Lilin pohled Má matka se na mě podívala a začala se smát. "Proč vypadáš, jako bys viděla ducha?" zeptala se. "Enzo je Blaiseův syn?" zeptala jsem se; byla jsem naprosto a úplně šokovaná. "Neměla jsem tušení, že má děti." Má matka přikývla. "Nemyslím si, že Enzo byl někdy svému otci blízko," vysvětlila. "Myslím, že žil se svou matkou v jiné smečce. Když jeho otec zemřel, vrátil se do Calypsa. Jako Blaiseův jediný žijící příbuzný." "Kdybych věděla, že je Blaiseův syn, nepozvala bych ho. Moc se omlouvám…" "Omlouváš? Proč se omlouváš? Jsem ráda, že jsi ho pozvala. Tvůj otec bude potěšen. Má Enza docela rád. Říkal, že má hlavu na správném místě. Není vůbec jako jeho otec, to je jisté." "Takže mu věříme?" zeptala jsem se a zvedla obočí. "Lilo, zlatíčko, nemůžeme Enzovi vyčítat něco, co udělal jeho otec. To bys měla vědět lépe než kdokoli jiný." Mírně se usmála a prohlížela si můj ustaraný obličej. Položila mi ruku na rameno, a donutila mě, abych se jí podívala do očí. "Slibuji, že pokud bude něco, čeho by ses měla obávat, řeknu ti to," řekla jemně. "Ale teď není. Enzo není padouch. Ty dny jsou za námi, za boží milosti." Ulevilo se mi, když jsem věděla, že si nedělá starosti. Věřila jsem své matce víc než komukoli jinému. "Takže, kdy jsi mi chtěla říct o Scottovi?" zeptala se má matka, když jsme vycházely z bytu. Zastavila jsem se a otočila se k ní. "Jak jsi to věděla?" zeptala jsem se. Jedno z jejích obočí vyletělo nahoru, když si mě prohlížela. "Jsem tvoje matka; nemůžeš přede mnou nic skrýt," odpověděla. Chtěla jsem se smát; vždycky věděla, když se něco děje. "Ví o tom táta?" zeptala jsem se. "Nechceš, aby to věděl?" "Jen nechci, aby byl výbor Alfy divný," řekla jsem jí. "Protože Scottův táta je člen…" "Tvůj otec je nesmírně profesionální. Nedovolil by, aby něco takového zasahovalo do jeho práce," odpověděla. "Ale neřeknu nic, pokud nebudeš chtít. Předpokládám, že Scotta dnes večer nečekáme." Nebyla to otázka. Otočila jsem se a sešla po schodech, abych pozdravila hosty, kteří dorazili. První osoba, kterou jsem uviděla, nebyla překvapivá. Brianna. Moje nejlepší kamarádka. Rozběhla se ke mně, objala mě a málem mě srazila na zem. Zasmála jsem se jejímu nadšení. "Ó můj bože, Lilo!" zakoktala šťastně a zatočila se mnou. "Vypadáš úžasně! Jak se cítíš? Cítíš se na 18?" Povzdychla jsem si a zavrtěla hlavou. "Cítím se stejně jako vždycky," řekla jsem jí. "Doufala jsem, že dnes dostanu svého vlka…" "Pořád můžeš," ujistila mě a široce se usmála. "Den je ještě mladý. Bez ohledu na to, dostaneš svého vlka a bude to slavné, až se to stane!" Brianna dostala svého vlka před pár měsíci a nepřestala o tom mluvit. Popisuje to jako mít skutečného, opravdového nejlepšího přítele, který tě zná zevnitř i zvenčí. Pak se odmlčela, když viděla můj obličej, a dodala: "Neber to osobně. Je to prostě jiné… víš." Ujistila jsem ji, že si to neberu osobně, a věděla jsem, co tím myslí. Má matka mi vyprávěla o době, kdy si myslela, že svého vlka navždy ztratila. Bylo to, jako by ztratila část sebe sama. Její mysl byla tak tichá a cítila se tak osamělá. "Tvůj otec způsobil, že jsem se cítila méně osamělá," dodala. Přesně takovou lásku jsem chtěla; chtěla jsem, aby se mnou někdo cítil méně osaměle, i když nemám vlka. Ale také jsem se opravdu chtěla se svým vlkem setkat. Zajímalo mě, jak bude vypadat. Jak bude znít. Zajímalo mě, jak se bude jmenovat. Brzy byl dům smečky plný těch, které miluji; moje matka přinesla obrovský dort. Byl to red velvet s čokoládovou polevou; moje naprosto nejoblíbenější příchuť. Když všichni zpívali Happy Birthday, zalily se mi oči slzami. Na chvíli jsem zapomněla na Scottovu zradu. Zapomněla jsem na svou promarněnou první pusu. Dokud nevešel. Nejprve to byla jen silná vůně marshmallow, ale pak jsem ho uviděla stát ve dveřích našeho domu smečky. Měl na sobě tmavé sako na knoflíky a společenské kalhoty. Jeho vlasy byly stále rozcuchané, ale tentokrát nebyl pokrytý potem. Pozdravilo ho několik Alf, včetně mého otce. Sledovala jsem, jak si oba potřásli rukou; můj otec mu něco řekl, co jsem neslyšela. Moje matka stála okamžitě po mém boku. "Enzo dnes večer vypadá docela dobře," řekla vedle mě. "Jo, to je pravda," přiznala jsem jí. "Opravdu jsem si nemyslela, že se ukáže." "Dcera tvého Alfy Bastiena; samozřejmě, že se ukáže, když je pozvaný. Skoro každý Alfa je tady." Vzpomněla jsem si na naši společnou pusu před pár dny a moje tvář se při vzpomínce zahřála. Ale pak jsem si vzpomněla, že Enzo je Blaiseův syn. Nemyslím si, že věděl, co se stalo s jeho otcem a mými rodiči. Ani nevím, jestli Enzo věděl, že jsem vlk Volana. Nejsme tak běžní a většina neví, jak vypadáme na první pohled. Zajímalo mě, jestli by mu na tom vůbec záleželo. Vždycky jsem měla silnou představu o tom, jak by měla vypadat pravá láska. Moji rodiče mají pravou lásku; to byla vždycky vize, kterou jsem měla pro sebe. Chtěla jsem někoho, kdo by mě miloval stejně, jako já miluji je. Kdo by pro mě udělal cokoliv. Někoho, kdo by za mě zemřel. Ale nepředstavuji si, že by Enzo byl tou osobou. A nebyla jsem si ani jistá, proč. Asi jsem si nikdy nepředstavovala, že by Scott byl tou osobou. Enzovy oči krátce přejely po místnosti, zatímco s ním Alfy dál mluvily. Bylo to, jako by něco hledal. Jakmile jeho oči spočinuly na mně, bylo to, jako by to našel. Jeho oči jen mírně ztmavly. Usmála jsem se na něj zdvořile a doufala, že můj obličej neprozradí mé myšlenky. Jeho obličej však zůstal bez výrazu; nakonec odvrátil oči ode mě, aby promluvil s ostatními Alfami. Ten chlap má nervy. Mám narozeniny a on ani nemůže přijít, aby mě pozdravil? "Všechno nejlepší, prcku," řekl můj strýc Aiden, beta smečky, když se přiblížil. Rychle mě objal. "Díky," řekla jsem mu s širokým úsměvem. "Jak se ti podařilo dostat Alfu Enza, aby se ukázal?" zeptal se a sledoval můj pohled na Enza, který mi stále nevěnoval pozornost. "Ten chlap nenávidí večírky." "Jak můžeš nenávidět večírky?" zeptala jsem se a zvedla obočí. "Vždycky byl takový divný. Už od dětství. Vždycky se soustředil jen na jednu věc, a to dostat se na vrchol. Upřímně obdivuji jeho ambice, ale bylo by hezké ho jednou za čas vidět se usmát." "On se neusmívá?" "Myslím, že jsem ho nikdy neviděl usmát," odpověděl Aiden. Jediný typ úsměvu, který jsem u něj viděla, byl úšklebek. Myslela jsem si, že se přiblížil skutečnému úsměvu, když jsem setřela Sáru uprostřed jeho hodiny, ale asi jsem se mýlila. Když jsem se podívala zpět na Enza, díval se přímo na mě. … Pohled třetí osoby "Úplně mě v té hodině ztrapnila," plakala Sára svému novému klukovi na hraní, Scottovi. Nemyslí si o Scottovi jako o svém příteli, jen chtěla zjistit, jestli ho může ukrást Lile. Což se jí povedlo. Od té doby, co Lila začala chodit na akademii, byla veškerá pozornost vždycky upřena na Lilu. Sára bývala nejlepší studentkou a teď je to Lila. Sára bývala středem pozornosti, ale teď všichni mluví jen o Lile. Nezajímá ji, že Lila je dcera Alfy Bastiena; nemá vlka, takže ji to v Sářiných očích dělá nikým. Je horší než Omega. "Měla bys slyšet, co mi řekla, Scotte," pokračovala Sára a funěla. "Také řekla, že nejsi dost chlap na to, abys ji zvládl." "Říká někdo, kdo by se nevyspal," řekl Scott a protočil očima. "Prostě na ni zapomeň. Kdo ji potřebuje." "Máš pravdu…" souhlasila Sára. "Ale to neznamená, že se s tím smířím." "Co to znamená? Co máš v plánu udělat?" "Dneska jsem ji zaslechla, jak po hodině mluví s profesorem Enzem. Pozvala ho na svou narozeninovou oslavu." "Okay?" naléhal Scott. "Myslím, že je na čase, abychom narušili večírek."