Isabella se tvářila ustaraně, když sledovala, jak její přátelé a přítel tančí na hlasitou hudbu. Dnes promovala na London Imperial College jako nejlepší studentka ročníku. Její rodiče se ani neobtěžovali přijít si poslechnout její projev. Její matka se vymlouvala tím, že se otcovo podnikání hroutí, a tak nemohli přiletět z Panamy. "Je ti dvacet jedna, obuj si boty velké holky a udělej nám radost," řekla jí matka. Přála si, aby si uvědomili, jak moc pro ni jejich přítomnost znamená. Během projevu se neubránila slzám, když si všimla, že všichni její přátelé mají rodiny, které s nimi přišly slavit. Cítila se tak sama. "Pojď, Iso," řekl její přítel a zatáhl ji na taneční parket. "Neříkej mi, že se ještě pořád durdíš, protože tvoji rodiče nemohli přijít na tvou promoci. Musíš se přes to přenést. Je čas slavit." Isabella se usmála a zapadla mezi své přátele v klubu. "Alespoň to udělám pro Steva," řekla si v duchu. Po chvíli tancování pila, dokud nebyla podnapilá, zatímco někteří její přátelé už byli úplně opilí. Její přítel Steve ji odvedl do kouta a začali se vášnivě líbat. Jelikož měla na sobě krátké šaty, vklouzl jí prsty mezi nohy a sáhl jí na spodní prádlo. Instinktivně ho chytla za ruce a naléhavě ho žádala, aby nešel dál. "Prosím, Iso," zašeptal jí do ucha. "Jak dlouho mě ještě budeš nutit čekat? Už jsou to tři roky. Nesnažil jsem se dost?" Isabella rozvláčným hlasem odpověděla: "Já vím, že jsi se snažil, ale od začátku jsem ti říkala, že nechci mít sex před svatbou." "Zase s tím tvým konzervativním chováním." "Neříkej to, Steve, víš o slibu, který jsem dala své zesnulé babičce." "Do háje s tvým hloupým slibem," vykřikl Steve. "Víš co, vypadám odsud. Zavolej mi, až budeš ochotná myslet na moje štěstí." "Prosím, Steve, neodcházej ode mě," řekla Isabella hlasitě. "Alespoň mě odvez domů." Steve se zastavil a i když byl na ni naštvaný, nedokázal ji nechat samotnou v takovém stavu. Kdyby se jí něco stalo, nikdy by si to neodpustil. Odnesl ji k autu, které zaparkoval, posadil ji na sedadlo spolujezdce a odvezl do jejího pronajatého bytu. Když dorazili, podíval se na slabou Isabellu a řekl: "Jsme tady. Můžeš vystoupit." Když vystoupila, podívala se na něj se špatným pocitem a zeptala se: "Nechtěl bys jít na chvíli dál?" "A na co? Stejně bys mě nenechala se tě dotknout." Isabella se na něj smutně podívala a řekla: "Dobrou noc, miláčku, miluju tě," než se potácela ke dveřím. Když ji Steve sledoval odcházet, cítil, jak v něm narůstá hněv. Jak může tvrdit, že ho miluje, a přitom mu odpírat rozkoše, které se skrývají mezi jejíma nohama? Opravdu ji miloval, ale měl pocit, že ona k němu necítí to samé. Pravděpodobně ho jen vodila za nos, dokud ho nebude potřebovat. Když zavřela dveře, odjel a slíbil si, že se k ní bude od nynějška chovat chladně. Když Isabella vešla do svého pokoje, zamířila rovnou do koupelny a osprchovala se. Poté vytočila Stevovo číslo, aby zjistila, jestli už dorazil domů, ale on její hovor odmítl. Stále se mu snažila volat, ale on to stále odmítal. Po chvíli jí přišla zpráva, ve které stálo: "Přestaň mi volat, potřebuju prostor." Isabella se zamyslela nad tím, jestli udělala správnou věc. Vzpomněla si, jak když odjížděla z domova do Londýna, její babička hořce plakala, protože si byly velmi blízké. Požádala Isabellu, aby jí slíbila, že si udrží panenství, dokud se nevdá. "Kdybych věděla, že to bude tak těžké, ten slib bych nedala," řekla si v duchu. Isabella nemohla snést, že by porušila svůj slib, protože její babička už byla mrtvá. Možná, kdyby byla naživu, byla by přítomná na mé promoci, pomyslela si Isabella smutně. Cítila se tak sama. Steve byl její první a jediný přítel na vysoké škole. Vždycky byl k ní laskavý a ohleduplný a teď ho měla ztratit. Rozhodla se zavolat tátovi a zjistit, jak se věci mají. Volala mu tolikrát, ale on telefon nezvedal. Zkusila zavolat i mámě a stalo se to samé. Cítila se tak opuštěná. Bylo to, jako by ji nikdo nechtěl. Rozplakala se a proplakala se až ke spánku. Isabella se následujícího rána probudila velmi brzy. Zkusila znovu zavolat Stevovi a jak slíbil, ignoroval ji. Povzdechla si a rozhodla se dát mu čas, aby se uklidnil. Konečně jí zazvonil telefon a ona si myslela, že je to Steve. Když uviděla, že volá její máma, odmítla to zvednout. Byla naštvaná na to, jak ji ignorovali v den, který byl pro ni velmi důležitý. Když jí máma volala dál, Isabella se rozhodla hovor přijmout. Byla překvapená, když slyšela, jak její máma bezmocně pláče. "Co se děje, mami? Proč pláčeš?" "Isabello, je po nás. Ztratili jsme všechno. Tvůj otec včera vyhlásil bankrot. Nechtěli jsme ti to říkat, protože to byl pro tebe velký den." Snažila se ovládnout své rychle bijící srdce. Řekla: "To je v pořádku, mami, uklidni se. To není konec světa." "Isabello, to je konec světa. Jak s tebou mluvím, banka zabavila všechno, co vlastníme. Jsme bez domova a proti tvému otci jsou vedena soudní řízení. Nevydržel to a včera v noci utrpěl srdeční zástavu, která vyústila v částečnou mrtvici. Jsme momentálně v nemocnici a tvůj otec už nemůže hýbat končetinami. Isabello, mám chuť umřít. Už nechci žít." Isabella se rozplakala. "Prosím, neříkej to, mami. Hned přijedu. Pojedu nejbližším letadlem. Prosím, vydrž, mami, prosím tě." Po ukončení hovoru si Isabella tiskla hruď, protože cítila nepopsatelnou bolest. Vytočila Stevovo číslo ještě jednou, aby mu všechno řekla, ale on její hovor ignoroval. Rychle si sbalila tašku, vyběhla z domu a zamířila na letiště.