Dýchala stále těžčeji a hlasitěji, vlnila boky a po těle jí stékala perlička potu. Každý Kassandřin nádech byl tak svůdný a ty, které se změnily ve steny, byly ještě horší. Bůh války nemohl od své konkubíny odtrhnout oči. S ní nahoře, jak na něm jezdí, si nenechá ujít ani vteřinu z této nádherné podívané. Byla to ona, kdo ho vedl a udával rytmus, a bylo to dobré, tak dobré, pro oba. Ležel pod ní a