Běžela jsem, dokud jsem se nedostala hluboko do lesa, plíce mi pálily nedostatkem kyslíku. Můj vlk, Maya, byla zuřivá. Zpočátku k Tylerovi váhala, ale nakonec ji získal. Také si myslela, že je naším druhem. Zatímco já jsem měla zlomené srdce a potlačovala slzy, Maya vřela hněvem. Zavřela jsem oči a dovolila jí, aby mě ovládla, ale přiměla jsem ji slíbit, že nepůjde Tylera lovit. Maya nás zanesla hlouběji do lesů a já jsem se dovolila ponořit do nejvzdálenějších hlubin její mysli. V hlavě mi stále vířilo to, co se právě stalo, chtěla jsem na chvíli všechno vypnout. Nezmohla jsem se na to. Uplynuly hodiny a hodiny, ale sotva jsem si toho všimla. Unášela jsem se, zatímco Maya lovila a dál běžela. Konečně jsem se probrala, když mi hebká tráva lechtala nahá záda. Vzduch naplnila známá vůně bylin. Bazalka, levandule a máta vnikly do mého nosu a uklidnily mé bolavé srdce. "Lolo, drahoušku? Jsi to ty?" ozval se seschlý hlas a já jsem cítila, jak mi srdce poskočilo. "Ty jsi mě sem přivedla?" zeptala jsem se Mayi překvapeně. "Potřebujeme ji. Nejdeme zpátky." Zavrčela a měla mi za zlé, že jsem jí překazila plány na útok na Tylera. "Babičko?" Můj hlas se zlomil a já jsem se zvedla z trávy. Blížilo se svítání, slunce teprve začínalo vycházet a jeho oranžové odstíny dopadaly na její malou chalupu. Její bylinkové zahrádky se zvedaly a pohupovaly ve vánku. Vždycky jsem ráda chodila k babičce. Moje matka mně a mému bratrovi zakazovala sem chodit, protože na babičku léta držela zášť. Příběh o tom, jak se moje matka seznámila s mým otcem, není zrovna ten, o kterém ráda mluvím. Moje matka a otec nejsou druzi. Matka svého druha v mládí odmítla a vyhledala mého otce, když si uvědomila, že jeho družka zemřela. Moje babička jí to vždycky měla za zlé, že zahodila pouto druha. "Lolo, co tady proboha děláš?" zvolala babička a omotala kolem mého obnaženého těla tkanou deku. Přivinula mě do objetí a já jsem cítila, jak se mi při její známé vůni a doteku láme srdce. Moje babička měla vlastnost, díky které ji všichni milovali. Bylo téměř nemožné s ní nevycházet. Moje babička byla stejně malá jako já, měřila pouhých 158 cm, a měla stejné dlouhé černé vlasy. Byla seschlejší, s vráskami smíchu kolem úst a očí, ale nikdy mi nepřipadala krásnější. "Tak moc jsi mi chyběla." Vzlykala jsem jí do ramene. Dokonce jsem si pamatovala, jak voní. Tolik různých bylinek a jablek. Babička měla pár jabloní, které zbožňovala. Vždycky pekla koláč nebo nějaký dezert, když jsme ji dřív navštěvovali. "Co tě tak rozrušilo, Lolo?" zamračila se babička. "Je to ten kluk, se kterým chodíš?" Babička vždycky podporovala všechno, co jsem chtěla dělat, jen mi vždycky připomínala, abych si všechno promyslela. Babička mě zavedla do své malé chaloupky a posadila mě k ohništi. "Pověz mi, co se stalo?" Posadila se vedle mě a položila mi do klína čerstvé oblečení. A tak jsem jí to řekla. Vylévala jsem si srdce celé hodiny. Ani jednou mi mou chybu nevyčetla, jako by to udělala moje matka. "Nechci se vracet, babičko. Nemůžu se jim postavit." Popotáhla jsem. "Tak se nevrátíš. Zůstaneš tady se mnou." přikývla babička s konečnou platností. Měla v obličeji ten odhodlaný výraz, který říkal: 'Nikdo mi nebude stát v cestě'. "Co máma a táta." Povzdychla jsem si a věděla, že se mezi nimi schyluje k obrovské hádce. "Nech starosti s rodiči na mně." Zavrtěla babička hlavou a podala mi šálek čaje. O rok později "Cha-cha!" zasmála jsem se a vrhla se do vzduchu. Vyhýbala jsem se svalnatým pažím, které se ke mně natahovaly. Dopadla jsem na zem, uskakujíc končetinám a zasazujíc vlastní rány. "Dobře, Lolo, nenech mě zasadit žádné rány." vykřikl Chris unaveným hlasem. "Ještě pár sekund. Už je unavený." radila mi Maya. Dál jsem se vyhýbala každému Chrisovu pohybu a zároveň jsem zasazovala vlastní rány. Cítila jsem, jak se hroutí, jak je unavený, když do mě vkládal všechno, co měl. "Teď!" zakřičela Maya v mé hlavě. Náhle jsem na Chrise skočila, jeho oči se rozšířily šokem, než se stačil bránit. Otočil se, jako by chtěl utéct. Dopadla jsem mu na záda a obmotala mu ruce kolem krku, čímž jsem mu vyvinula tlak na průdušnici. Po jedné nebo dvou sekundách, kdy jsem ho tam držela, jsem mu seskočila ze zad a zářivě se na něj usmála. "To byla dobrá práce, holka." přikývl Chris uznale. "Díky." ušklíbla jsem se, konečně jsem nad ním získala převahu. Chris protočil oči a zamračil se na mě: "Teď se nezačni vytahovat. Pořád musíš pracovat na posilování." "Já vím, já vím. Nech mě si jen užít to vítězství." Povzdychla jsem si a usmála se na babičku, která vyšla z chalupy s jídlem a pitím. Žila jsem s babičkou už skoro rok a s rodiči jsem mluvila jen jednou týdně. Po měsíci jsem přestala volat mámě. Trvala na tom, že mi bude dávat zprávy o Tylerovi a jeho družce, o které jsem se dozvěděla, že se jmenuje Brittany. Neustále jsem byla v kontaktu s tátou, jediným člověkem, který se zdál, že chápe mé rozhodnutí. Dokonce i můj starší bratr Sean volal jen zřídka. Sean začal přebírat své povinnosti bety, protože můj otec před téměř rokem odešel do důchodu. Život s babičkou byl úžasný. Své osmnácté narozeniny jsem strávila v její chalupě, sbírala jsem bylinky a pekla koláče z jablek, které nasbírala. Moje babička žila jednoduchý život, ale já jsem si ho rychle zamilovala. Seznámila mě se svým sousedem. Chrisem. Chris byl shodou okolností vlkodlak jako babička a já. Chris byl ve svém nejlepším období jedním z nejlepších válečníků v historii a dokonce i betou. Nikdo nevěděl, co se s ním stalo poté, co zmizel, nikdo kromě mé babičky. Chris souhlasil, že mě bude trénovat, a když se podíval na mou malou postavu, rozhodl se, že se musím naučit, jak se chránit. Chris mě naučil využívat to, co mám ve svůj prospěch. Být 158 cm vysoká a vážit 47 kg mi nedávalo moc možností. Po tréninku s Chrisem téměř rok jsem se o sebe dokázala snadno postarat. Jsem malá a rychlá, což znamená, že muži dvakrát větší než já museli pracovat ještě usilovněji, aby mi zasadili nějaké rány. "Lolo, drahoušku. Volá ti bratr!" informovala mě babička a vložila mi do ruky sendvič, když jsem vešla do domu. "Haló?" řekla jsem s plnou pusou sendviče. Proč by mi volal Sean? "Lolo? Mám pro tebe zprávu." ozval se Seanův hlas z druhého konce a zněl mnohem hlouběji než obvykle. "Co se děje?" zamračila jsem se a posadila se na opěradlo pohovky a chroupala sendvič. Na druhém konci linky bylo dlouhé ticho. "Máma je mrtvá, Lolo." odpověděl Sean chraplavým hlasem. Cítila jsem, jak se mi obličej zkroutil zmatením. Jak by mohla být máma mrtvá? Všechno se zdálo normální, když mi táta volal každý týden. "C-cože? Jak?" dožadovala jsem se. "Prostě- Prostě přijeď domů, Lolo. Nechci ti to vysvětlovat po telefonu." Povzdychl si Sean a dodal: "Táta tě potřebuje." "J-já si promluvím s babičkou." Povzdychla jsem si. Poslední věc na světě, kterou jsem chtěla, bylo jet domů. Při pomyšlení na setkání s Tylerem nebo jeho družkou mi bylo špatně. Poté, co Chris odešel domů, jsem babičce řekla tu novinu. I když babička neměla ráda mou mámu, bylo jí líto, co se stalo. "A neřekl ti, co se jí stalo." Povzdychla si babička. "Řekl, že mi to chce vysvětlit osobně. Řekl, že mě táta potřebuje." Zamračila jsem se na ni a ona věděla, co musím udělat. "Takže si myslím, že bychom se měly sbalit." Zamračila se babička, která se strachovala o svého ovdovělého syna. "My? Ty jedeš taky?" málem jsem zalapala po dechu. Přes obličej jí přeběhl přísný mrak, ale viděla jsem jí v očích jiskřičky. "Samozřejmě, žádná moje vnučka se nevrátí ke svému slizkému ex bez posily." "Nevím, co bych bez tebe dělala." Povzdychla jsem si a přitáhla ji do objetí. "Jen nečekej, že se budu pouštět do nějakých pěstních soubojů, na to jsem už moc stará. Nikdo nechce vidět bojovat šedesátiletého vlkodlaka." Zachichotala se babička. Protočila jsem nad ní oči, ale nemohla jsem si pomoct a z úst mi vyklouzl smích. "Pro mě nikdy nebudeš stará." Ušklíbla jsem se a následovala ji do ložnice, abychom si sbalily oblečení. Babička se ráno zastavila u Chrise a dala mu vědět, kam jsme odjely. Slíbila mu roční zásobu jablečných koláčů, pokud se postará o její bylinkovou zahrádku. Naskočily jsme do babiččina auta a v břiše mi bublalo očekávání. Všechno se na mně v tak krátké době změnilo. Už jsem nebyla slabá ani povrchní. Už nikdy nedovolím, aby se po mně někdo vozil. "Jsi na to připravená?" Zamračila se babička a její stříbrné oči se setkaly s mýma stejnýma očima. "Vůbec ne." Věnovala jsem jí slabý úsměv. "Hlavu vzhůru. Jestli si s tebou některý z těch štěňat začne, ukousni mu zatracenou hlavu." Povzbudila mě babička. Přes nervozitu a zášť, kterou jsem chovala ke své staré smečce, jsem se babičce zasmála a připravila se na to. Ukázalo se, že jsem nebyla jediná věc, která se změnila.