AVA – POHLED PRVNÍ OSOBY Kráčela jsem k autu pomalu, kroky těžké, mysl tížila víc než tělo. Otec P stál ve dveřích a sledoval mě. Lehce jsem se uklonila na znamení úcty, jak jsem to dělala od malička. Odmávl mi, ale něco na tom, jak to udělal, bylo jiné – nucené, vzdálené. Vklouzla jsem na sedadlo řidiče a zhluboka se roztřeseně nadechla, pevně svírajíc volant. Právě když jsem chtěla nastartovat m