První den Slavnosti rudého měsíce. Ulice hlavního města byly přeplněné lidmi z celé země, kteří se shromáždili poblíž paláce, aby slavili. Pro Dračí říši byla Slavnost rudého měsíce jednou z největších slavností roku, pořádanou, aby předvedla svou moc a bohatství sousedním královstvím. Každý boháč v zemi čekal na tento den, aby mohl vystavit na odiv své bohatství, a ti, kdo nebyli tak zámožní, našli kreativní způsoby, jak tak alespoň vypadat. Válečníci v lesklé zbroji, úředníci v krásných kočárech, ženy ověšené přepychovými šperky, a dokonce i děti ve svém nejlepším oblečení. Pokud někdo měl nějaký majetek, měl ho hrdě vystavit na odiv, jinak se musel skrývat v hanbě. Neboť v Dračí říši znamenaly peníze a majetek moc a moc byla vším. Uprostřed davu byli ti, kterých si nikdo nevšímal, ti, o které se nikdo nestaral, následující své pány s očima upřenýma k zemi. Otroci. Řady otroků následovaly průvody svých pánů v žalostném tichu. Kráčeli jako stíny a jediné zvuky, které bylo slyšet, bylo řinčení jejich řetězů a okovů při každém kroku. Mezi nimi však oči jedné mladé otrokyně nebyly sklopené jako u ostatních. Její byly upřené na oslepující zlato palácové střechy. Palác. Kousek nebe na Zemi. A přestože lid hlavního města mohl být bohatý a mocný, nad nimi všemi stála vyšší moc; císař. Vládce všech, císař byl všemocný, považovaný za živoucí božstvo mezi smrtelníky. S bezkonkurenční mocí vládl zemi železnou pěstí. Ať se dělo cokoli, jeho slovo bylo zákonem. Císař po ničem netoužil, neboť vše v zemi již bylo jeho. Jeho lid ho miloval a uctíval, ale co je nejdůležitější, věděli, že se ho mají bát. A na tuto Slavnost rudého měsíce se Svaté brány Císařského paláce otevřou těm, kdo budou shledáni hodnými. Palácový vyslanec vyrazil o deset dní dříve, aby doručil vytoužené červené obálky; pozvánku, za kterou by každý muž zabíjel. Otrokyně sledovala, jak její pán doufá a modlí se, aby tento dopis dorazil k jeho dveřím. Byl vysokým ministrem, ale ani jeho místo u dvora nebylo zaručené. Byl tak ve stresu, že se ke své domácnosti choval ještě hůře než obvykle; ke svým konkubínám, svým sluhům a především ke svým otrokům. Dívka měla na zádech čerstvou ránu, která svědčila o jeho neklidu. Ještě teď cítila palčivé štípání biče. Nakonec dopis přišel. A tak se prvního dne Slavnosti rudého měsíce starý ministr vydal do paláce v draze vypadajícím kočáře v doprovodu své družiny. Sedm jeho oblíbených konkubín následovalo ve svých vlastních kočárech v doprovodu svých služebných, zatímco za nimi kráčelo dvacet otroků. Mladou ženu všechny ty slavnosti kolem nezajímaly. Procházeli kolem stánků s lahodně vonícím jídlem, které probouzelo bolestně prázdné žaludky otroků. I její byl prázdný, ale ji to stěží trápilo. Byla zvyklá na tupou bolest z vleklého hladu. Ignorovala obchody, jídlo, dokonce i prostý lid obdivující jejich průvod, a pokračovala v chůzi. Jako obvykle byl ministr v paláci přivítán. Nenuceně probíral nadcházející události slavnosti se svými společníky a předváděl své mladé a krásné konkubíny. Pro prostý lid, který nemohl vstoupit do paláce, se slavnost konala v podobě velkolepých večírků v domech bohatých a pouličních představení a jarmarků. Ale pro vyvolené se v palácové Velké aréně mělo odehrát mnoho velkolepých událostí a představení. Rozlehlé prostranství, postavené jako Koloseum, bylo dost velké na to, aby se do něj vešlo několik tisíc lidí. Část byla od zbytku oddělena; speciální lóže, obrácená k jihu, byla bohatě a přepychově vyzdobena a čekala na přivítání císaře, jeho rodiny a jejich doprovodu. Otrokyně slyšela jen zvěsti o tom, co se ve velké aréně odehrává. Nebeské tance, závody vozatajů, zápasy válečníků, přehlídky bájných a bizarních tvorů, elitní umělci… Cokoli, čeho nemohl být svědkem prostý lid, mělo být během sedmi dnů slavnosti předvedeno císaři a nejčestnějším hostům paláce. První tři dny následovala svého pána a jako obvykle obsluhovala jednu z jeho konkubín. Nebyla svědkem žádného z představení, zůstávala v komnatách, aby uklízela a čekala na rozkazy, a s nikým nemluvila. Čtvrtého dne ji ministrova konkubína náhle nechala zavřít do studené klece plné dalších otroků. Bylo jim pouze řečeno, že byli odebráni svým pánům, aby byli darováni císaři jako obětiny. Mladá žena tam zůstala další tři dny, bez tušení, co bude dál. Ráno sedmého dne všichni hosté čekali se zatajeným dechem. Poslední den slavnosti byl jediným dnem, kdy kromě císaře muselo být přítomno i všech šest Dračích princů. Pro každého, kdo se události účastnil, to byla jediná příležitost v roce spatřit celou Císařskou rodinu pohromadě, protože ne všichni princové žili po zbytek roku v paláci. Nikdo nevěděl, který z těchto mladých mužů se stane císařovým nástupcem. Proslýchalo se, že má své oblíbence, ale oficiálního následníka trůnu ještě nejmenoval. Od prvorozeného po nejmladšího, kterýkoli z princů mohl jednoho dne vládnout Říši. Rozhodnout se, kterého prince podpořit a zalíbit se mu, bylo pro aristokracii nejtěžším rozhodnutím. Strach z podpory nesprávného prince a ztráty svého postavení byl všudypřítomný. Sedmý den měl velký význam, neboť to byl také jediný den slavnosti, kdy hosté mohli spatřit všechny císařské draky. Těchto posvátných šelem se všichni obávali; byly ztělesněním moci, kterou Dračí říše oplývala. Ačkoli císařova Zlatého draka bylo možné v paláci občas spatřit, každý host čekal na ohromující pohled na všechny císařské draky shromážděné na jednom místě. Začali přicházet, jeden po druhém, do Velké arény, každý princ v doprovodu svého draka. Tři z nich přiletěli z nebe na svých velkolepých šelmách. Zbývající princové vstoupili do arény pěšky a jejich draci je těsně následovali. Pohled na obrovská, šupinatá stvoření většinu davu vyděsil, přesto od nich nedokázali odtrhnout zrak. Každý drak byl nejméně osmkrát větší než člověk, ti největší až dvanáctkrát nebo třináctkrát. Dva z draků byli přivedeni v klecích, zatímco ostatní byli spoutáni řetězy nebo měli náhubky. Každého z těchto draků přišlo hlídat tři až deset sluhů, ale poslední drak byl veden zcela volně a bez dozoru. Na krku měl jen řetězový obojek a svého pána následoval zblízka jako poslušný pes. Princové je nechali uprostřed arény a jeden po druhém usedli na svá místa, všechna seřazená na širokém pódiu pod císařovým trůnem. Zatímco si dav povídal o šesti nádherných stvořeních vystavených v aréně, někteří z císařových synů se také zapojili do konverzace. Pátý princ se chlubil, jak se mu předchozího dne zalíbila ministrova konkubína, a nakonec toho starce sťal, aby je mohl mít všechny pro sebe. „Kolik sis jich nakonec vzal, bratře?“ zeptal se Druhý princ s úšklebkem. „Sedm. Ale tolik jich nepotřebuji… Nechám si jen ty nejkrásnější z nich!“ „Jak velkorysé…“ zamumlal Čtvrtý princ a tvářil se znuděně. „Co takhle nechat nějaké krásky pro našeho třetího bratra?“ zažertoval Druhý princ. „Ještě si k sobě nevzal žádnou ženu.“ „Ne každý z nás potřebuje tolik společnosti, bratře,“ zabručel nejmladší princ na obranu svého bratra. Všichni čekali na odpověď svého třetího bratra, ale dočkali se jen ticha. Byl to on, kdo přijel na nespoutaném drakovi. Obrovská šelma poslušně stála a princovy obsidiánové oči byly upřeny na arénu, zcela ignorujíc své sourozence. Jeho bratři přestali klábosit a sledovali jeho pohled. Sto stop pod nimi mladý muž uváděl nadcházející představení, první toho dne: obětinu pro císařské draky. Za ním, obklopená ozbrojenými muži, čekala na obětování velká skupina lidí. Kdykoli se některý z nich odvážil vykřiknout, stráže se na něj vrhly a zbičovaly ho, až se mu bič zařízl hluboko do masa. Skupina tedy zůstala zticha. Všichni byli odsouzeni k smrti. Zločinci, váleční zajatci a otroci – každý z nich byl toho dne odsouzen zemřít. Někteří z přítomných otroků dříve patřili starému ministrovi. Jelikož jejich pán zemřel, lidé z paláce se prostě rozhodli se jich zbavit, spolu s ostatními otroky, kteří byli nabídnuti jako tribut. Mezi nimi byla i mladá otrokyně se smaragdově zelenýma očima. Teprve minulou zimu jí bylo sedmnáct, ale měla způsoby a půvab dospělé ženy. Byla jako diamant mezi uhlím, krásná navzdory prachu a špíně, které ji pokrývaly. Pod vrstvou špíny měla velmi bledou pleť a byla tak hubená, že se jí pod šaty zřetelně rýsovaly a vystupovaly kosti. Její dlouhé, rozcuchané vlasy jí padaly z ramen až k bokům jako vodopád. Měla krásnou tvář ve tvaru diamantu s malým nosem a úzkými tvářemi. Rty jí zimou zrůžověly a celé tělo se jí třáslo. Na spánku se jí skvěla řezná rána se zaschlou krví, obklopená čerstvou modřinou. Pozůstatek po strážci, který ji udeřil dříve, když je strkali do arény. Jmenovala se Cassandra.