Avin Pohled Ne, Avo! Křičela jsem v duchu. Sedla jsem si a zakryla si obličej oběma rukama. Hrudník se mi rychle zvedal a klesal; nohy mi neklidně poskakovaly po podlaze. Byla jsem naštvaná, rozrušená, frustrovaná – tolik pocitů, že jsem je ani neuměla pojmenovat. Měla jsem pocit, že se všechno kolem mě uzavírá a nemůžu dýchat. Slyšela jsem, jak se Raymond snaží něco říct, ale nenechala jsem ho domluvit. Zvedla jsem ruku a umlčela ho, aniž bych se na něj podívala. Nemohla jsem se s ním teď vypořádat, ne s tím vším, co mi vířilo v hlavě. "Svatba?" zamumlala jsem nevěřícně. Beze slova jsem popadla kabelku a vyběhla z bytu. Nečekala jsem, až mi to vysvětlí, omluví se nebo se bude vymlouvat. Bylo mi to jedno; chtěla jsem jen pryč. Došla jsem k autu, sklouzla na sedadlo řidiče a jela rovnou do bytu, který mi Raymond zařídil, když s touhle falešnou zasnoubenou hloupostí začal. Rukama jsem pevně svírala volant, ale nezastavila jsem; jen jsem jela dál. Jakmile jsem se dostala dovnitř, neztrácela jsem ani vteřinu. Popadla jsem kufr ze skříně a začala do něj házet své věci – oblečení, boty, líčení, všechno, co jsem mohla chytit do ruky. Hlava se mi točila; nemohla jsem jasně myslet. Potřebovala jsem jen odejít. Zapnula jsem kufr a táhla ho za sebou roztřesenýma rukama. Ale právě když jsem došla ke dveřím, byl tam Raymond, stál na příjezdové cestě a blokoval mi cestu ven. Raymond vykročil vpřed a znovu zablokoval dveře. "Avo, prosím, nech mě to vysvětlit." "Raymonde, můžeš mě nechat na pokoji? Můžeš mě nechat být?" vyštěkla jsem a snažila se ho odstrčit. "Víš co? Tu platbu za smlouvu, kterou jsem s tebou uzavřela – můžeš ji mít. Myslím, že jsem si tu, kterou jsem dostala, odpracovala. A jestli ji chceš dostat, budu vědět, jak ti to splatit, postupně. Nech mě být." Svatba s tebou? Bůh chraň. Nebe by mě opustilo, kdybych se s tebou někdy pokusila oženit. Trhla jsem kufrem dopředu a snažila se vymanit, ale Raymond se ani nehnul. "Avo, prosím, vyslechni mě!" Znovu mi vstoupil do cesty. "Je to jen na šest měsíců. Udělejme to na šest měsíců. Potom se můžeš rozvést. Prosím. Jsem ochotný i zdvojnásobit platbu." V tu chvíli, kdy to řekl, se ve mně něco zlomilo. Opravdu si myslel, že na mě může házet peníze a já s tím budu v pohodě. Zamračila jsem se na něj a hlas se mi chvěl vztekem. "Nechci, abys to ještě někdy opakoval. Seru na tebe, seru na tvoje peníze." Raymondovy oči se rozšířily, ale neustoupil. "Dobře, ztrojnásobím to." Slova se sotva zaregistrovala, než se moje ruka pohnula. Plác! Zvuk se rozlehl chodbou. "Nejsem jen nějaká levná věc, kterou si můžeš koupit za své peníze!" křičela jsem a dech se mi zrychlil hněvem. Raymond chvíli strnule stál, oči rozšířené šokem. Ale bylo mi to jedno. Otočila jsem se na patě, připravená odejít, ale právě když jsem došla ke dveřím, vykřikl. "Avo, prosím!" Křičel a padl na kolena uprostřed příjezdové cesty. "Prosím, jen neodcházej!" Ztuhla jsem. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Dvě náhodné ženy procházely po ulici a už začaly vytahovat telefony a natáčet nás. Obličej mi hořel studem a zamračila jsem se na Raymonda. "Můžeš vstát, proboha?" zasyčela jsem. Ale Raymond neposlouchal. Zůstal na kolenou a prosil, hlas se mu téměř lámal. Očima jsem se ohlédla na ty dvě ženy, které natáčely celou scénu na kameru. Nemohla jsem jim dovolit, aby ten záběr získaly. Rychle jsem vykročila vpřed a postavila se před Raymonda, abych mu zakryla výhled. Vynutila jsem si úsměv a snažila se, aby to vypadalo, že se jen hádáme jako děti, a ne tenhle ponižující zmatek. "No tak, Raymonde, jen si děláme legraci. Neber nás vážně," řekla jsem a hlas mi přetékal falešnou sladkostí. Ohlédla jsem se zpět, abych viděla, že ženy mají stále namířené telefony na nás, ale naštěstí se zdálo, že toho moc nezachytily. Dala jsem si záležet na tom, abych se chovala, jako bychom si jen hráli, jako by se nic vážného nedělo. Byl to jediný způsob, jak zachránit alespoň kousek důstojnosti, která mi zbyla. ******* ZPĚT UVNITŘ "Jen šest měsíců. Pak rozvod," zamumlala jsem, hlas plný nedůvěry. "Ano, jen šest měsíců," řekl Raymond pevně a upíral na mě pohled. Zavrtěla jsem hlavou a promnula si spánky. "A co moje dcera? Jak jí to vysvětlím?" Raymondův výraz se zmírnil a povzdechl si. "Budu jen nevlastní otec na tu dobu. Vysvětlím jí to sám, pokud budu muset." Skryla jsem si obličej do dlaní, neschopná pochopit, jak se můj život dostal do tohoto bodu. Všechno, co jsem chtěla nechat za sebou, mě zatáhlo zpět. Osoba, kterou jsem nejvíc nenáviděla. Muž, který mě nechal s ničím jiným než s hořkostí. A teď jsem se chystala přejít od předstírání, že jsem jeho snoubenka, k souhlasu s falešným manželstvím. Manželství. "Ó, Bože, smiluj se," zamumlala jsem si pod nos a prsty si zatlačila na čelo. Tíha toho všeho na mě doléhala – moje minulost, moje neúspěchy, moje zoufalá potřeba udržet svou dceru v bezpečí. V tu chvíli Raymondovi zazvonil telefon. Vytáhl ho, zamračil se na obrazovku a ostře se zeptal: "Co je?" Jeho tón mě zaujal a mírně jsem zvedla hlavu, právě včas, abych zaslechla slabý zvuk hlasu na druhé straně. Byl to pan Daniel... Nemohla jsem rozeznat slova, ale ať už se říkalo cokoli, Raymondův obličej se napnul v poplachu. "Cože?!" zvolal Raymond a zvýšil hlas. Zbystřeně přejížděl po telefonu a očima skenoval obrazovku se směsí nevěřícnosti a zuřivosti. Popadla jsem také telefon, nejsem si jistá, co vůbec hledám, ale odpověď mě zasáhla jako rána do břicha. Titulek křičel na první stránce zpravodajského serveru: "Obchodní magnát pan William oznamuje datum svatby svého syna s Avou Moreno, jeho snoubenkou." Zvedla jsem hlavu a podívala se na Raymonda, který zvedl ruce, jako by se chtěl bránit. "Je to můj otec," řekl rychle, hlasem plným rozhořčení. "Nic jsem o tom nevěděl. Přísahám." Zírala jsem na něj a čelist se mi napjala, jak se ve mně hromadila frustrace. Samozřejmě, že to byl jeho otec. Podcenila jsem, jak rychlý a zoufalý ten muž může být, když jde o to, aby dosáhl svého. Beze slova jsem si znovu skryla hlavu do dlaní a nechala se zaplavit vlnou bezmoci. Jak to došlo až sem?