Zmizel… ten neschopný… to jsem já… Bože.” Raymond seděl na kraji postele a zíral na Bellu, jak spí. Její malá tvářička byla ještě mokrá od slz, rty se jí mírně pohybovaly, když znovu a znovu šeptala: „Mami… promiň…” Sevřelo se mu hrdlo. Uplakala se k spánku, aniž by všem Aviným slovům rozuměla, ale bolelo ji, když viděla, jak se její máma tak zle rozčiluje. Natáhl ruku a odhrnul jí z čela rozcucha