Let z Washingtonu se zdál být delší, než jsem doufala. Ať jsem dělala cokoliv, nemohla jsem se zbavit jeho žhavého pohledu. Vrcholila jsem znovu a znovu, když jsem se včera večer doma jemně dotýkala sama sebe. Přála jsem si, aby to byl jeho dotek, který mě zapálil. Nicméně, tady jsem seděla v Piccola Cucina Osteria a čekala na své dvě nejlepší kamarádky, až se objeví, abychom se mohly najíst. Věděly, jak protivná dokážu být, když mám hlad, a někdy jsem měla pocit, že se mě zatvrzele snaží mučit svou pozdností. Servírka se vrátila ke stolu a přinesla mi neslazený čaj a trochu Zuppy. "Zase jdou pozdě?" "Jo, znáš je. Vždycky chodí pozdě." Servírka se zahihňala a přikývla a odešla. Jmenovala se Sam a do této roztomilé středomořské restaurace jsme chodily už roky. Sam nás dobře znala, stejně jako majitel. Každou sobotu, jako hodinky, jsme tu byly, abychom se dohnaly a užily si lahodné jídlo, které vytvořil jejich šéfkuchař. Byl to bůh v kuchyni a rozhodně věděl, jak na jídlo. "Konečně jsme dorazily!" zakřičela Reagan přes celou restauraci. Naštěstí otevřeli teprve před chvílí. I tak nás, protože jsme byly stálé zákaznice, obvykle pustili už v 10:30. Tím jsme získaly naše obvyklá místa a měly čas si prohlédnout menu, než jsme si objednaly. Nakupování bylo obvykle nutností, ale po včerejšku jsem na nakupování nechtěla ani pomyslet. Jediné, co jsem chtěla, bylo dostat ze sebe to, jak se cítím, a sníst něco fantastického. "Tak co vám, sakra, tak dlouho trvalo?" řekla jsem, zvedla obočí a zkřížila ruce, mírně podrážděná. "Promiň, Will...znáš to s Reagan...musela jsem počkat, až se vrátí z hanby, než jsme přišly. Nemluvě o tom, že jsem jí řekla, ať se jde osprchovat, protože smrděla jako bar," ušklíbla se na mě Brenna a pohlédla na Reaganin šokovaný obličej. "Hej! Serte na vás obě. Ten chlap za tu cestu hanby stál, s tou velikostí jeho..." "Whoa whoa whoa...nepotřebuju slyšet o velikosti jeho nářadí, Reagan," zastavila jsem ji s úsměvem a zavrtěla hlavou. Vzala jsem si čaj, dlouze se napila a usmála se, když jsem na něj pomyslela. Zajímalo mě, co právě teď dělá. "Haló, Willow!" řekla Reagan a lusknutím prstů mě vytrhla z transu. "Cože?" "Oh, myslím, že naše malá Willow před námi něco tají, Reagan," prohlásila Brenna s úlisným úsměvem. Naštěstí se Sam vrátila ke stolu, odvedla nás od situace a přijala naši objednávku. Byla jsem tak připravená ponořit se do fantastických chutí šéfkuchařova risotta. Bylo to naprosto božské a rozpouštělo se v ústech s explozí chutí. Cítila jsem jejich pohledy na sobě, aniž bych se na ně podívala. Skutečnost, že jsem věděla, že jim oběma budu muset všechno říct, mě přiměla protestně zasténat. "Kde mám začít?" "Na začátku, duh!" zakřičela Brenna nadšeně, když se s Reagan naklonily a poslouchaly mě, jako by to byl nejlepší příběh století. "No, obchodní jednání proběhlo dobře a uzavřela jsem dohodu s Crawford Industries," prohlásila jsem nadšeně. "To je úžasné! Vím, že jsi na té dohodě tvrdě pracovala už týdny. Byl Charles alespoň rád, že je to hotové?" zeptala se Brenna. "No, ano, vlastně. Dokonce mě ani nepožádal, abych včera přišla, a řekl mi, abych si užila víkend. Že mě uvidí v pondělí, což bylo úplně divné, ale koho jsem chtěla oklamat. Nebudu si stěžovat." "S tím souhlasím. Charles mě děsí." Reagan se otřásla, jako by si vzpomněla na muže, kterému jsem říkala šéf. Musela jsem si přiznat, že mi kamarádky moc chyběly. Bylo na nic, že naše plány byly vždycky tak hektické a nezbývalo moc prostoru na to, abychom se stýkaly jako dřív. Proto jsme si vytvořily sobotní rituály v naší oblíbené restauraci, abychom se mohly vídat. Povzdechla jsem si a rozhodla se s tím vyrukovat. Věděla jsem, že je nejlepší to mít za sebou, jako strhnout náplast. "Takže jsem se tam dostala do exkluzivního klubu. Potkala jsem tam záhadného muže a on mě vys*al z mozku." Jo. Stejně jako strhnout náplast. Usmála jsem se a sledovala reakce Brenny a Reagan. Obě se na mě dívaly s vykulenýma očima a bezradně, jako by se snažily zaregistrovat, co jsem právě řekla. Naplnily mě obavy a odpočítávala jsem do jejich výbušného nadšení. Tři…Dva…Jedna… "Ó můj pos*aný bože!" vykřikly společně, což mě přimělo je okřiknout a rozhlédnout se. Jejich nadšení přitáhlo pozornost několika lidí sedících poblíž. "Ty to myslíš vážně, Willow?!" "Jo! Proč jsi s tím, sakra, nezačala! Detaily, ženo! Detaily!" Reagan byla z mého oznámení nadšená. Už nějakou dobu se mě snažila dát dohromady se svými kamarády, ale nikdy jsem neměla zájem, protože jsem nechtěla nesmyslný sex. "No, není toho moc, co bych řekla, upřímně." "Oh, neříkej mi tyhle kecy. Vykecni to." prohlásila Brenna pevně a uvědomila jsem si, že z této konverzace už není cesty zpět. Pomalu se odpoledne proměnilo ve vzrušující příběhy o romantice, když jsem jim vyprávěla o tom, jak jsem potkala svého záhadného muže a o rozhovorech, které jsme spolu vedli. Pak jsme se samozřejmě dostaly k šťavnatým detailům o tom, co mi dělal a jak jsem se díky němu cítila. Vyprávění o našich setkáních způsobilo, že se mi sevřelo jádro vzrušením, když jsem si vzpomněla, jak naplněná jsem se díky němu cítila. Po obědě jsme vyšly na ulici a já jsem trpělivě čekala, až dorazí můj řidič Uberu. Reagan a Brenna se na mě podívaly s jemným úsměvem a obavami v očích. "Tobě se opravdu líbil, že?" zeptala se Brenna jako první. "Upřímně nevím. Sotva jsem toho muže znala a myslím, že jsem ani nezjistila jeho jméno. Takže jak můžu říct, že se mi opravdu líbil." "Někdy, miláčku, nemusíš někoho opravdu znát. Někdy hraje roli osud a ty jsi připoutaná k duši. Osud chtěl, abyste se oba setkali." Samozřejmě, že Brenna na mě vytáhla své fantasy spisovatelské stigma a já jsem zavrtěla hlavou. "Ne všechno je pohádka, Brenno. Někdy je realita na nic." Když přijel můj řidič Uberu, dívky mě objaly na rozloučenou a já jsem odjela domů. Možná, že ve mně byla část, která doufala, že osud opravdu chtěl, abychom se s ním setkali a možná byli spolu. Pak samozřejmě racionální část mě ví, že by se to nikdy nestalo. Myslím, že jsem tomu chlapovi ani nedala své jméno nebo číslo a vyběhla jsem z jeho domu bez rozloučení. Měsíc uběhl v klidu a rychle jsem se vrátila do svého běžného režimu. V mém životě se nestalo nic mimořádného a Charles mě zaměstnával přípravami dalších obchodů a samozřejmě monitorováním těch, které jsme již uzavřeli. Můj život byla nekonečná cesta papírování a schůzek. Během posledních několika týdnů mi však jedna věc nikdy neopustila mysl. A to byl můj záhadný ctitel. Jeho hluboké mechově zelené oči mě mnohokrát během posledního měsíce uvrhly do blaženého orgasmu. Mé vzpomínky na něj mě přiměly vykřikovat rozkoší, když jsem uspokojovala sama sebe a snažila se ochladit své bolavé srdce. Chtěla jsem ho cítit. Dotknout se ho. Ochutnat ho ještě jednou. Napadla mě myšlenka udělat si přes víkend výlet do Washingtonu D.C a zkusit ho najít. Nepamatovala jsem si přesně, kde bydlel, ale byla jsem si téměř jistá, že bych to mohla zkusit zjistit. Klepala jsem perem o stůl a všimla si, co říkám. Byly to myšlenky hraničící se stalkerstvím! Ó můj bože, co se se mnou děje. To je úplně šílené. Zasmála jsem se sama sobě, otočila se na židli a podívala se z okna své kanceláře ve dvacátém patře. Výhled na New York byl úžasný, ale vsadím se, že z okna jeho obývacího pokoje by byl ještě majestátnější, kdyby byl v New Yorku. Pokud si nedám pozor, skončím tak, že budu litovat všech svých slov. "Willow!" Charlesův nevkusný hlas se ozval z mého interkomu na telefonu a já jsem zasténala. Vstala jsem a zamířila do jeho kanceláře. "Ano, pane." "Prosím, běž mi sehnat oběd, ano? Také zruš na zítra svůj program. Musíme se sejít, abychom probrali další příležitosti s několika menšími společnostmi, které vstupují na trh." Vynutila jsem si na tváři úsměv, mírně otrávená jeho žádostí, abych mu šla sehnat oběd, místo jeho sekretářky, která se v současné době ledabyle opírala o jeho stůl a usmívala se na mě. "Samozřejmě." Otočila jsem se na patě a vyšla z jeho kanceláře, připravená na to, aby ten den skončil, abych se nemusela zabývat Charlesem a mohla si odpočinout ve vaně s velkou sklenicí vína.