Alena Většina vzpomínek z dětství se mi ztratila v mlze dospívání, protože jsem byla neustále v režimu přežití a odfiltrovávala ty špatné. Nikdo nevěděl, jak těžké bylo se potají plížit, když se rodiče nedívali, jen abych zahlédla, co se děje. Krev. Pistole a nože. V téhle rodině to bylo běžné. Táta – můj otec – se mě snažil držet dál od života, do kterého se narodil, protože říkal, že je to příliš nebezpečné. Představte si můj výraz, když mi bylo patnáct a on mě okamžitě začal učit, jak držet pistoli u něčí hlavy. Zatracená ironie. Co si vůbec myslel? Chránil mě před nebezpečím, ale jakmile mi bylo patnáct, ukázal mi všechno. Věci, před kterými mě skrýval, noční obchodní rozhovory a jeho muže, kteří nějakým způsobem zmizeli. Jenže oni nezmizeli. Byli jen dva metry pod zemí. "V tomhle světě existuje jen přežití." Jeho slova byla hlasitá a jasná, vytetovaná v mé mysli. Teď, abyste mě špatně nechápali. Byl dokonalým otcem pro své tři děti a milujícím manželem pro mámu, ale pro Bratvu byl nemilosrdným vůdcem. Báli se ho, ale nejdůležitější ze všeho, respektovali ho. Táta dělal všechno, aby nás udělal šťastnými. Učil nás věci, které by učil každý otec, jako je jízda na kole, stavění tábora a řízení auta. Byl tam, byl přítomen v našich životech a dal nám všechno, co měl. Jenže někdy jsem musela potlačit nepříjemný pocit z toho, že vím, že je to zabiják. Chladnokrevný zabiják. Alexej, můj bratr, byl o tři roky starší než já. V momentě, kdy mu bylo osmnáct, byla mu dána veškerá zodpovědnost, ať se mu to líbilo nebo ne, ale myslím, že si užíval moc, kterou měl, a ženy, které se mu nabízely. Byl jako táta, vždycky se staral o rodinu a naši bezpečnost, protože se bál, že mu jednoho dne někdo vrazí kulku do hlavy a nechá nás ostatní, ať se o sebe postaráme sami. Ale táta chtěl nade vše silnou rodinu. Učil nás lovit, utíkat a zabíjet. Chtěl, abychom se bránili, kdyby se něco pokazilo. Pamatujete si, jak říkal, že na světě existuje jen přežití? No, postaral se o to, abychom nikdy nezapomněli, kdo jsme. Nebyli jsme žádná obyčejná rodina a nikdy nebudeme. Ať už jsem se snažila popřít skutečnost, byli jsme samotná Bratva. Většina mých kamarádek vyrostla v prominentky. Ten typ prominentek, co chodí nakupovat, dokud nepadnou. Ten typ prominentek, co se stýkají s bohatými muži. Ten typ prominentek, co vždycky nosí vysoké podpatky. Ten dokonalý typ prominentek. Takže si představte výraz v tátově a mámině tváři, když jsem jim řekla, že chci být lékařkou. Dokonce ortopedkou. No, máma s tím byla v pohodě, protože mě vždycky přesvědčovala, abych šla za svým srdcem. Věděla, že budoucnost je v mých rukou, i když se táta snažil zabít mé budoucí plány. Chvíli mi trvalo, než jsem ho konečně přesvědčila, že nikdy nebudu jako moje kamarádky. Nikdy nebudu každý den nakupovat, pít víno a proflákat noc, protože i přes to, že jsem v rodině, kde je zabíjení normální, jsem vlastně chtěla zachraňovat životy. Tehdy začalo přesvědčování. Ne, ne ode mě, ale od něj. Vždycky jsem chtěla psa, už od deseti let, ale on nikdy nechtěl žádného. Neměl moc rád chlupatá zvířata, takže jsem byla překvapená, když jsem se probudila a on držel štěně zlatého retrívra. Štěně zlatého retrívra mělo dokonce červeného motýlka kolem krku. Zabránilo mi to v tom, abych chtěla jít na medicínu? Ne. Přesvědčování pokračovalo dál a dál. Po "štěněcím překvapení" přivezl druhý den domů růžový Aston Martin. Vanquish Zagato Aston Martin. Řekla jsem mu, aby přestal plýtvat penězi, protože nic nezmění můj názor. Ach, to neskončilo. Kytice slunečnic každé ráno na mé posteli. Letenky na výlet na Maledivy. Nové značkové kabelky. Byla jsem rozmazlená různými způsoby a využila jsem příležitosti užít si všechno. "Budeš se topit v knihách, Aleno!" Řekl, chodil po pokoji sem a tam, než si štípl kořen nosu. "To mi nevadí. Vždycky jsem se ráda učila," "Dal jsem ti všechno, lásko moje. Nemusíš se v životě o nic snažit," přišel ke mně blíž a chytil mě za ruku. Máma se usmála a chytila tátu za ruce: "Tvoje dcera má vášeň." "Nemusí si tím vším procházet." Zavrtěl hlavou. "Tati, když jsem vyrůstala, učil jsi mě, abych se vždycky zastala sama sebe. Učil jsi mě být silná a nezávislá. Taky jsi mě učil mít sny a být vášnivá v tom, co miluju. Stávám se ženou, kterou jsi mě učil být," řekla jsem. "Jsi princezna Bratvy." Stál zpříma. Máma mu hladila ruku a občas se na mě podívala. "Nechci mít s mafií nic společného, tati. Víš to." "Narodila ses do ní, ať se ti to líbí nebo ne." "No, nelíbí se mi to!" Odešla jsem a povzdechla si. Tátovy zelené oči se mi dívaly do očí. Věděla jsem, že potlačuje svůj hněv, protože měl pocit, jako bych nebyla nikdy vděčná za věci, které nám poskytoval. Všechnu tu lásku, pozornost a nekonečné touhy. Zlomila jsem mu srdce na dvě části. "Odjíždím na medicínu. Pokud mě nechceš žádným způsobem podporovat, prostě si seženu brigádu. Udělám cokoliv, abych dosáhla svých snů," zamumlala jsem, když se mi rozmazalo vidění slzami. Pak jsem strčila do dveří a vyběhla z pokoje – vrazila jsem do Alexeje, který odposlouchával na chodbě. Naše oči se na pár sekund střetly. Věděla jsem, že ho to mrzí. Věděla jsem, že mi chce dát to, co chci. Vždycky jsme si byli blízcí kvůli malému věkovému rozdílu. Myslím, že jsme si prostě rozuměli lépe, ale nebyl v pozici, aby mi nabídl věci, které jsem chtěla. Takže si držel odstup a sledoval, jak odcházím. K mému překvapení to nakonec táta všechno zaplatil. Máma ho pravděpodobně přesvědčila, aby to udělal, a on nikdy nebyl muž, který by jí něco odepřel. Máma si získala jeho srdce od chvíle, kdy se poprvé setkali. Byli to nekoneční milenci, nejen manžel a manželka. Jejich vztah byl to, co jsem chtěla v budoucnu – krásné manželství za boží milosti. No, táta mi taky přidělil bodyguarda – Igora. Držet si odstup, kdykoliv jsem ho viděla kolem sebe, ale většinu času byl mimo dohled. Číhal ve stínech, vždycky na mě dával pozor a pravděpodobně všechno hlásil tátovi, ale moc mi to nevadilo, protože jsem dostala, co jsem chtěla. Dostala jsem šanci jít za svými sny. Igor tam pro mě byl, když byly špatné dny. Někdy byly špatné i noci. Občas jsme si povídali. Kromě toho, že na mě Igor dával pozor, se máma vždycky ptala, jestli se mi daří. Sledovala můj každodenní život na univerzitě. Táta nikdy nevolal a upřímně řečeno, nikdy jsem mu to nevyčítala. Byla jsem nevděčná dcera a bylo nejlepší držet si odstup taky. Vzdálili jsme se od sebe, ale věděla jsem, že se mámy na mě ptá. Kdykoliv jsem viděla Igora, věděla jsem, že mě chrání tím, že ho má kolem sebe. "Máš děti, Igore?" Zeptala jsem se, když jsem se zakousla do sendviče. Oba jsme seděli na lavičce v parku a užívali si teplý vánek. Bylo to moje pravidelné, odpolední procházky a Igor se ke mně vždycky přidal. Věděla jsem, že si naše procházky taky tajně užívá, ale nikdy moc nemluvil. "Mám syna." Odpověděl a rozhlížel se kolem – nikdy nebyl mimo střehu, vždycky kontroloval okolí, jestli bychom nějak nebyli přepadeni nebo napadeni. Byl tak vycvičený. Kromě toho byl přidělen, aby chránil dceru svého šéfa. "Kolik mu je?" "Právě mu bylo deset." "Nechybí ti?" "Pořád." "Měl bys s ním trávit čas," "Neví, že existuju," odpověděl a netrvalo mi dlouho, než jsem se mu podívala do očí. "Cože? Proč ne?" "Je to proto, aby byl v bezpečí. Nepřátelé by se nedozvěděli o našich rodinách a nebyli bychom cílem, kdyby se něco stalo. Kromě toho nemusí vědět, že jeho otec je zločinec." Tím rozhovor skončil. Moje mysl se zatoulala k tátovi a přemýšlela jsem, jestli byl taky nucen přijmout tenhle život. Narodil se do něj, stejně jako já. Možná, kdyby mohl, chtěl by jiný život. Jinou možnost pro své děti. Přesto byl zodpovědný za Bratvu a své muže. Některé věci se musely obětovat. Uběhl čas a tady jsem, ve věku třiceti let, v posledním ročníku stáže. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a povzdechla si. Měla jsem červené oči, protože jsem naposledy spala asi před dvaceti šesti hodinami. Měla jsem propadlé lícní kosti a rty mírně popraskané od dehydratace. "Do prdele!" Někdo zaklel, a já jsem se otočila. Lily, moje kolegyně, vyšla z kabinky a postavila se vedle mě. Měla červené oči, ale předpokládala jsem, že to není z nedostatku spánku, právě začala směnu, ale pravděpodobně z pláče na záchodě. Snažila se si upravit vlasy tím, že si jimi projela prsty, než si blond prameny svázala do drdolu. "Je všechno v pořádku?" Zeptala jsem se. "Jen mám špatný den." "Je to John?" "Sakra. Vidíš mi až do morku kostí, že? Je to v očích? Vypadám, že jsem brečela?" Zeptala se a otočila se, aby se na mě podívala, a několikrát zamrkala – jako by to mělo zmenšit její kruhy pod očima. "Jaké oči? Nic jsem nepoznala." Můj úsměv se rozšířil. "Aleno..." "Vždycky brečíš kvůli Johnovi. Pokud jsi nešťastná, nemusíš ho snášet." "Nejsem nešťastná. Jen nevím, proč se rozhodl nepochopit moji situaci. Chce, abych tu pro něj byla pořád, když je docela zřejmé, že nemůžu. Je na volné noze a má spoustu volného času. Já ne." "Zkoušela jsi si s ním promluvit?" "Ach, zkoušela jsem celou tu věc 'komunikace je klíčová'." "Přeju vám dvěma, abyste to vyřešili. Nemůžeš pořád brečet na záchodě." Lily se usmála, zavrtěla hlavou a nanesla si balzám na rty. "Nedělej si se mnou starosti, Aleno. Budu v pořádku. Ty by sis na druhou stranu měla opravdu odpočinout." "Zítra mám volno." "Strávíš zbytek dne v posteli?" "Vyspím se ze svého žalu." Zavtipkovala jsem, odešla ze záchodu a zamířila dolů chodbou nemocnice. Podívala jsem se na hodinky a zjistila jsem, že mám posledního pacienta, než odejdu. Upřímně řečeno, kdybych měla možnost ohlédnout se zpět a setkat se se svým mladším já, nikdy bych si nemyslela, že to dotáhnu tak daleko. Celá cesta stát se lékařkou byla těžší, než vypadala. Stála za to všechna ta námaha a probdělé noci, ale byla vyčerpávající. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř. Viděla jsem, jak se tvář mého pacienta rozzářila, jakmile mě uviděl. Vždycky takový byl. Některé sestry říkaly, že se těší, až mě uvidí – i když byl přijat teprve minulý týden. Měla jsem svůj podíl flirtujících pacientů. Někdy byli zábavní. "Tady je, moje oblíbená doktorka." "Pane Williamsi, nedotkl jste se jídla." "Říkal jsem ti to už mockrát. Říkej mi Adame." "Dobře... Adame, jak jste se v noci vyspal?" Vešla jedna ze sester s perem a poznámkovým blokem v případě, že by si potřebovala něco zapsat. "Spal jsem dobře. Díky lékům proti bolesti, které jste mi předepsala." "To je dobře. Otok se vám taky hodně zmenšil. Brzy vás můžeme propustit." Usmála jsem se, postavila se vedle něj a dál mu prohlížela rameno. Pan Williams – Adam, byl zhruba v mém věku a ne starší než pětatřicet. Spadl u sebe doma ze schodů a skončil se zlomeným ramenem. Zatímco jsem mu prohlížela rameno, on se mi díval do očí. Jeho úsměv byl zábavný, jako by to byl teenager, který se zamiloval do starší ženy. Během jeho pobytu tady mě nikdy moc neobtěžoval, ale neustále flirtoval a já jsem ho úplně ignorovala. Kromě toho jsem nikdy neměla zájem o randění se svými pacienty nebo s kýmkoliv jiným. "Řekl ti někdy někdo, jak máš hypnotizující oči?" Naše oči se setkaly: "Dostávala jsem na ně komplimenty." "No, zasloužíš si je. Jsi naprosto krásná." "Jsou, že?" Usmála jsem se, naklonila se zpět a zkontrolovala přístroj po jeho pravici a přečetla jeho srdeční tep. "Jsi... možná, svobodná?" "Ne, nerada tě zklamu, ale nejsem." Ta lež byla hladká jako máslo. Bylo zvykem lhát pacientům o svém rodinném stavu, pokud začali mít trochu naděje. Byla jsem zvána na rande a každé z nich jsem zdvořile odmítla. Nejjednodušší únik byl říct jim, že jsem vdaná. Byl by příliš blázen na to, aby obtěžoval vdanou ženu. "Nevidím ti na prstu prsten." Podíval se mi na ruce: "Můžu tě pozvat na rande?" Sestra vedle mě se pohnula a zavrtěla hlavou, jako by nic neslyšela. Chtěla se smát a bylo zřejmé, že to potlačuje, ale já jsem si udržela pokerovou tvář a ignorovala jeho pokusy. "Nenosím prsten, když pracuju. Je to drahý kousek." Odpověděla jsem. "To je pravda... manžel doktorky Orlové by pro ni vždycky přišel z práce." Moje ošetřující sestra, Karla, dodala a občas se na mě podívala. Byla mi docela blízká a věděla, kolik pacientů se mě pokusilo pozvat na rande. "Aha." Adam si odkašlal a opřel se. "Pokud je to všechno, vypracuju ti plán na zotavení. Uvidíme se příští týden," Karla a já jsme vyšly ven a zavřely za sebou dveře. Karla se zasmála a držela si poznámkový blok u hrudi. "To by bylo desáté tento týden?" "Dvacáté." "Musíš být vyčerpaná ze všech těch komplimentů, Aleno." "Živím se komplimenty." Zavtipkovala jsem a zasmály jsme se. "No, tvoje směna skončila. Měla jsi dlouhou. Prosím, odpočiň si." "Uvidíme se příští týden, Karlo." Jakmile jsem dorazila ke svému autu v suterénu, nastoupila jsem a dlouze si povzdechla. Po nastartování motoru jsem se opřela do sedadla. V tu chvíli jsem myslela jen na to, abych jela domů. To až do chvíle, kdy mi začal zvonit telefon a já jsem se podívala dolů a zjistila jsem, že mi volá bratr. Alexej. "Aleno," řekl na druhé straně. "Čemu vděčím za to potěšení, že mi voláš?" Zasmál se: "Mám se skvěle. Děkuju, že se ptáš." "Jak se máš, Aljošo?" "Jsem v pořádku. Právě jsem se vrátil domů z toho, že jsem někoho ubil k smrti," Zamračila jsem se a odkašlala si. "To nepotřebuju vědět." "Příliš mnoho informací?" "Proč mi voláš?" Zeptala jsem se. "Ale no tak, už jsem s tebou chvíli nemluvil. Jak ti to jde v práci?" "Nepotřebujeme small talk. Prosím, přejdi rovnou k věci." Alexej si povzdechl, zjevně naštvaný. Dokázala jsem si představit, jak si štípe kořen nosu – zvyk, který zdědil po tátovi. Pravděpodobně se opíral o sedadlo a plánoval svůj další plán, pravděpodobně někoho zase ubije k smrti. Ale pak převzal tátovu pozici v Bratvě. "Chci ti jen připomenout dnešní večer." Promluvil. "Dnešní večer? Co se děje dnes večer?" "Charitativní galavečer. Očekává se, že se zúčastníš, jinak mi táta utrhne hlavu." "Proč by ti měl utrhnout hlavu? Jsi teď Pachan, ne on." "Když jde o tebe, jsem pouhý otrok. Kromě toho jsi s ním uzavřela dohodu, když jsi chtěla jít na medicínu, kdybys zapomněla." Pokračoval v mluvení: "Musíš se zúčastnit každé akce, která se týká naší rodiny. Stále jsi princezna Bratvy, Aleno." Zaklela jsem potichu rusky. "Nesnáším, když mi to připomínáš." "Dotáhla jsi to tak daleko... čím se liší dnešní večer?" "Jsem jen unavená. Měla jsem dlouhou směnu a myslím jen na to, abych si dala dlouhou koupel a spala." "Jen tam dnes večer buď, prosím? Nechci, aby se na tebe zlobil. Sakra, nechci, aby se na mě zlobil. Kromě toho jsme se s Anou už měsíce neviděly. Chybíš jí." Ana nebo Anastasia, naše sestra. Nejmladší v rodině a nejmilovanější. Bylo jí osm, když jsem se začala stěhovat z domu a pokračovala ve studiu. Neměly jsme spolu moc času, ale kdykoliv jsem se vracela domů během prázdnin nebo ve volném čase, sblížily jsme se. Alexej a já bychom pro ni běželi na konec světa. Teď už byla ženou, které se dařilo ve věku dvaceti let. "Tobě taky chybím?" Pár sekund mlčel: "Hrozně." "Jak se jí mimochodem daří?" Zeptala jsem se na Anu. "Naší sestřičce se daří dobře. Má teď přítele," "Ví o tom táta?" "Párkrát se setkali." "A je s tím v pohodě?" "Kupodivu. Udělal jsem mu prověrku a je čistý. Zdá se, že je Ana od té doby, co se objevil, velmi šťastná," "A ty?" "Co já?" "Kdo je tvoje přítelkyně týdne?" Zasmál se: "Nerandím, Aleno. Užívám si s nimi a to je všechno." "Karma se ti vrátí, Aljošo. Vím to." "Pokud budu ještě naživu, aby si mě karma mohla přijít vyzvednout. Radši se ujisti, že se dnes večer zúčastníš, jinak budu zítra ve zprávách. Myslím to vážně, Aleno." "Jo, budu tam. Pošli mi adresu a všechno," "Posláno. Ach, a Aleno?" "Co ještě?" "Nechoď pozdě." Pak zavěsil telefon. Můj bratr Alexej převzal funkci Pachana poté, co táta odešel do důchodu. Teď táta a máma tráví většinu času cestováním po světě. Chtěli si užít svět, dokud ještě můžou. Alexejovi bylo ponecháno, aby se o všechno staral. Každá zodpovědnost byla na jeho bedrech. Táta od něj očekával cokoliv, jen ne neúspěch. Stejně nikdy nezklame. Dnes večer tam musím být. Kromě toho jsem neviděla Anu a chybí mi.