Wanda usilovně přemýšlela, ale tvář si udržovala pečlivě bez výrazu. Byla teď na jejich území, takže musela hrát s kartami správně. "Rozumím, paní Sharonová. Mimochodem, je tu pračka, kterou bych mohla použít? Koberec se ušpinil a ráda bych ho vyčistila." "Jedna je ve čtvrtém patře. Vezměte ho tam, kdykoli budete chtít, má paní." Byla to očividně práce pro služebnou, a přesto to paní Sharonová přehodila na Wandu bez mrknutí oka. "Dobře, rozumím." Wanda se nechtěla hádat o malichernosti a vstoupila do Joshuova pokoje. Náhle se zevnitř ozvala hlasitá rána! Wanda se ohlédla a viděla, že Joshua je v koupelně a shodil toaletní potřeby na zem – včetně pleťových přípravků, které tam včera večer nechala. Odložila tác a spěchala k němu. "Pane Joshuo, co se stalo?" Muž neodpověděl, ale i zezadu viděla, že celé jeho tělo je napjaté hněvem. Tehdy si všimla drobného řezu, ze kterého na levé straně jeho obličeje vytékala krev. Srdce se jí sevřelo v hrdle. Měl sklony k sebepoškozování? Teprve když uviděla v jeho ruce břitvu, jí to došlo. "Ty… Jsi se holil?" Muž zamrzl a jeho stud se proměnil v hněv. "Vypadni," vyštěkl. Teď, když věděla, že se nechce zranit úmyslně, Wanda si úlevně povzdechla a pak ho jemně pokárala: "Je velmi nebezpečné to dělat, když už nevidíte." Joshuův stisk na břitvě se zesílil. "Vypadni!" zakřičel zuřivě. Wanda už nic neřekla. Jen vytáhla kapesník z krabičky a jemně mu ho vtiskla do ruky. Vzhledem k jeho egu by ji určitě nikdy nepožádal, aby mu pomohla utřít krev. Jak se dalo předvídat, odmítl kapesník, který se mu snažila dát. Joshua si vehementně utřel krev hřbetem ruky a ušklíbl se: "Ubohé, že? Vzala sis slepého muže, který se o sebe neumí postarat." Wanda sklopila zrak. "Nikdy jsem to tak neviděla." Nevzala si ho bezdůvodně – cítila, že je to hodná oběť za všechno, co jí její otec na oplátku slíbil. "Aha, vážně?" Joshua se posměšně zasmál. "Ty jsi ale ušlechtilá duše." Věděla, že se necítí dobře, a tak se rozhodla mluvit o něčem příjemném. "Mimochodem, matka souhlasila s mým nápadem dát sem okno!" K jejímu překvapení vyštěkl: "Kdo řekl, že jí můžeš říkat 'matko'?" Wanda si prohlédla břitvu v jeho ruce. Bála se, že by ji v náhlém záchvatu vzteku mohl bodnout, a tak horečně udělala pár kroků zpět a pak se tázavě zeptala: "Jak jí mám tedy říkat? 'Paní'?" "Paní? To se k ní hodí." Joshua pohrdavě odfrkl. Wanda se do toho nechtěla nechat zatáhnout, protože věděla, že nemůže říct nic, co by ho potěšilo. "Každopádně, zedníci tu budou v sobotu. Během té doby to může být hlučné, ale prosím, vydržte to chvíli." Joshua přivřel oči. "A co když to nevydržím?" Tváří v tvář jeho posměškům se Wanda už nemohla udržet a vyštěkla: "Pak si to jenom zhoršíš! Nechápu to – nejsi krysa z kanálu, tak proč trváš na tom, abys žil uprostřed špíny a temnoty?" Joshua sotva věřil svým uším. Nastala dlouhá pauza, než zařval z plných plic: "Wando Lewisová, ty se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!"