Avin pohled „Avo, odejdi. Jdi s matkou. Oni vás obě zabijí.“ Otec na mě křičel, v očích se mu zračil strach, když se díval na druhou stranu lesa. „N-ne,“ zamumlala jsem a vzlykala. Viděla jsem ho ležet na zemi. „Holčičko, vždycky se starej o mámu,“ řekl, když se s námahou posadil. Celé nohy měl od krve. „Angelo, utíkej s Avou. Neztrácej čas,“ řekl matce, která před ním klečela a hlasitě plakala. „Jak tě můžu v takovém stavu opustit, Hectore?“ vykřikla zoufalým tónem. Všichni jsme zaslechli praskání. Byli jsme uprostřed války a každý vlk bojoval s každým. „Odejdi. Nemůžu se proměnit, abych vás ochránil, kvůli svým zraněním. Aspoň zachraň naše malé dítě.“ Otec to matce zopakoval. Když matka viděla, že se k nám blíží smečka vlků, postavila se na nohy, vzala mě do náruče a začala se mnou utíkat opačným směrem. Během útěku mi matka s plačtivým hlasem šeptala do uší: „Neohlížej se.“ Paže jsem jí pevně obtočila kolem krku. Zvědavost mě zabíjela, a tak jsem se odvážila podívat, co se tam děje. Viděla jsem dva vlky, jak skáčou na tátu, aby ho zabili. Vyvalila jsem oči. Byla jsem tak šokovaná, že jsem zavřela oči a vykřikla. „TATI!“ Otevřela jsem oči a uvědomila si, že jsem ve své ložnici. „Zase se mi to zdálo,“ zamumlala jsem a přitiskla si ruku na čelo. Posadila jsem se a zhluboka se nadechla. Celé tělo jsem měla promočené potem. Vlastně to nebyla noční můra. Byl to odraz okamžiků z mé minulosti, na které nikdy nebudu moct zapomenout. Mého otce zabili ve válce, když mi bylo pouhých pět let. Byl bojovník smečky, ale než se stihl proměnit, zaútočili mu na nohy, takže se nemohl zachránit. Moje matka se mnou musela utéct z té smečky a hledat útočiště v jiné smečce. Alfa a Luna této smečky byli natolik laskaví, že nám dovolili žít v jejich smečce. Od té doby žijeme ve smečce Mystického stínu. „AVO, BUDEŠ POZDĚ.“ Slyšela jsem matčin hlas, jak křičí zespodu. „ANO, MAMI. UŽ JDU,“ odpověděla jsem hlasitě, aby mě slyšela. Běžela jsem do koupelny, osprchovala se a pak se připravila jít na univerzitu. Byla jsem v prvním ročníku. Takže jsem nechtěla být v profesorových špatných knihách tím, že budu chodit pozdě. Rychle jsem se na sebe podívala do zrcadla. Měla jsem na sobě dlouhé, volné bílé šaty. Vlasy jsem si stáhla do nízkého culíku. Velké brýle mi spadly na nos, a tak jsem si je posunula k očím. Zrak jsem měla naprosto v pořádku. Ale raději jsem nosila velké brýle, protože jsem chtěla za nimi skrýt své emoce a obličej. Ačkoli byly brýle průhledné, pomáhaly mi maskovat mé pocity. Protože jsem na sebe nechtěla upoutávat pozornost, nikdy jsem se nelíčila. Ze stejného důvodu jsem raději nosila jednoduché, dlouhé, volné oblečení. Lidé mi kvůli mým vysokým známkám a vzhledu říkali „šprtka“. Nebo jsem možná šprtka opravdu byla. Rozhodla jsem se to brát jako kompliment. Tato nálepka také způsobila, že jsem se na střední škole potýkala s šikanou. Sešla jsem dolů a objala matku. Společně jsme se nasnídaly. Byla jediná v mém životě. Chtěla jsem tvrdě studovat a prosadit se, abych jí mohla dopřát šťastný život. „Avo“ Podívala jsem se na matku. „Ano, mami?“ „Příští týden ti bude osmnáct. Brzy najdeš svého druha. Předtím chci, abys se s nikým nezapletla. Už víš, jak jsme se do této smečky dostaly. Jsi omega. V naší rodině nemáme mužského člena, který by tě ochránil, má drahá.“ Zírala jsem na matčinu ustaranou tvář. Měla o mou bezpečnost obavy, protože tato smečka byla plná Alfů. „Neboj se, mami. Máš mé slovo, že se s nikým nezapletu a nezpůsobím si žádné potíže. Dodržím svůj slib. Vždycky se vyhýbám tomu, abych na sebe upoutávala pozornost.“ „Mé dítě, toužím po dni, kdy konečně najdeš svého druha. Přijme tě a já budu moct v klidu zemřít.“ Rychle jsem vstala ze židle a spěchala ji obejmout. „Mami, neříkej to, prosím.“ Nikdy se znovu nevdala a zasvětila mi celý svůj život. Nemohla jsem snést, když jsem ji viděla v bolestech. Poté, co jsem matku ujistila, opustila jsem dům. Šla jsem na autobusovou zastávku a nastoupila do autobusu. Cesta na univerzitu mi trvala dvacet minut. Písmena byla napsána kurzívou a tučným písmem. „Univerzita Mystického stínu“ Vydala jsem se směrem k budově katedry. Oči mi bloudily kolem, když jsem míjela studenty. Byla to nejlepší univerzita v naší smečce. Zapsat se na tuto univerzitu si mohly dovolit jen bohaté děti. Měla jsem však to štěstí, že jsem získala stipendium a byla přijata na tuto univerzitu. Viděla jsem, jak se na mě dívky dívají s odporem. Kolem mě prošla dívka, která nezapomněla strčit do mého ramene. „Zasraná šprtka.“ Slyšela jsem ji, sklonila hlavu a šla rovnou do třídy. Moje kamarádka Abigail na mě zamávala. Sedla jsem si vedle ní. Mám jen tři kamarády. Abigail byla nejbližší. Měly jsme stejný rozvrh, takže jsme mohly trávit víc času spolu. Když profesor vstoupil do třídy, začala hodina. Snažila jsem se soustředit, ale rozptylovaly mě drbající dívky, které si šeptaly za našimi zády. „Viděla jsi dnes Iana?“ zeptala se jedna dívka druhé. „Ne, co jsem zmeškala? Neříkej mi, že si sundal tričko, aby se pochlubil svými sexy břišáky, a já to zmeškala.“ „Umřu jen při pomyšlení na to. Ale ne. Slyšela jsem, jak se jeho kamarádi zmiňují o Lukeově párty.“ „Omg! Tak to si nemůžu nechat ujít.“ Zírala jsem na projektor, ale myšlenky jsem měla upřené na jejich drby. Mluvily o nejžhavějším klukovi na naší univerzitě. Nebyl to nikdo jiný než Ian Dawson. Byl to jediný syn našeho hlavního Alfy. Ale nebyl jako jeho otec, který byl velmi přísný, co se týče pravidel a předpisů. Byl jeho naprostým opakem – potížista. Byl to zlý kluk, kterého se každý kluk bál, a playboy, se kterým toužila být každá dívka. „Ian Dawson nikdy nerandí. Věří jen na vztahy na jednu noc,“ zamumlala moje nejlepší kamarádka Abigail z mé levé strany. Otočila jsem k ní hlavu. Usmála se na mě a řekla: „Ty nevinná holko, neposlouchej tyhle drby.“ „Já jen—“ „Zlato, znám tě moc dobře. Ale něco ti řeknu. Čeká na svého druha. Proto nerandí. To jsou jeho vlastní slova,“ zašeptala mi. Odvrátila jsem od ní pozornost a snažila se soustředit na hodinu, místo abych jí odpovídala. Ale nemohla jsem lhát svému srdci. Nevím proč, ale kdykoli jsem toho kluka viděla, cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Po hodině jsme se s Abigail pomalu procházely do šatny. Během té doby mi přišla textová zpráva od mého kamaráda Luka. Byl to jediný kluk, který byl mým kamarádem. Bylo to proto, že mě nikdy nešikanoval. „Kdo ti psal?“ zeptala se Abigail. „Luke. Zve nás na basketbalové hřiště.“ „Jdi napřed. Já přijdu za deset minut. Mám nějakou práci.“ „Dobře.“ Vyšla jsem z budovy a vydala se na basketbalové hřiště, které bylo poměrně vzdálené. Když jsem dorazila, bylo tam spousta kluků, kteří hřiště opouštěli. Právě skončili trénink. „Ahoj, šprtko.“ Kluk mě poškádlil a zasmál se. Sklonila jsem hlavu a snažila se mu vyhnout. Slyšela jsem i nějaké pískání. Měla jsem pocit, že to bylo špatné rozhodnutí sem chodit sama. Ačkoli tam bylo spousta dívek, vybíraly si jen mě. Začala jsem rychle chodit a dívala se na zem. Ale najednou jsem narazila hlavou do tvrdé hrudi. Můj pohled přitáhly černé šortky té osoby, které odhalovaly její silná stehna. Posunula jsem pohled, což mě dovedlo k tílku, které odhalovalo jeho potetované ruce. Měl nejdokonalejší postavu. Pomalu jsem zvedla hlavu a oči mi zamrzly na jeho tváři. Měl pár hustých obočí, tmavé vlasy, které byly mokré, tmavé oči, které byly tajemné, piercing v obočí a dokonale definovanou čelist. Vycházel z něj výkřik nebezpečí. Měla bych od něj utéct. Všichni tvrdili, že je to jediné nebezpečí, které je schopné zabít kohokoli naživu. Moje srdce ale chtělo něco jiného. Začalo bít rychleji, jako maraton. Zírala jsem na jeho tvář. Byl bezpochyby nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla. Jakmile jsem si všimla, že se mu mezi obočím tvoří zamračený výraz, cítila jsem, jak se vracím do reality. Vypadal divoce, což mě přimělo ze strachu ustoupit o krok zpět. Nemohla jsem si pomoct a zakoktala jsem. „O-omlouvám se, Iane.“