SOFIE S hůlkou v ruce jsem stála před školou, ruce se mi strašně třásly a na čele se mi vytvořily krůpěje potu. Zatímco ostatní dívky v mém věku jsou rády ve škole z toho či onoho důvodu, já jsem neměla absolutně žádný důvod tu být. Totiž, jaký má smysl chodit do školy, když je to jen samé mučení. "Uhněte! Uhněte!" Slyšela jsem něčí hlas a dřív, než jsem se stihla odtáhnout stranou, mě někdo zezadu strčil, takže jsem upadla na zem a dlaněmi si odřela drsnou podlahu. "Neslyšela jsi, jak křičím!" Ozval se mi v uších dívčí hlas. "Myslela jsem si, že jsi jen slepá, neměla jsem tušení, že jsi i hluchá." V tu chvíli jsem v pozadí zaslechla smích. "Takže ta slepá myš je i hluchá. Proboha! To je ale smůla, jestli se mě ptáte," ozval se další dívčí hlas. "Zmizíme odsud, jinak přijdeme pozdě." Jakmile odešly, úlevně jsem si vydechla. Rychle jsem se pokusila zvednout, ale trhla jsem sebou, jakmile jsem v ruce ucítila ostrou palčivou bolest. Do nosu mě udeřil i zápach krve. Není pochyb o tom, že mám dlaně odřené od drsné podlahy. Šmátrala jsem rukama po podlaze a hledala svou hůl, a jakoby mi štěstí přálo, našla jsem ji. Okamžitě jsem se hůl chopila a zvedla se ze země. Ještě že jsem měla školní batoh na zádech, takže jsem ho nemusela začít hledat. S holí před sebou jsem kráčela směrem ke své třídě. Kdo ví, co mě tam čeká. Pro mě nebyl nikdy den klidu. Je to, jako bych spáchala závažný zločin tím, že jsem slepá. "Hej, slepá myši, víš, že jdeš pozdě?" Ztuhla jsem v okamžiku, kdy jsem uslyšela hlas osoby, která volala. Byl to on. Ale proč ho musím potkat zrovna teď, když jsem už skoro u třídy? Pohnula jsem holí a pokusila se dostat do třídy, ale najednou jsem na holi ucítila tlak. "Neslyšela jsi, jak jsem na tebe před chvílí mluvil? Jak se opovažuješ dělat, že mě neslyšíš, co?" "Prosím, ne dneska." "Ne dneska?" Najednou se ušklíbl. "Myslíš si, že jsi v pozici, abys mi říkala, co mám dělat a co ne?" Neřekla jsem ani slovo, protože jsem věděla, že by to mé situaci nepomohlo. "Co kdybys šla se mnou? Totiž, ještě máme pár minut pro sebe. Mohli bychom těch pár minut strávit, než se dostaneš do třídy." Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem věděla, co to znamená. "Prosím, nech mě jít do třídy. Raději bych dneska nepřišla pozdě." "Drž hubu a pojď se mnou, když tě pěkně prosím. Nebo chceš, abych ti tu hůl vzal a ty jsi si cestu do třídy našla sama? Úplně sama?" V hrůze jsem zavrtěla hlavou. Bez protestů jsem se nechala vést, jak táhl za okraj mé hole a vedl mě bůhví kam. Po chvíli chůze jsem si všimla, že hůl už netáhne. Znamená to, že jsme konečně dorazili do cíle? Najednou jsem ucítila teplý dech, který mi ovíval uši, což mi bolestivě sevřelo srdce a mé třesení se zhoršilo. "Hej, proč se tak klepeš?" Jemně se dotkl mých tváří, což mě vyděsilo. "Simone, přestaň s tím. My spolu nic nemáme." "Samozřejmě že nemáme, ale víš, kdykoli tě vidím, nemůžu si pomoct, ale jsem tak vzrušený, že si s tebou chci hrát." "Ne, nemůžeš si se mnou hrát. Co když nás uvidí Bianca? Nechci, aby si mě špatně vyložila." "Drž hubu! Bianca se to nikdy nedozví, pokud nezaklapneš tu svou širokou pusu." "Stejně mi to nemůžeš dělat, vždyť jsi mě odmítl, pamatuješ?" "Samozřejmě že ano, ale jak jsem řekl, něco mě nutí, abych tě ochutnal," zamumlal a najednou se ke mně naklonil. "Ne!" Bránila jsem se a snažila se ho od sebe odtrhnout. "Pšššt, je to jen pusa. Jsi sice slepá, ale tvé kráse se těžko odolává, víš." "Stejně mě nemůžeš políbit, zapomněl jsi, že jsi mě nejdřív odmítl!" Vykřikla jsem svou frustraci. A to ho přimělo se zastavit. "Ano, odmítl jsem tě, a neopovažuj se o tom s nikým mluvit. Co sis myslela? Že tě přijmu jako svou družku? Slepou myš s neznámým původem? Nemyslíš, že chceš příliš mnoho?" "Když už si dobře vědom mého původu, proč mě prostě nenecháš být? Proč mě mučíš, když víš, že se nemůžu srovnávat s tvou snoubenkou Biancou!" "No, vždycky můžeš být moje milenka," vrátil se v plné síle a přitiskl své rty na mé, snažil se mě vnutit polibek. "Co se tu sakra děje?!" V místnosti se ozval hromový hlas Biancy a v tu chvíli jsem byla prudce strčena na zem. "Drž se ode mě dál, mrcho!" Dopadla jsem na zadek a mé ruce, které se už skoro hojily, narazily na podlahu, když jsem se snažila chránit před pádem. "Co se děje, Dereku?" "Bianco, neuvěříš, co se mi tahle fiflena snažila udělat. Snažila se mě donutit, abych ji políbil?" "Cože?" Ztuhla jsem v okamžiku, kdy slova opustila Derekovy rty. Sotva jsem věřila svým uším. "Jak se opovažuješ svádět mého přítele, ty zlá couro!" To doprovázela horká facka přes mou tvář. Rychle jsem si položila ruku na hořící tváře a stále jsem se snažila zpracovat, co se mi právě stalo. "To máš za to, že zapomínáš na své místo! Co si myslíš, kdo jsi, že se snažíš svádět mého přítele, co?" Zamrkala jsem, jak mi po tvářích stékaly horké slzy. Chtěla jsem se dovolávat své neviny, ale vím, že to nemá smysl. Znám Biancu, ta mi nikdy neuvěří. "Protože chceš být courou, naučím tě, jak se s courou zachází. V tu chvíli jsem ucítila, jak mi pevně uchopily a zatáhly za vlasy uprostřed hlavy. V…veřejnost? To se mi nemůže dít. "B…Bianco, není to pravda, nikdy bych nic takového ne-" "Drž hubu! Pořád máš tu drzost tvrdit, že jsi nevinná, když tě chytli?" Čekala jsem, že Derek Biancu zastaví, protože věděl, že právě lhal o tom, co jsem neudělala, ale neudělal to. Táhli mě za vlasy a odvlekli do školní auly.