„Pan Liam to nezvládne déle než měsíc. Podle testů, které jsme na něm provedli, by se ani nedožil konce měsíce. Musíte mu sehnat dárce ledviny.“ Podívala jsem se na Liama, srdce mi bušilo v hrudi, když jsem ho viděla ležet na posteli bledého, bílého a bez života. Liamovi diagnostikovali onemocnění ledvin před několika týdny. Žili jsme si spokojeně, dokud nezačal hubnout a ztrácet chuť k jídlu. Moc jsme si z toho nedělali, dokud se mu nezačala vysušovat a svědit kůže a nezačal se zadýchávat. Šli jsme do nemocnice, kde mu diagnostikovali onemocnění ledvin, a zatím se mu nenašel vhodný dárce ledviny pro operaci. Nevylité slzy mi zakalily zrak, když jsem si vzpomněla na přesná slova lékaře z dřívějška. Všimla jsem si, jak teď vypadá jinak. Jeho kdysi zářivá tónovaná pleť vypadala bledě a matně, i rty měl popraskané a bledé. „Emmo…“ zaslechla jsem své jméno tichým, chraplavým hlasem. Rychle jsem si otřela slzy a uviděla, že je vzhůru. „Ahoj, zlato,“ řekla jsem a snažila se usmát. „Ty pláčeš?“ zeptal se unaveně. „Ne, jen jsem se zamyslela, jak se cítíš?“ zeptala jsem se a snažila se odvrátit jeho otázku. „Nevím,“ vydechl. „Co ten dárce, na kterém včera dělali testy?“ zeptal se nadějně. „Stále se nehodil, je mi to líto,“ řekla jsem a pohladila ho po paži. Zklamaně si povzdychl. „Neboj se, zlato, brzy najdeme vhodného dárce,“ řekla jsem a snažila se ho utěšit, i když jsem už měla strach. „Kdy je brzy?“ zakašlal. Rychle jsem sáhla po jeho vodě a dala mu napít. „Vím, že se snažíš být pozitivní, ale necítím se dobře. Pokaždé, když seženeme dárce, nehodí se. A mám pocit, že se můj konec každým dnem blíží,“ dodal beznadějně. „Neříkej to!“ zvolala jsem a bolest v srdci se mi zvětšovala. „Najdeme vhodného dárce a ty se uzdravíš,“ řekla jsem pevně. Hluboko uvnitř jsem věděla, že má pravdu. Každým dnem se mu dařilo hůř a nikdo z nás s tím nemohl nic dělat. Jen jsme museli doufat, že najdeme vhodného dárce, než bude příliš pozdě, za boží milosti. Pak jsme si povídali a snažila jsem se zlepšit náladu. Otevřely se dveře a vešla jeho matka, paní Stoneová. „Ohh, Liame…“ Položila tašku a šla ke svému synovi. „Dobrý den, paní,“ řekla jsem, i když jsem nečekala odpověď. Nezklamala mě, ani se na mě nepodívala. „Jak se máš, moje zlato?“ zeptala se a skláněla se nad ním. „Jsem v pořádku, mami,“ odpověděl. „Jsi si jistý?“ zeptala se. „Necítíš se unavený? Neměl bys plýtvat energií zbytečným mluvením,“ dodala a posílala mi výhružné pohledy. „Neboj se, mami,“ řekl a usmál se na ni, zatímco se nad ním dál skláněla a kontrolovala ho, jestli nemá známky Bůh ví čeho. Zazvonilo a vešel lékař. „Dobrý den, pane,“ řekla jsem. „Dobrý den,“ odpověděl s úsměvem. Došel k místu, kde ležel Liam, trochu ho prohlédl a něco si zapsal. Když skončil, podíval se na nás a povzdychl si. „Mohu mluvit otevřeně?“ zeptal se. „Ano,“ řekla paní Stoneová. „Jeho zdravotní stav se zhoršuje a potřebuje dárce co nejdříve, jinak se to vymkne naší kontrole,“ řekl. „Ó, Bože!“ zvolala Liamova matka. „A je pro nás těžké sehnat dárce, který by se k němu hodil. Nemá moc času,“ uzavřel lékař. Slzy mi zakalily zrak, protože už jen pomyšlení na to, že ho ztratím, mi způsobovalo bolest v srdci. „Mohu s vámi na chvíli mluvit?“ zeptal se lékař Liamovy matky. „Dobře,“ zasténala a oba odešli. Podívala jsem se na Liama a srdce mi plakalo, když jsem viděla výraz v jeho tváři. Vzala jsem ho za ruku a snažila se ho utěšit. „Budeš v pořádku, ano?“ řekla jsem a snažila se zadržet slzy. „Brzy najdeme vhodného dárce a budeš v pořádku,“ pokračovala jsem. „Ne, to je konec,“ řekl prázdně. „Ne, ne, ne, neříkej to, prosím,“ plakala jsem a nedokázala zadržet slzy. „Měl jsem pro nás všechno naplánované,“ pokračoval a po tvářích mu stékaly slzy. „Nic se ti nestane, ano?“ řekla jsem pevně. „Jak?“ zeptal se. „Už týdny hledáme vhodného dárce, ale nikoho jsme nenašli. Už mě nebaví být plný naděje, pojďme se postavit realitě, já to nezvládnu,“ dodal. Je pravda, že jsme pro něj už týdny hledali vhodného dárce, ale nemohli jsme nikoho najít. A jeho zdravotní stav se každým dnem zhoršuje. Nebyla jsem připravená ho ztratit, a tak jsem ve spěchu řekla: „Nechám se otestovat a uvidím, jestli se hodím.“ Tiše se zasmál. „Co tě vede k tomu, že by ses hodila i po nesčetných hledáních? A i kdyby ses hodila, nedovolím ti, abys byla můj dárce,“ řekl. „Nech mě to zkusit, prosím, nechci tě ztratit,“ řekla jsem. Stále odmítal a tvrdil, že mi nedovolí, abych kvůli němu podstoupila takové riziko. Utěšovala jsem ho a tvrdila, že chci jen vědět, jestli se vůbec hodím. Jde o to, že jsem celý život nepoznala skutečnou lásku. I když jsem byla jedináček svých rodičů, vždycky jsem byla zanedbávaná, jako bych byla viněna za něco, o čem jsem nic nevěděla. Co se týče vztahů, vždycky jsem byla využívaná a skončila jsem se zlomeným srdcem. Liam byl jediný, kdo se o mě skutečně staral. Nebyl dokonalý, ale byl nejlepší ze všech. I když byl maminčin mazánek a dělal, co po něm matka chtěla, i když nám to způsobovalo problémy, byl pořád v pořádku. Rozhodla jsem se nechat si udělat test a zjistit výsledek, abych věděla, že jsem se alespoň pokusila. Zůstali jsme potichu, zatímco se nám hlavou honily myšlenky. Po nějaké době se vrátila jeho matka a řekla, že lékař řekl, že má nanejvýš týden. Dál se nad ním skláněla, dokud neusnul, a tak jsem se omluvila a odešla do ordinace lékaře. Když jsem dorazila do ordinace lékaře, zaklepala jsem a uslyšela jsem „dále“ a vešla jsem. „Dobrý den, prosím, chci se nechat otestovat, jestli se hodím na transplantaci ledviny pana Liama,“ řekla jsem nervózně. „Dobře, ví o tom, že se chystáte nechat se otestovat?“ zeptal se a vstal. „Ehm, ano, ví,“ odpověděla jsem. „Dobře, pojďte se mnou,“ řekl. S tím jsme šli do laboratoře. Nejdřív mi udělal rentgen hrudníku a pak pokračoval s dalšími testy. Bylo mi řečeno, že výsledky budou hotové za několik hodin. S tím jsem se vrátila do pokoje, kde ležel Liam. Jeho matka také usnula vedle něj, a tak jsem se rozhodla rychle jít domů a osvěžit se, než budou výsledky hotové. Phew! zvolala jsem, když jsem hodila tašku na polštář, zamkla dveře a zamířila do koupelny a cestou se svlékala. Pustila jsem sprchu a nechala vodu stékat po těle, zatímco jsem vzpomínala na události posledních několika týdnů. Zajímalo mě, jestli se k Liamovi hodím. Upřímně jsem se bála, jaké budou výsledky. Bála jsem se, že se k němu hodím, a zároveň jsem se bála, že se nebudu hodit a ztratím ho. Asi o 2 hodiny později jsem opustila dům a zamířila do nemocnice, osvěžená a plná naděje. Když jsem tam dorazila, viděla jsem, že Liam ještě spí, ale jeho matka už s ním nebyla, a tak jsem si k němu sedla. Probudila jsem se, když někdo zaklepal na dveře, a probudila jsem i Liama. Asi jsem usnula. Vešel lékař s úsměvem a můj tep se zrychlil. „Gratuluji, jste pro něj dokonalý dárce,“ řekl lékař vzrušeně. „Jaký dárce?“ řekl Liam a zakašlal. „Váš dárce pro transplantaci ledviny,“ odpověděl. „Doporučoval bych, abychom s transplantací co nejdříve začali kvůli jeho bezpečnosti,“ řekl lékař a podíval se na mě. „Sakra ne, nedovolím jí, aby se pro mě obětovala.“