Stála uprostřed davu, který se kolem ní shromáždil, a Ralphine věděla, že tohle jen tak neskončí. Už párkrát se v takové situaci ocitla. Vždycky byla ta vyvržená, holka, kterou šikanovali pro zábavu, holka, po které se šlapalo, když lidé neměli nic lepšího na práci. Ralphine byla vždycky ta holka, které nadávali, a ta, která si prošla tím nejhorším, a přesto i v těch situacích zůstávala její reakce stejná. Ticho a přijetí. "Necháš si to líbit?" zeptal se jeden z hlasů v davu a jásot se zesílil. Nebylo to to, co mladá vlčice čekala, ale neměla důvod s nimi bojovat. Vždycky si vybrala mír, ale nastal čas to změnit. "Řekni něco!" řekl Ralphine Drescher, beta smečky. "Já, Ralphine Belyaeva, přijímám tvé odmítnutí, Beto Dreschere," zopakovala Ralphine hlasem tak zbaveným emocí, i když cítila pravý opak. Vždycky snila o tom, že bude mít druha. Vždycky si přála být šťastná jako většina dívek ve smečce Koslov. Za boží milosti, to byla touha. Ralphine se narodila v rodině nízkého postavení a naučila se držet hlavu dole. Nikdy nedělala nic, co se od ní neočekávalo. I když s ní lidé házeli jako s hadrovou panenkou, nikdy se nebránila. Jako by přijala svůj osud. Nakonec se nikdy nenaučili přestat a no, byla jejich stálým terčem. Její rodiče pracovali v lomu, což mnozí opovrhovali, i když většina příjmů smečky pocházela z nerostů, které těžili. Nicméně, nikoho to nezajímalo. "To je všechno?" zeptal se Beta Drescher, když se podíval na družku, kterou právě odmítl. Když zjistil, že je spojený s vyvrženou ze smečky, byl v rozpacích. Vždycky přísahal, že se ke své družce bude chovat s úctou a bude ji milovat. Vždycky chtěl být dobrým člověkem a nikdy se neúčastnil šikany ve smečce. Naopak, každého respektoval. Nicméně, když se beta Drescher dozvěděl, že je spojený s dívkou, jejíž rodiče nemají ve smečce žádné postavení, nebyl si jistý, jak se k tomu postavit. Na jednu stranu ji chtěl obejmout a přijmout pouto. Chtěl si připustit, že je to v pořádku, bez ohledu na to, kdo je, nicméně by to ovlivnilo jeho pověst ve smečce, zvláště vzhledem k jeho vysokému postavení. Věděl, že jsou spřízněné duše, týden před dneškem, a přesto si držel odstup. Nicméně, když si dnes uvědomila, že jsou spřízněné duše, první věc, která mu vyšla z úst, nebyla ani ahoj. Místo toho to byla ta trýznivá věta, kterou žádný druh nikdy nechtěl vyslovit. "Já, Drescher Volkov, tě odmítám, Ralphine Belyaeva, jako svou osudem danou družku," řekl a srdce ho bolelo tak moc, že se snažil držet, a selhával, dokonce i v tomto okamžiku. "Oooh, někdo je divoký. Co takhle ji hezky přivítat do party odmítnutých?" řekl jeden z vlků a všichni se rozesmáli. Smečce Koslov nevadilo, když byl někdo odmítnut. Nikdy to nebyla velká věc, protože vlci si nakonec našli jiné druhy. Ale v případě Beta Dreschera to bylo jiné. Drescher byl vždycky lamač srdcí, muž, se kterým chtěla být každá dívka, a muž, ve kterého chtěli chlapci vyrůst. Jasně, v tu chvíli jim bylo jen osmnáct, ale to nevadilo, protože byli na stejné úrovni. Slyšet svou družku, jak přijímá jeho odmítnutí, a to s chladným, netečným výrazem, jako by to čekala, nebylo na Drescherově seznamu. Očekával, že bude brečet, prosit ho, aby s ní byl, připravená udělat cokoliv, aby s ním byla. Ale Ralphine byla jiná a oni to pomalu zjišťovali. "Beta byl odmítnut!!" Začalo skandování a Drescher zavrčel varovně. Dělali si z něj legraci, i když věděli, že ji odmítl první. Nutili ho udělat něco, cokoliv, aby si prosadil svou dominanci, a to byla špinavá hra. "Můžu už prosím odejít, Beto Dreschere?" zeptala se Ralphine hlasem plným úcty k muži, který jí právě zlomil srdce. Cítila, jak se jí srdce rozbíjí na kousky, a měla pocit, že se zblázní. Její vlk kňučel bolestí z odmítnutí a pokud by si Ralphine nedala pozor, ztratila by rovnováhu a upadla do bezvědomí. Všechny její sny o tom, že si najde někoho, kdo ji bude milovat, se rozplynuly a možná byla křehká, když si přála druha, ale nebyl to sen každého mladého vlka, když mu bylo osmnáct? "Oooh, ona má lepší místo, kde být. Sakra Dreschere, dneska tě ten nízko postavený pěkně vykouřil," řekl Rykar, alfa smečky a Drescherův nejlepší přítel, a Beta zavrčel. Nebylo to proto, že by ho vyzýval jeho nejlepší přítel, ale proto, že nenáviděl, že nemůže vzít zpět své odmítnutí a dívka, která před ním stála, už přijímala svůj osud. Chtěl jí říct, že se mýlil a že je ochoten pokračovat v jejich poutu, ale pak už byla šance pryč. Ve chvíli, kdy Ralphine přijala odmítnutí, byly jejich vazby navždy přerušeny a osudy už pravděpodobně připravovaly jejich druhou šanci na druhy, pokud by to pro ně v tu chvíli bylo vůbec možné. "Ne. Nemůžeš odejít. Nelíbí se mi ten tón, který jsi na mě použila. Jsem tvůj beta a zneuctila jsi mě před všemi, a za to budeš potrestána," řekl Drescher Ralphine, srdce ho bolelo nad svými slovy, ale pak měl pověst, kterou musel chránit, a pokud bylo jeho způsobem, jak si ji udržet, dát té nízko postavené dívce lekci, pak to udělá. Později se omluví bohyni. Ani takhle to neplánoval, ale co jiného mohl dělat, než doufat, že mu bude odpuštěno cokoliv, co se chystá udělat té ubohé, nezasloužené dívce? "Cože?" zeptala se Ralphine a šok v jejím hlase byl tak syrový, že její emoce poprvé vystoupily na povrch. Její hlas se třásl, protože znala typ trestu, který na ni čeká, teď, když prohlásili, že to ona zneuctila jejich betu. Nebylo to zrovna nejpříjemnější a byla označená. Prostě fantastické, že? "Řekl jsem, že nemůžeš odejít, Ralphine. Jsi hluchá?" řekl Beta Drescher a Ralphine si povzdechla, když se podívala na toho pohledného lamače srdcí, který ji bez váhání odvrhl. Vypadal tak spokojeně s davem a Ralphine nechtěla do toho zasahovat. Věděla, že pokud se pokusí bránit, nechají za to zaplatit její rodinu, a upřímně řečeno, práce v dolech už tak byla pro její rodiče dost těžká. Takže nechtěla přidávat k jejich neštěstí. V takových chvílích byla Ralphine ráda, že její rodiče nebudou svědky toho, jak s ní budou házet. Bude v pořádku, vždycky byla, že? "Omlouvám se, Beto. Přijímám trest," řekla Ralphine a v davu se ozvaly výkřiky. Někteří z nich byli sebevědomí, zatímco jiní milovali, že dělá všechno, co chtějí, jako nějaký stroj. Ani jednou se nebránila, a to bylo divoké. Věděli, že je to divné, ale zdálo se, že společnost už Belyaevovu dívku vycvičila k podřízenosti. "Ty ani nevíš, jaký je trest, musíš být blázen," řekl alfa Rykar a Ralphine sklonila hlavu. Byla unavená. Chtěla mít všechno za sebou, ale měla pocit, že pokud odpoví alfovi, bude potrestána ještě víc. Neměla na to sílu, vážně. "Sto ran bičem by jí mělo stačit. Pokud se dotkne svých ran během disciplíny, klidně jí přidejte," řekl Beta Drescher a dav začal jásat, zatímco válečníci, kteří s nimi byli, prošli kruhem a popadli Ralphine, lhali, že ji nebijí, aby unikla krutému osudu. "Přijímám trest, Beto Dreschere," řekla Ralphine se stále skloněnou hlavou.