## Kapitola 1 „Dobré ráno, dámy!“ křičí starší studentka, Jenna, když se prodírá chodbou kolejí a buší na každé dveře. Převalím se s bolestným zastenáním a natáhnu se pro telefon. Přečtu si čas a pak si promnu oči, než se na něj podívám znovu, protože není možné, abych ho přečetla správně. Rozhlédnu se po pokoji a jsem si jistá, že mé oči teď fungují správně, a znovu zkontroluji čas. „Do prdele!“ zakleju si pro sebe. Měla jsem pravdu hned napoprvé. Je půl šesté ráno! To potvrzuje mé podezření, že dokonalá Jenna s tím příliš přátelským úsměvem je zlá. Je první den na univerzitě a hodiny začínají v devět ráno. Proč proboha budí celé koleje v půl šesté? Slyším reptání a nadávky od ostatních dívek skrz papírově tenké stěny, zatímco Jenna hlasitě oznamuje, že je čas na sprchu. Popadnu polštář a přitisknu si ho na hlavu, abych se pokusila odfiltrovat hluk. Měla jsem nastavený budík na osmou, což by mi dalo spoustu času na sprchu a snídani před naší první hodinou. Podaří se mi odfiltrovat dost hluku, že začnu znovu usínat. BUM, BUM, BUM! „Josie Banksová, pokoj číslo 5, neslyším tam žádný pohyb!“ volá Jennin nechutně sladký hlas skrz dveře, zatímco do nich buší, a pak začne škubat klikou. S otráveným odfrknutím hodím polštář na zem, odhodím přikrývku a vstanu, dupu ke dveřím a prudce je otevřu. „Je půl šesté ráno!“ zasyčím na Jennu. Usmívá se s falešnou soustrastí, když si mě prohlíží od hlavy až k patě. „Jsem si vědoma času, slečno Banksová, ale letošnímu materiálu bude trvat déle se připravit, pokud chceme, aby některá z vás vypadala prezentovatelně,“ ušklíbne se. „Nejsme dobytek,“ odfrknu si a začnu jí zavírat dveře před nosem. Zastaví je nohou ve dveřích a podívá se dolů na svůj poznámkový blok. „Josie Banksová, osmnáct let, přišla studovat kriminologii. Otec je po smrti, matka trpí psychózou a v současné době se nachází v zabezpečené nemocnici. Josie potřebuje podporu při zpracování svých emocí a velmi by jí prospěla struktura a rutina. Josie nemá žádné jiné žijící příbuzné…“ Přeruším ji tím, že jí vytrhnu poznámkový blok z ruky a čtu informační list, který o mně měla. S každým slovem, které čtu o svých osobních informacích, můj hněv roste, jako by každé písmeno přidávalo palivo do již tak rostoucího ohně uvnitř mě. Kdo jí dal tyto informace? Je to jen starší studentka s dobrovolnou rolí vedoucí koleje, nemá žádné právo ani potřebu na tyto informace. Toto je porušení soukromí. „Jak jsi se k tomu dostala?“ soptím. Studenti se shromažďují na chodbě a jejich pozornost se nyní soustředí na drama, které se před nimi odehrává. „Jako vedoucí koleje mám přístup k jakýmkoli informacím, které mi mohou pomoci vás podpořit,“ prohlašuje Jenna a drží hlavu vysoko, jako by se cítila nadřazená. „Bylo to v přihlášce, kterou jste podepsala a souhlasila s ní, když jste přijala své místo na této univerzitě,“ dodává. Vytrhnu stránku z klipu, který ji držel, a praštím deskou do její hrudi. „Neměla jsi právo na tyto informace a už vůbec jsi neměla právo je vysílat celým kolejím,“ křičím, když ji odstrkuji od svých dveří. V její tváři se objeví krátký šok, když se její hlava otře o zeď, než její výraz zbledne a ona se sesune k zemi s žuchnutím. V omítce na zdi, kde se udeřila, je zřetelná prasklina. Chodbou se ozývají výdechy, když zabouchnu dveře. Opřu se o ně v nevíře a s odporem se dívám na své ruce. „Někdo zavolejte sanitku!“ slyším křičet jednu z dívek na chodbě. Jak se to právě stalo? Nestrčila jsem do ní tak silně, že ne?… ne, to není možné, nejsem tak silná a sotva jsem se jí dotkla. Musela o něco zakopnout a uhodit se do hlavy. Ta prasklina ve zdi tam musela být už dřív a já jsem si jí jen nevšimla až doteď. „Dýchá?“ slyším panický hlas. Neuslyším odpověď, protože mi začne zvonit v uších a srdce mi začne hlasitě bušit. Mám pocit, jako by byl z místnosti vysátý kyslík, když lapám po dechu, který je mi k ničemu. Hrudník se mi s každým dechem stahuje, jako by se na mě přidávala další a další váha. Vidění se mi rozmazává, než úplně zčerná, pak se stanu lehkou a váha se ze mě zvedne, když se uvolním do klidné tmy. „Slečno Banksová, probuďte se!“ proniká do blažené bubliny ticha, do které jsem upadla, přísný hlas. Zamrkám a otevřu oči a nechám své rozmazané vidění přizpůsobit se postavě, která se nade mnou vznáší. Je to baculatá dáma s ponurým výrazem, který nepoznávám. „Kdo jste?“ zamumlám, posadím se a rozhlédnu se, abych si prohlédla své okolí. „Jsem strážnice Shelbyová, jsem u univerzitní policie Mount. Musíme vás vzít na stanici,“ usměje se na mě soucitně, když mě zvedá na nohy. V rozbitých dveřích mého pokoje stojí další policista. Ten se zvědavě dívá mezi mě, dveře a prasklinu ve zdi, kde se Jenna sesunula. Nadechnu se, když si vzpomenu, co se stalo. Jenna už tam není, což je dobře. Musela jsem na krátkou dobu omdlít a ona mě nahlásila policii za to, že jsem způsobila její pád. „Je mi líto, pane strážníku, tohle bylo všechno trochu nedorozumění. Nechtěla jsem, aby spadla, jen jsem ji odstrčila z mých dveří, abych mohla zavřít dveře a…“ začnu vysvětlovat, dokud strážnice nezvedne ruku, aby mě zastavila. „Nechte si to na výslech, zlato,“ řekne tiše a vede mě z budovy do zadní části čekajícího policejního auta. Moji spolužáci se dívají a dávají mi pohledy plné lítosti, úšklebků a naprostého odporu, když procházím… perfektní, udělala jsem skvělý první dojem.