AVA – POHLED PRVNÍ OSOBY „Jsi nervózní?“ Hlas pana Daniela mě vytrhl z myšlenek, když auto plulo ulicí města. „Ne,“ zalhala jsem a tak pevně jsem svírala okraj sedadla, až mi zbělely klouby. Zasmál se a pohlédl na mě. „Jsi hrozná lhářka, Avo. Uvolni se. Je to jen obchodní schůzka.“ „Obchodní schůzka, která vyžaduje, abych předstírala, že jsem něčí snoubenka,“ odsekla jsem s hlasem plným nedůvěry. „Připadá mi to jako něco víc než jen obchod.“ „Dobře, beru to,“ řekl s úsměvem. „Ale no tak, zamysli se nad tím. Peníze, které za to dostaneš, ti změní život. Už žádné drhnutí kávovarů za minimální mzdu, žádné probdělé noci s obavami o Annabel. Tohle je tvoje vstupenka k lepšímu životu pro vás obě.“ Povzdechla jsem si a kousla se do rtu při zmínce o mé dceři. Nemýlil se. To je jediný důvod, proč jsem s tímhle šíleným plánem souhlasila – abych jí dala život, jaký si zaslouží. Před týdnem jsem ji poslala k babičce a řekla jí, že je to jen dočasné. Říkala jsem si, že to stojí za to. Za boží milosti. „A jsi si jistý, že tvému příteli nezáleží na tom, kdo tuhle roli hraje?“ zeptala jsem se. „Stoprocentně,“ řekl a zaparkoval auto před tyčící se skleněnou budovou. „Potřebuje jen někoho dostatečně přesvědčivého, aby udržel jeho nevlastního bratra od těla. Jsi pro to perfektní.“ S těžkostí jsem polkla a přikývla, následovala jsem ho do bezvadné vstupní haly. Pan Daniel byl stálým zákazníkem v kavárně, kde jsem pracovala na částečný úvazek, jeho bezstarostná povaha a neúnavný optimismus z něj dělaly jeden z mála světlých bodů mého dne. Dokud nepřišel s tímto návrhem, abych předstírala, že jsem snoubenka jeho šéfa a také jeho přítele, dokud nezíská své právoplatné dědictví a nestane se dědicem nebo čímkoliv, čeho chce dosáhnout... Jízda výtahem byla rozmazaná a než jsem se nadála, vstoupili jsme do obrovské kanceláře. „Pane Williamse, tohle je Ava,“ řekl pan Daniel, když jsme vstoupili, jeho hlas byl lehký a profesionální. Vzhlédla jsem a nuceně se mile usmála – a zamrzla jsem. Muž za stolem vzhlédl a mé srdce se zastavilo. Raymond, poslední člověk, kterého bych kdy čekala, že uvidím... ne, dokonce ani ne poslední člověk, musím to jméno vymazat ze svého života... RAYMOND. Jeho jméno mi vrazilo do mysli jako nákladní vlak. Vypadal teď jinak – starší, ostřejší, v každém ohledu mocný obchodník. Ale ty pronikavé oči, ta tesaná čelist – poznala bych ho kdekoliv. Hrudník se mi sevřel, když se vzpomínky, které jsem pohřbila před lety, začaly valit zpět. Jeho oči se rozšířily v poznání. „Avo?“ Dech se mi zadrhl. Slyšet své jméno v jeho hlase, po všech těch letech, bylo jako rána do břicha. Než jsem mohla zareagovat, byl na nohou a kráčel ke mně. Bez varování mě vtáhl do pevného objetí, jeho paže se kolem mě ovinuly, jako by na tenhle okamžik čekal navěky. „Avo,“ zamumlal znovu, skoro jako by tomu nemohl uvěřit. „Nedotýkej se mě,“ zasyčela jsem a odstrčila ho vší silou. Můj hlas byl ostrý, ale ruce se mi třásly. „Co si myslíš, že děláš?“ Zíral na mě, jeho výraz byl nečitelný, ale cítila jsem v něm i trochu radosti. „Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím,“ řekl. „No, tady jsem,“ odsekla jsem a ustoupila o krok zpět. „Ale tohle není žádné shledání. Jsem vdaná a jsem tady jen kvůli smlouvě. To je všechno. A v tuhle chvíli už nemám zájem.“ Zatnul čelist, ale než mohl cokoliv říct, otočila jsem se na patě a zamířila ke dveřím. Srdce mi bušilo, mysl mi závodila. Tohle nemůžu dělat. Nemůžu si s *ním* hrát na něco. „Avo, počkej!“ Raymondův hlas mě následoval, ale nezastavila jsem se. Doběhla jsem na chodbu, hrudník se mi zvedal, když jsem otevřela dveře a dala se do běhu. ***** Nevím, jak se mi podařilo dostat domů. Městský provoz byl krutý, ale moc jsem si ho nevšímala. Zastrčila jsem si sluchátka, pustila hudbu naplno a soustředila se na to, abych nemyslela. Jakmile jsem vstoupila do svého maličkého bytu, hodila jsem tašku a okamžitě se pustila do uklízení. Zametání, utírání, drhnutí – cokoliv, abych zaměstnala ruce a vyprázdnila mysl. Donutila jsem se zpívat si s hudbou hrající v pozadí, dokonce jsem tančila tak divoce jako blázen. Falešné úsměvy, falešná energie – na tom nezáleželo. Potřebovala jsem jen uniknout bouři, která se ve mně vařila. Když mi zazvonil telefon, zamrzla jsem a zírala na jméno pana Daniela na obrazovce. Hrudník se mi sevřel, ale ignorovala jsem to. Nebyla jsem připravená nic vysvětlovat. **** Následujícího rána jsem se dovlekla do práce v kavárně. Známá rutina mi poskytovala útěchu, ale mysl jsem měla jinde. Zazvonil zvonek nade dveřmi a otočila jsem se, abych viděla pana Daniela vcházet dovnitř. Usmál se vesele, ale v očích měl otázky. „Avo,“ řekl a ležérně se opřel o pult. „Teď se mi vyhýbáš? Prostě jsi utekla.“ Zaváhala jsem a předstírala, že utírám už tak bezvadnou plochu. „Já... Bylo toho prostě moc,“ zamumlala jsem. „Moc?“ naléhal. „No tak, promluv si se mnou. Znala jsi ho?“ Jeho slova se dotkla citlivého místa a sevřel se mi žaludek. Ruce mi ztuhly a sevřely okraj pultu, když se mé myšlenky roztočily. Jak bych to mohla vysvětlit? Jak bych mu mohla říct, že Raymond byl chlapec, kterého jsem kdysi milovala, chlapec, který mi vzal všechno? Nedokážu se přimět k tomu, abych vyprávěla svou hanebnou minulost, pomyslela jsem si hořce. Jak bych vůbec začala? Raymond byl moje středoškolská láska, ten, který strávil rok bořením mých zdí, běháním za mnou jen proto, aby si získal mé srdce. A když jsem konečně povolila, když jsem mu konečně uvěřila... vzal mi panenství a druhý den zmizel. Vzpomínky se draly na povrch. Od jeho kamaráda jsem se dozvěděla, že se beze slova přestěhoval do zahraničí. A to nejhorší – ta část, kterou ještě pořád nemůžu úplně zpracovat – byl videozáznam, který mi tehdy jeho kamarád ukázal. Raymond, smějící se, chlubící se a sázející se, že mě dostane do postele. Sevřelo se mi hrdlo. Ta jedna noc mi zničila budoucnost, ale také mi dala jedinou věc, pro kterou stojí za to žít – mou krásnou dceru – Bellu. „Avo?“ Hlas pana Daniela prořízl mé myšlenky. Zamrkala jsem a uvědomila si, že jsem tam stála mlčky. Jeho starostlivý pohled pronikal skrz zdi, které jsem se zoufale snažila znovu postavit. A jako mávnutím proutku se protrhla hráz. Slzy mi stékaly po tvářích, nezastavitelné, a schovala jsem si obličej do dlaní. „Avo,“ řekl pan Daniel jemným hlasem, ale nemohla jsem odpovědět. Jak bych mohla.....