Kráčela jsem po trávě a nesla hromadu vlněných dek. Chystali jsme se na dnešní oslavu úplňku. Miluju tyhle měsíční setkání smečky. Jíme, smějeme se, vyprávíme si příběhy z historie smečky a o bozích. Pak ti, kteří se dokážou přeměnit, běží do lesů. My ostatní zůstáváme a předstíráme, že jim nezávidíme. Už osmnáct let patřím do skupiny, která zůstává u ohně, hlídá štěňata a dohlíží na to, aby oheň zůstal v ohništi. Už mě to unavovalo, chtěla jsem, aby ke mně přišel můj vlk, chtěla jsem dokázat, že nejsem zmetek. „Ahoj, dýně.“ Otočila jsem se za zvukem otcova hlasu a usmála se. Byl s Alfou a Gamou zkontrolovat les v rámci příprav na dnešní noc. „Ahoj, tati,“ zavolala jsem, položila deky na kládu a pak jsem některé z nich rozložila na ostatní klády, které jsme používali k sezení kolem ohně. Byly spíš pro útulnost než pro teplo, všem vlkodlakům bylo horko. I těm jako já, kteří neměli vlka. Zatím, dodala jsem si v duchu. „Těšíš se na zítřek?“ zeptal se Alfa Mark, když k nám s Gamou Jonasem a mým otcem přišli. „Asi jo,“ řekla jsem. „Jak to myslíš, asi jo, fazolko?“ zeptal se Gama Jonas. On, můj otec a Alfa byli nejlepší přátelé, byli jimi celý život. Nikoho nepřekvapilo, když Alfa Mark jmenoval mého otce Betou a Jonase Gamou, když převzal vedení smečky od svého otce. To bylo roky předtím, než jsme se s bratrem narodili. Vyrůstali jsme s rodinami Alfy a Gamy jako s rozšířením té naší. Můj bratr, Elder, byl nejlepší přítel s Jamesem, Alfovým synem. Všichni čekali, že já budu nejlepší kamarádka s Cindy, dcerou Gamy Jonase. Ale vůbec jsme si nerozuměly. Zůstaly jsme jen v přátelském vztahu kvůli našim rodinám. „Myslím, že moje dýně je nervózní. Osmnáctiny jsou velký krok,“ řekl táta, objal mě ramenem a přitáhl si mě k sobě. „To je pravda. Bude schopná vycítit svého partnera a on ji bude schopen identifikovat, pokud jim oběma bude přes osmnáct,“ řekl Alfa s velkým úsměvem. „Na takové věci je ještě moc mladá,“ zamračil se táta a oba jeho přátelé se rozesmáli. Táta a Alfa Mark měli částečně pravdu. Bála jsem se, že budu schopná vycítit svého partnera. Ale bylo toho víc. Můj vlk ke mně stále nepřišel, nikdy jsem se nedokázala přeměnit a s každým úplňkem jsem v očích ostatních vlkodlaků vypadala slabší. Přeměňovat se dalo začít mezi šestnácti a pětadvaceti lety. Všichni věděli, že čím mladší jsi, když tvůj vlk přijde, tím silnější bude on, a tím pádem i ty. James se poprvé přeměnil měsíc po svých šestnáctých narozeninách, můj bratr sedm měsíců po svých šestnáctinách. Cindy bylo něco málo přes sedmnáct, když se přeměnila. Mně bude brzy osmnáct a během úplňku jsem necítila ani to nejmenší brnění. Bála jsem se, že když najdu svého partnera, bude si myslet, že jsem příliš slabá. „Pořád se trápíš kvůli svému vlkovi, maličká?“ zeptal se Alfa. Přikývla jsem. Vedli jsme tenhle rozhovor mnohokrát za poslední dva roky. „Armerio Rose Winstoneová, dva roky nic neznamenají. Přijde k tobě,“ řekl. Cukla jsem sebou, když použil celé mé jméno. Moje matka má slabost pro všechno, co roste, a pojmenovala své jediné dvě děti po svých oblíbených rostlinách. Můj otec neprotestoval, protože ji příliš miluje na to, aby jí nedovolil mít po svém. „Já vím, Alfo,“ řekla jsem. „Jsi perfektní taková, jaká jsi, dýně,“ řekl táta a políbil mě na temeno hlavy. „To musíš říkat, jsi můj táta,“ podotkla jsem. „A jestli ti nějaký kluk řekne něco jiného, řekni nám to a my mu nakopeme zadek.“ „Děkuju, strýčku Jonasi,“ řekla jsem. „Kdykoliv,“ řekl mi a rozcuchal mi vlasy. Protestovala jsem a snažila se utéct, ale táta se smál a držel mě na místě. Nenáviděla jsem, když mi někdo sahal na vlasy. Bylo těžké je udržet pod kontrolou s těmi mými zrzavými kudrlinami i v nejlepších dobách, ale když mi je někdo rozcuchal, stala se z nich jen jedna velká hromada zacuchaných a krepatých vlasů. „Dobře, dost už lenošení. Hýbejte zadky. Uvidíme se později večer, maličká, a po půlnoci oslavíme tvůj velký den,“ řekl nám Alfa. „Fajn, už jdeme,“ povzdechl si táta s předstíranou nevolí. Někdy si myslím, že ti tři uvízli v trvalém pubertálním módu, a trochu mě děsí představa, že vedou smečku. Ale jsou v tom dobří. Naše smečka je jednou z nejsilnějších a nejuznávanějších smeček na světě. Je to pro nás všechny pýcha. Zatímco můj otec a jeho dva přátelé pokračovali v inspekci, vrátila jsem se ke svým úkolům na večer. Obvykle bych pomáhala matce a některým dalším ženám s přípravou jídla. Ale byla jsem pověřena jinými povinnostmi a hádám, a doufám, že je to proto, že pracují na překvapivém dortu k mým narozeninám. Když jsem šla za Sally, Jonasovou partnerkou, abych zjistila informace o tom, jaké hry naplánovala pro štěňata, snažila jsem si vzpomenout, že mám štěstí. Mám dobrou rodinu, mám dobré přátele a dobrou smečku. Tak co, že nemám vlka? Tři ze čtyř není špatné, že? A když najdu svého partnera a on mě bude milovat tak, jak partneři milují, pak budu mít čtyři z pěti. To by bylo fantastické. Ledaže by tě odmítl, protože nemáš vlka, říkal mi malý hlásek v mé hlavě. Je to jako zaseknutá deska, která se mi v hlavě přehrává pořád dokola. O několik hodin později jsem seděla před ohněm a smála se s ostatními, když Nick, jeden z nejstarších válečníků ve smečce, vyprávěl příběh o tom, jak porazil roj upírů. Počet upírů se s každým úplňkem zvyšoval. Ale všichni jsme rádi poslouchali, jak vypráví ten příběh. Většina členů smečky běhala vlkodlačí podobě v okolním lese. Stále jsem necítila potřebu se přeměnit, takže jsem se jako obvykle dobrovolně přihlásila, že budu hlídat štěňata a dohlížet na teenagery. Bylo krátce po půlnoci, když se smečka začala vracet. Ve skupinách nebo po párech vycházeli z lesa, všichni se usmívali a vypadali uvolněně. Zajímalo mě, proč se vracejí tak brzy, když moje matka a Luna Joy přišly s narozeninovým dortem mezi sebou. Cítila jsem, jak se mi rozšířily oči, když jsem se podívala na ten úžasný výtvor, který mi položili před sebe. Byl třípatrový s bílou polevou a pokrytý cukrovými květinami, vypadal jako květinová louka. Nahoře hořely dvě svíčky, jednička a osmička. „Všechno nejlepší, zlatíčko,“ řekla moje matka. „Děkuju, mami.“ Moje matka mě objala a pak mě Luna Joy také vtáhla do pevného objetí. „Doufám, že brzy najdeš svého partnera a že bude vším, v co doufáš a co si zasloužíš,“ zašeptala mi Luna. „Děkuju, Luno,“ řekla jsem. „Čas sfouknout svíčky a něco si přát, dýně,“ řekl táta, když se k nám připojil. „Ještě ne. Elder tu ještě není,“ upozornila moje matka. „Je s Jamesem a Cindy,“ řekla Luna Joy, když se přitulila k Alfovi. „Můžu počkat,“ nabídla jsem, za což jsem si vysloužila úsměv od Alfy a jeho partnerky. „Upřímně, celá smečka je tady a my čekáme na našeho syna,“ řekla moje matka a já jsem v jejím hlase slyšela netrpělivost. Svého bratra a naše přátele jsem slyšela dřív, než jsem je uviděla. Můj bratr napůl běžel z lesa, těsně následován Jamesem, zatímco Cindy si dávala na čas. „Promiň, promiň, neuvědomil jsem si, jak hluboko do lesa jsme zaběhli. Ještě jsi nesfoukla svíčky, že ne?“ zeptal se Elder. „Ne, čekala na tebe,“ řekla mu naše matka a věnovala mu pohled, který všem říkal, že není spokojená. „Promiň,“ řekl znovu. Já? Nevěnovala jsem žádnou pozornost tomu, co můj bratr říká. Celou svou pozornost jsem věnovala vůni santalového dřeva a ananasu. I bez mého vlka jsem věděla, že je to vůně mého partnera. Otočila jsem se k ní, když jsem uviděla Jamese stát na okraji lesa a dívat se na mě se stejným překvapením, jaké jsem cítila já. James, syn Alfy, byl můj partner?