'Píp' 'Píp' 'Píp' 'Píp' 'Píp' Slyším ten otravný zvuk a s námahou otevírám oči. Trvá to několik minut, než se mé oči přizpůsobí okolí a jsem zmatená, kde to vlastně jsem. Postupně se mi vrací vzpomínky a pomalu si začínám uvědomovat, kde jsem a proč se cítím tak slabá a otupělá. Téměř okamžitě vejde sestra, spatří mě a oči se jí rozzáří, jako by nečekala, že budu vzhůru. Přijde ke mně a zkontroluje, zda nevykazuji nějaké abnormální příznaky. "Dobrý den, jak se cítíte?" zeptá se jemně. Snažím se promluvit, ale vyjde ze mě jen chraptění. Okamžitě vyběhne a o pár vteřin později se vrátí se sklenicí vody. Hltavě ji dopiju a uvědomím si, jak moc jsem měla žízeň. Odkašlu si a zkusím to znovu. "Jsem v pořádku, co se mi stalo?" zeptám se slabým, chraplavým hlasem. "Už jsme si mysleli, že jsme vás ztratili," řekne. "Počkejte, musím dát vědět doktorovi, že jste se konečně probudila." Odpoví a spěšně odejde. Téměř okamžitě vejde lékař a spěchá ke mně. Než se mnou konečně promluví, provede několik kontrol. "Jak se cítíte?" zeptá se a bedlivě mě sleduje. "Cítím se slabá a otupělá," odpovím, už zní o něco lépe. "Co se stalo?" zeptám se. "Po operaci jste se odmítala probudit. Zkoušeli jsme různé metody, abychom vás přivedli zpět, ale nereagovala jste. Byla jste tři měsíce v kómatu a mysleli jsme si, že jsme vás ztratili," informuje mě. "Tři měsíce," opakuji a snažím se spojit si to, protože mám pocit, že jsou mé vzpomínky mlhavé. Po několika vteřinách mi to konečně docvakne. "Liam," řeknu a rozhlížím se kolem. "Kde je Liam, jak se má?" zeptám se doktora. "Ach, on je v pořádku, implantace byla úspěšná a už dávno ho propustili, asi před dvěma měsíci," informuje mě. S úlevou si oddychnu, jsem ráda, že je v pořádku. "Kdy mě přijde navštívit?" zeptám se a začínám být nadšená. "Ehm," řekne doktor a poškrábe se na hlavě. "Kdy přijde?" opakuji, tentokrát už nervózně. "Nepřijde, miláčku, od propuštění tady nevkročil." "Cože!" vykřiknu, což mi způsobí ostrou bolest v břiše. Na chvíli nemůžu dýchat. "Hej, klid, vůbec jste se nezahojila," řekne a spěchá ke mně. "Nerozumím, pane, prosím, řekněte mi, kdy mě přijde navštívit můj přítel," řeknu a po tvářích mi stékají horké slzy. "Nechce se vrátit, slyšel jsem, že ho jeho rodiče odvezli ze země hned po propuštění," dodá lékař. "To není pravda!" podaří se mi znovu vykřiknout, což mi způsobí další ostrou bolest v břiše. "Musíte přestat křičet, jen si ubližujete," snaží se mě utěšit. Nezajímá mě to, chci jen vidět svého přítele, kvůli kterému jsem skončila v nemocnici. Žádná bolest se nevyrovná té v mém srdci, ani ta bolestivá v břiše. Jak pláču, nic nevidím, jen jeho tvář a prosím ho, aby mě přišel navštívit, abych věděla, že tohle hořké odhalení je možná jen žert. "Ehm, to není všechno, paní," řekne doktor a odkašle si. "Veškeré účty máte zaplatit vy, váš účet, který se nahromadil během tří měsíců vašeho bezvědomí, Liamův účet ode dne, kdy byl hospitalizován, do dne, kdy byl propuštěn, a účet za transplantaci ledviny. Byl jsem informován, že jste souhlasila s jeho zaplacením, s vaším podpisem jako důkazem dohody." V hlavě mi zazvoní jen při zmínce o jeho jménu. "O jakých účtech a podpisech to mluvíte?" podaří se mi zeptat. "Všechny účty a váš podpis byly použity k podepsání dohody, že všechno zaplatíte," dodá lékař. "Ach..." vydechnu a pomalu cítím, jak ztrácím vědomí. "Ach ne!" slyším doktora křičet. "Sestro!" vykřikne znovu. Usmívám se, protože už skoro necítím žádnou bolest. Žádná bolest srdce, žádná bolest břicha, jen blaženost. 'Píp' 'Píp' 'Píp' 'Píp' 'Píp' Probudím se se sténáním na ten otravný zvuk a pomalu otevírám oči. Rozhlédnu se a jsem sama a stále na nemocniční posteli. Snažím se posadit, ale s bolestivým úšklebkem spadnu zpět. Bolí mě hlava a mám pocit, jako by mě přejel náklaďák. Brzy vejde sestra a zamumlá: "Konečně jste vzhůru," provede několik kontrol a zeptá se mě, jestli něco nepotřebuji, ale neobtěžuji se jí na nic ptát. Po chvíli odejde. Cítím, jak se mi motá hlava, když si vzpomenu na informace, které mi byly sděleny, než jsem omdlela. Stále pod vlivem léků znovu pomalu usínám. * Jsou to tři dny, co jsem se konečně probudila, a stále si přeji, abych se neprobudila. Na malém stolku u mé postele je na kousku papíru napsaný seznam všech účtů, které se za ty měsíce nahromadily, jak mých, tak jeho, a dole je můj podpis, kterým se zavazuji zaplatit všechny dlužné částky. Nejsem překvapena podpisem, protože Liam o mně ví všechno, až po můj podpis a transakční PINy. Nemůžete mi to vyčítat, představte si, že s někým chodíte přes tři roky a myslíte si, že "navždy" je jistá věc. Doslova jsem se s ním o všechno dělila. Hořce se uchechtnu, když si vzpomenu, že mi také vyprázdnil bankovní účty. Znovu se uchechtnu, když zahlédnu papír, který tam leží, jako by se mi vysmíval. Nejenže jsem chudá, ale momentálně dlužím 30 000 dolarů a nebudu propuštěna, dokud to nebude zaplaceno. Bolestné je, že účty se stále hromadí, čím déle zůstávám. Mohla bych se rozhodnout zavolat rodičům, ale nemluvili jsme spolu roky a jsem si jistá, že takovou částku nemají. Čtvrtý den jsem vymyslela plán. V noci z nemocnice uteču. Už můžu chodit, i když ne moc rychle, ale nepotřebuji pomoc. Mám všechno naplánované a trpělivě čekám na noc. Když konečně nastane noc, tiše vstanu z postele a začnu utíkat. Byla bych raději, kdybych měla oblečení na převlečení, ale tahle nemocniční košile bude stačit. Než vyjdu ven, pečlivě prozkoumám chodbu. Můj plán je jednoduchý. Vyjít sebevědomě, jako bych se jen procházela, pak se odklonit na stranu budovy a dostat se ven přelezením plotu. Je vysoký, ale zvládnu to. Když se konečně dostanu na stranu budovy, kde nikdo není, začnu šplhat. Začnu šplhat opatrně a pevně, protože na tom závisí můj život. Ruce a nohy se mi třesou, jak jdu dál, ale nezajímá mě to. Usmívám se, protože už jsem skoro v polovině, už cítím chuť svobody. "Co si myslíš, že děláš?" slyším pevný hlas.