozítří je ideální den na svatbu!" Musela jsem se smát a Austin to samozřejmě slyšel. Přivinul si mě do náruče a slíbil, že udělá cokoliv, co budu chtít. Jenže včera, těsně před tou schůzkou na matrice, si začal balit kufry na služebku. Než odešel, pohladil mě po vlasech a řekl: "Neboj, jen na den. Určitě se včas vrátím." Podívala jsem se mu do těch jeho klidných očí a spolkla jsem všechno, co jsem mu chtěla říct. Jen jsem se usmála, když jsem ho vyprovázela na letiště, a byla jsem šťastná. I včera večer, když jsme si volali, přísahal, že už je na letišti. Dneska jsem vstala brzy, lehce se nalíčila a s občankou v ruce vyrazila na magistrát. Nemohla jsem se dočkat, až si s ním začnu budovat ten úžasný život. Čas plynul a ta čerstvá růže, co jsem držela v ruce, pomalu vadla. Volala jsem Austinovi několikrát, ale marně. Začínala jsem mít strach, že se mu něco stalo. Zkoušela jsem se dovolat i jeho kolegovi, co s ním měl jet, abych z něj něco vytáhla. Jenže se ukázalo, že na žádný služebce nebyli. "Paní Parksová, slyšel jsem, že si pan Herrera vzal týden dovolené, aby se mohl připravit na svatbu. Moc rád se zúčastním," řekl ten chlapík. "Tak se uvidíme," odpověděla jsem a slabě se zasmála, než jsem zavěsila. Pořád jsem si říkala, jestli to celý není nějaký překvápko, co si pro mě Austin chystá. Když jsem konečně dorazila domů, bylo tu prázdno a když jsem rozsvítila, došlo mi, že žádný překvápko se konat nebude. Zklamaně jsem se svalila na gauč a snažila se přijít na to, co Austin vlastně vyvádí. V tom mi pípne zpráva od Austina: [Ve firmě se vyskytly nějaký komplikace. Ten oddací list budeme muset odložit.] Odpověděla jsem stroze: [Jasně.] Pak jsem ze zvědavosti otevřela Instagram a tam fotka od Austinovy lásky z dětství: [Díky za dárek k narozeninám, Austine!]. Byla k tomu fotka z nějakýho ostrova. Dívka v roztomilých plavkách se povalovala pod kokosovou palmou, na hlavě obrovský klobouk a v ruce kabelka z limitovaný edice. A v odlesku jejích slunečních brýlí se zračil chlap s vypracovaným tělem, jak ji fotí. Jo, to byl stoprocentně Austin na tý jeho "dočasný" služebce. V komentářích ostatní litovali, že nemají bratra, jako je on. Musela jsem se smát. Upřímně, cítila jsem se jako totální kráva. Před chvílí jsem se o něj strachovala a teď jsem mu omlouvala ty jeho lži. Byla jsem tak strašně naivní. V hrudi mě začalo bodat. Byla jsem do Austina zamilovaná šest dlouhých let a ty krásný chvíle, co jsme spolu zažili, byly často zkažený věcma, který k nám nepatřily. Jako třeba jeho láska z dětství, Rosemary Readová. Její rodiče umřeli, když byla malá, a tak ji vychovali Austinovi rodiče, takže si byli hodně blízcí, skoro jako sourozenci. Na narozeniny jsem sfoukávala svíčky sama, zatímco on se vymlouval na Rosemary. Dokonce ji bral s sebou na rande a říkal, že ji nemůže nechat samotnou doma. A když mě konečně požádal o ruku, koupil jí šaty ze stejný kolekce, jako ty pro mě, protože se jí prý taky líbily. Všechny ty vzpomínky se mi vrátily a každá hádka kvůli Rosemary skončila tou jeho ohranou frází: "Vždyť je to jen moje malá sestra." Srdce mi kleslo ještě níž, zvlášť když jsem věděla, že si užívá dovolenou na nějakým ostrově s Rosemary, zatímco já sedím doma a čekám na něj. Šest let. Kolik toho ještě vydržím? Vyrůstala jsem bez otce a vždycky jsem chtěla kompletní rodinu a snila o tom, že moje děti budou mít šťastný domov. Hořce jsem se usmála a otřela si slzy, co mi stekly po tváři. Dokonce jsem tý fotce dala lajk, v naději, že mu to dojde. Pak jsem se otočila a ledabyle napsala kamarádce: [Hele, neplatí ještě to rande naslepo, o kterým jsi se zmínila minule?] ***** Austin se vrátil domů o tři dny později. Vstoupil s ledovým klidem a postavil se do předsíně a čekal, až mu přijdu pomoct s taškama. Zůstala jsem ležet na gauči a ani jsem se na něj nepodívala. Když jsem se nehýbala, konečně promluvil: "Laurel, jsem doma." Jen jsem zamručela a dál civěla na televizi. Všiml si, že se něco děje, sundal si promrzlou bundu a šel ke mně. Objala mě a tiše se zeptal, jestli jsem naštvaná. "Laurel, promiň. Ten projekt byl trochu ošemetnej," řekl. Soustředila jsem se na jeho klidný tlukot srdce, který se nezrychlil, ani když lhal. "Viděla jsem Rosemaryin Instagram," odsekla jsem a upřela na něj pohled, abych viděla, jak zareaguje. Když jsem zmínila Rosemaryino jméno, viděla jsem, jak se mu zatnula tvář a slyšela jsem to i v jeho hlase. "Rosemary tam byla náhodou a já jsem se zastavil na její narozeniny. Kolikrát ti to mám opakovat, že ji beru jako malou sestru?" Jak jsem si myslela, držel se tý svý ohraný písničky. "Aha, takže jsi měl čas na její narozeniny, ale neměl jsi čas mi zavolat?" zeptala jsem se. Celou dobu, co jsem se mu nemohla dovolat, jsem si dělala starosti, jestli je v pořádku. Sevřelo se mi hrdlo a snažila jsem se před ním zadržet slzy. Austin zatnul rty a tvrdohlavě dodal: "Na tom nesejde. Stejně jsme si ten oddací list nemohli vyzvednout." Podívala jsem se na něj, na chlapa, se kterým jsem strávila šest let, a zaplavila mě vlna zklamání. Chvíli jsem se s ním ani nechtěla hádat. V tom zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a stála tam Rosemary. V ruce držela velkou tašku a vřele se na mě usmála. "Ahoj Laurel, tady máš Austinovy věci, co u mě nechal." Podala mi tašku a odhalila náramek na zápěstí. Srdce mi poskočilo, když jsem ho uviděla, a strnula jsem, když jsem si tu tašku vzala. Ten náramek byl výjimečný. Austin kvůli němu procestoval několik měst, aby ho pro mě sehnal. Když mi ho dal, řekl: "Doufám, že ti přinese štěstí." Ukázalo se, že to, co jsem považovala za něco jedinečného mezi námi, dal i Rosemary. "Promiň, Laurel," řekla Rosemary, sepjala ruce, naklonila hlavu a nevinně zamrkala.