Lesy byly děsivé, ale musela být statečná. Dávno po její obvyklé době spánku, takže byla tma. Tvrdě spala na zadním sedadle auta, když ji probudila hlasitá rána. Pak je uviděla. Ty nestvůry. Nestvůry stojící nad tělem jejího otce. Udělala to, co ji otec naučil v takové situaci dělat. Tiše vyklouzla z auta a začala utíkat. „Hej! Někdo nás viděl!“ Netrvalo dlouho a ozývaly se za ní v korunách stromů hlasité kroky. Tma a stíny vrhané úplňkem vypadaly jako dravci připravení na ni skočit, ale nemohla zavřít oči, aby zmizely. Musela přežít. Snažila se být potichu, jak ji to táta naučil. Lehce našlapovat. Změnit směr. Nesnažit se zanechat příliš mnoho stop. Ale jejich dlouhé kroky byly rychlé a rychle ji doháněly. Les byl znepokojivě tichý. Slyšela jen své bušící srdce, prudké dechy a nestvůry za sebou. Bylo to, jako by všechno v lese už vědělo, jaký bude její osud. Ale ona s tím osudem bude bojovat. Nechtěla zklamat svého tatínka. Někdo ji zezadu zatáhl za cop a vykřikla bolestí, když ji odhodili proti kmeni stromu. Bolela ji hlava a cítila bolest v paži, když se převalila a pokusila se postavit. „Je to jen děcko, Mikeu,“ slyšela jeden z hlasů. „Viděla nás, a teď jsi řekl moje zasraný jméno,“ zavrčel další. Ten, kterému říkali Mike, ji znovu chytil a tahal za bolavou ruku. Znovu vykřikla a volala svého tatínka. Ale věděla, že už nikdy nepřijde. Zůstala úplně sama. „Udělej to rychle a vypadněme odsud. Dělá moc velký hluk.“ Mike ji srazil na kolena a ona uslyšela natahování kohoutku pistole. S tichým pláčem se podívala na oblohu, která vykukovala skrz vysoké stromy, a uviděla, jak se mraky rozestupují a odhalují měsíc. Její táta jí vždycky říkal, že na ni Bohyně Měsíce bude vždycky dávat pozor, i když on sám nebude moct. Zavřela oči a pronesla poslední modlitbu. Nebyla naštvaná, že to takhle skončilo. Její rodiče na ni čekali na druhé straně. „Nemůžu to udělat. Nemůžu mít na svědomí vraždu nevinného dítěte. Udělej to sám.“ Slyšela jejich tichou hádku, zatímco jí měsíční paprsky zářily do obličeje a naplňovaly ji klidem. A pak to ucítila. Byl to hřejivý pocit, který se dotýkal každé části jejího těla, a věděla, že už nikdy nebude sama. Možná to byl dotek Bohyně. Ale ten nejděsivější zvuk, jaký kdy slyšela, jí zaplnil uši. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vyšel z ní. „Ona je zasraná nestvůra! Zastřelte ji!“ Pak se ozval křik. A tolik krve. Křik se jí v uších neustále opakoval, a prosby, slzy. Ale ona nepřestala. Ta scéna se opakovala znovu a znovu. Křik. Krev. Skřípavé zvuky. Křik, Krev. Skřípavé zvuky. Ava Morganová se prudce posadila na posteli, pyžamo promočené potem a srdce jí bušilo jako o závod. Ruka se jí třásla, když sáhla po lahvi s vodou na nočním stolku, a většina vody skončila na jejím pyžamu, než v ústech. Už je to nějaká doba, co měla tu noční můru, ale věděla, co ji spustilo. Hodila prázdnou láhev s vodou do koše a pak pevně zavřela oči, jako by tím mohla obrazy v hlavě nechat zmizet. Nikdy to nefungovalo. Vždycky slyšela ten křik dlouho poté, co se probudila. Vždycky viděla tu krev. Ty zlomené kosti. Ava si s unaveným povzdechem lehla zpět na postel a snažila se uklidnit dech a srdeční tep. Hodiny ukazovaly, že jsou teprve tři hodiny ráno, ale věděla, že už znovu neusne. Za pár hodin musí opustit domov a začít skutečnou noční můru, která bude trvat čtyři roky. Čtyři roky! Musela se vzdát dalších čtyř let svého života, než bude konečně volná. Paprsky úplňku pronikaly skrz její závěsy a osvětlovaly její pokoj. Otočila hlavu a uviděla sbalené tašky čekající u dveří. Hrudník se jí bolestně sevřel a musela trénovat dech, aby zastavila blížící se panickou ataku. „Bude to za chvíli pryč, Avo. Dýchej. Jen dýchej,“ zašeptala si pro sebe. O hodinu později se cítila dostatečně klidná na to, aby se připravila. Rozsvítila si lampičku na nočním stolku a povzdechla si, když odhrnula přikrývky z těla. Šlapala tiše, jak se naučila po celý život, a ujistila se, že nikoho nevzbudí. Pak vešla do přilehlé koupelny, aby se rychle osprchovala a vyčistila si zuby. Když skončila, přešla ke své skříni. První, co uviděla, byla ta hrozná uniforma. Nikdy v životě nenosila školní uniformu, a teď, jako dospělá, se od ní očekávalo, že se přizpůsobí. Kdo nutí lidi nosit uniformy na univerzitě? Ignorovala ji a vytáhla si tepláky a tričko. Když se oblékla, tiše opustila svůj pokoj a zamířila do kuchyně. Když se blížila, svítilo se a do nosu ji udeřila vůně čerstvé kávy. Našla Alfu Rolanda shrbeného nad šálkem, jak na něj zírá, jako by mu měl dát odpověď na všechny jejich problémy. „Nevzbudila jsem tě, že ne?“ zeptala se, když ho políbila na tvář a přešla ke skříňkám, aby si vytáhla hrnek. „Myslím, že jsem nespal,“ zabručel Alfa Roland. Píchlo ji u srdce, protože věděla, že je toho příčinou. „Budu v pořádku, tati,“ řekla jemně, když si vzala hrnek a sedla si vedle něj. Říkala mu tati od té doby, co ji našel v pěstounské péči. Zdálo se to jako věčnost. „Pokud se objeví jakýkoli náznak problémů, cokoli, zavolej mi a já pro tebe přijedu.“ „Myslela jsem, že tohle je obřad zasvěcení pro každého vlka,“ škádlila ho. Nechtěla zdůrazňovat, že problémy budou pravděpodobně všechno, co dostane. Dělal si starosti až dost. Kromě toho si byla jistá, že ji odtamtud dostanou, až si uvědomí, že je člověk. Tohle byla obrovská chyba a někdo ji napraví. „Už jsem tě naučil všechno, co potřebuješ vědět,“ zabručel Alfa znovu. „Kdyby ta hloupá Rada nebyla tak zaseknutá ve svých staromódních způsobech, nebylo by to všechno potřeba.“ „Pravidla jsou pravidla, tati. Nemůžeš je porušit, ani kvůli mně.“ Za ty roky mu přinesla dost problémů kvůli věcem, které nemohla ovlivnit – telefonáty ze školy, návštěvy v nemocnici a způsob, jakým se její pusa někdy rozjela dřív, než ji dokázala zastavit. Ale mohla ovlivnit výsledek tohohle. Mohla dodržovat pravidla, držet se zpátky a nechat Radu, aby sama dospěla ke správnému rozhodnutí. Alfa Roland si povzdechl a objal ji k sobě, než ji políbil na temeno hlavy. Byl to obrovský muž, jako většina vlkodlaků, dokonce i její vrstevníci. Byl to další důvod, proč věřila, že není jedním z nich, bez ohledu na to, co si představovala, že se stalo před lety. „Ujisti se, že se budeš dál zastávat sama sebe. Nenech nikoho zlomit tvého ducha,“ zašeptal. „Jsem dcera nemilosrdného Alfy Rolanda. Nikdo mě nikdy nezlomí,“ řekla se smutným úsměvem. Zamrkala, aby zahnala slzy, když se odtáhla. „Udělám nám všem obrovskou snídani, abyste všichni mohli oslavit, že mě na čtyři roky vykopáváte z domu,“ řekla, když vstala. „Bude mi chybět tvoje vaření. Pokaždý, když vaří Caleb, chutná to, jako by se do toho posral,“ zabručel její táta. Ava se zasmála, když vytahovala suroviny z lednice. Musela. Nemohla nechat muže, který ji vychoval, vědět, jak moc se bojí cesty, na kterou se chystá. Než skoro skončila, její bratři si jeden po druhém našli cestu dolů do kuchyně, i přes tu velmi brzkou hodinu. Caleb jí rozcuchal vlasy, než si šel nalít kávu. Nate zamířil rovnou na kus slaniny, než se svalil ke stolu. Dvojčata, Alex a Nick, byli poslední dole. Nemyslela si, že je uvidí dřív než dlouho po východu slunce, ale přišli a políbili ji na tvář, než si šli sednout taky ke kuchyňskému stolu. Všichni se snažili udržet obvyklou veselou náladu, ale poznala, že to hrají. Ze všech byl Caleb nejstarší a už si odsloužil své čtyři roky. Viděla, jak moc se změnil pokaždé, když se vrátil domů, a ten smutek v jeho očích pokaždé, když se na ni teď podíval, ji znepokojoval nejvíc. Ale nemohl jí říct, co má čekat, stejně jako ona nemohla říct Nateovi a dvojčatům, až přijde jejich čas. „Takže, pamatuj si pravidla,“ řekl Nate, když dojedli. „Žádný kluci. Žádný myšlenky na kluky. Žádný mluvení s kluky. Žádný večírky. Nic.“ „Žádná zábava. Jasný, tati,“ odfrkla si. „Tohle není zasraná sranda, Avo,“ vyjel Caleb. „Jednou za život udělej, co ti řeknou.“ Přestala skládat talíře a šokovaně se podívala na svého velkého bratra. Caleb odvrátil pohled a začal si hrát s hrnkem kávy. „Promiň. Je jen moc důležitý, abys dodržovala jejich pravidla,“ řekl hrubě. Nemohla zastavit úzkost, která jí prosakovala tělem. Její otec a Caleb se o ni báli nejvíc, protože věděli, jaké to bude. A pokud se báli dva muži s krví Alfy, jak by se nemohla bát ona? „Proč se nepůjdeš proběhnout, než odvezeme Avu na letiště,“ navrhl jejich táta. Podle toho, jak Caleb sklonil hlavu, poznala, že to byl rozkaz. Rychle vstal a pak jí vtiskl pusu na temeno hlavy, než zadními dveřmi opustil dům. Povzdechla si, když se otočila zpět ke zbytku rodiny. „Budu v pořádku,“ řekla s malým úsměvem. „Ano, budeš,“ odpověděl Alfa Roland s vlastním úsměvem. Když nechala své bratry uklízet kuchyň, nemohla si pomoct, ale v žaludku jí znovu uvízla hrůza a špatný pocit, který jí říkal, že ne, nebude v pořádku.