Willow „To nemůže být moje dítě!“ Reuben hodil lékařskou zprávu na postel, kde jsem seděla s očima vytřeštěnýma šokem. „Co tím myslíš?“ vykoktala jsem a hlas se mi sotva dral z hrdla. Srdce se mi sevřelo, když jsem sledovala, jak popírá svou vlastní krev. „Vrátil jsem se do smečky po dvou měsících a ty mi teď tvrdíš, že jsi těhotná? Dává to vůbec smysl?“ Reubenovo zavrčení bylo plné frustrace. Zírala jsem na svou spřízněnou duši a v hlavě jsem měla prázdno. S nadšením jsem očekávala jeho návrat, čekala jsem, že mě obejme a budeme sdílet radost z našeho prvního dítěte. Představovala jsem si, že bude přešťastný, až se dozví, že se stane otcem. Nikdy jsem však nečekala, že Reuben na zprávu o mém těhotenství zareaguje s takovým vztekem, nepřímo mě obviní z nevěry a odmítne své vlastní dítě. „Je to naše dítě, Reubene,“ hlas se mi chvěl. „Zapomněl jsi, že ses před dvěma měsíci objevil v mém pokoji, když jsi byl v říji? Milovali jsme se celou noc bez ochrany.“ Snažila jsem se mu ze všech sil připomenout tu noc a zoufale jsem hledala Reubenovy něžné, láskyplné oči, ale na oplátku se mi dostalo jen tvrdosti a rostoucí hořkosti. „Takže používáš mou říji jako výmluvu?“ zavrčel. „Já jsem byl v říji, ale ty jsi byla při smyslech, ne? Kdybych nepoužil kondom, mohla sis vzít pilulku po styku nebo antikoncepci, aby se to nestalo. Nebo jsi mi o té naší chybě mohla alespoň říct tu noc.“ „Chybě?“ Mé srdce se po Reubenově bezcitném komentáři roztříštilo na malé kousky. Každý okamžik, který jsem s ním tu noc sdílela, pro mě byl vzácný, ale on je zredukoval na pouhou chybu. Kousla jsem se do rtu a pokračovala: „Když jsem se ráno probudila, byl jsi už pryč. Odjel jsi do sousední smečky řešit záležitosti s toulavými vlky a naše smečka byla v uzávěře. Ty dva měsíce jsem nemohla opustit území. Kdyby šla neprovdaná vlčice k doktorovi smečky pro antikoncepci nebo pilulku po styku, zpráva by se během několika minut roznesla ke každému členovi smečky. Myslíš si, že jsem byla nadšená, když jsem zjistila, že jsem těhotná?“ Dusila jsem se vlastními slovy plnými smutku. Vstala jsem z postele a pomalými kroky se přiblížila k Reubenovi, který ze mě nespouštěl oči. „Bála jsem se, Reubene... Tak moc jsem se bála. Kdyby se někdo zeptal, kdo je otcem dítěte, co jsem měla odpovědět? Ale miluji naše dítě víc než cokoliv jiného, protože tohle miminko je znamením naší lásky.“ Slabě jsem se usmála a položila Reubenovu ruku na své břicho. Netušila jsem však, že mé jednání Reubena vyprovokuje ještě víc. „Znamením naší lásky?“ S naštvaným zavrčením, které mě vylekalo, stáhl ruku zpátky. Podívala jsem se na něj s bledou tváří. Nikdy předtím se ke mně nechoval násilnicky, ale dnes... byl jiný. „Tohle dítě by prozradilo naše pouto členům smečky, Willow! Zjistí, že mým druhem jsi ty, Omega,“ popadl mě za paže a přitáhl si mě blíž, „nevyjádřil jsem se snad jasně, když jsem ti řekl, že musíme naše pouto držet v tajnosti, dokud nepřevezmu otcovu pozici Alfy?“ Reuben Emerald byl synem Alfy smečky Emerald Bright a já byla Omega, nejníže postavená ve smečce. Měsíční bohyně mě určila jako družku Alfě; už jen to, že to byla má tajná láska, pro mě bylo překvapením. Reuben a já jsme byli od začátku jako nebe a země. Oči se mi mírně zalily slzami, ale zamrkala jsem, abych ovládla emoce, a promluvila: „Já vím... ale prostě se to stalo...“ „Nedávej mi žádné výmluvy!“ procedil mezi zuby a vztekle pustil mé paže. „Nemůžu uvěřit, že používáš tohle dítě, abys mě zmanipulovala ke svatbě, Willow.“ Reuben zaťal pěst a jeho oči byly nyní plné nenávisti vůči mně, jakou jsem u něj nikdy předtím neviděla. „Obelstít tě dítětem kvůli svatbě?“ Nemohla jsem uvěřit svým uším. Obvinil mě, že jsem jedna z těch žen, které by využily své tělo a těhotenství k získání moci a postavení. „Nemůžu uvěřit, že si o mně myslíš takové věci, Reubene,“ mé emoce se konečně prodraly na povrch. „V zájmu naší lásky a našeho pouta jsem na tebe trpělivě čekala rok. Spojili jsme se v den, kdy jsme se poznali jako druhové, ale nikdy jsem tě nežádala, abys mě označkoval nebo odhalil naše pouto. Dělala jsem všechno tak, jak jsi chtěl. Teď, když nám Měsíční bohyně požehnala dítětem, neměli bychom to přijmout?“ Můj hlas se odrážel v místnosti, zatímco se na mě díval se slzami v očích. „Požehnání? Ty už ses rozhodla, že je to požehnání, ale pomyslela jsi někdy na mě? Zvažovala jsi, jestli chci dítě, nebo ne?“ On i jeho vlk promluvili jednohlasně. Překvapením jsem zamrzla na místě. Cítila jsem, jak se mu nějakým způsobem vzdaluji. Bylo to, jako by Reuben, kterého jsem znala, zmizel, jako by se stal někým jiným. Ten pocit mě děsil. „Reubene, nemluv takhle. Samozřejmě, že mi na tobě záleží,“ můj hlas byl jako šepot, když jsem k němu přistoupila blíž, ale jeho přísný pohled mě zarazil. „Nesmysl,“ zavrčel a otočil se na patě k odchodu. Jeho chladné chování mě vyděsilo. Odcházel. Vzdálenost mezi námi se zdála být čím dál větší, až do bodu, kdy jsem už neviděla tu lásku, kterou jsem kdysi vídala v jeho očích. „Reubene, počkej! Nechoď,“ rozběhla jsem se za ním a pevně ho chytila za ruku. Nemohla jsem snést pomyšlení, že ho ztratím. Hlas se mi třásl, sotva slyšitelný. „Dejme si pauzu a vyřešme tu situaci společně, dobře?“ Vynutila jsem si úsměv, abych skryla bolest a strach, který mi stoupal v srdci. Reuben nikdy předtím neodešel uprostřed našeho rozhovoru a to mě děsilo. „Společně?!“ vyštěkl Reuben a vytrhl mi ruku ze sevření. „Jsem nadšený, že vůbec znáš význam slova 'společně', když ses rozhodla otěhotnět bez mého vědomí,“ obvinil mě. „Reubene…“ Nemohla jsem zadržet slzy a propukla v pláč. Jak mohl říkat takové věci? Proč neviděl, že i mě to bolí? V jeho očích jsem už neviděla vřelost a péči. Štěstí, které jsem si uložila v srdci a plánovala ho s ním sdílet, jako by zmizelo. „Prosím…“ Přisunula jsem se k němu blíž, až se naše těla dotkla. „Prosím, nedělej mi to. Promluvme si, ano?“ Oběma svýma studenýma, třesoucíma se rukama jsem objala jeho tvář. „Už není o čem mluvit, Willow,“ Reuben vytrhl tvář z mých dlaní. „Nechci tě vidět,“ jeho tvář nejevila žádné emoce, když mi svými krutými slovy nemilosrdně drtil srdce. „Cože?“ Kousla jsem se do rtu a slzy mi stékaly po tvářích. On mě nechtěl vidět? Tak moc mě nenáviděl? Když se znovu otočil k odchodu, vykřikla jsem: „Reubene, prosím, ne…“ Pokusila jsem se jít za ním. „Nechoď za mnou!“ zavrčel varovně a vyřítil se z domu. Stála jsem uprostřed obývacího pokoje, hromádka neštěstí v slzách. Mé vzlyky přehlušoval zvuk členů smečky, kteří se dychtivě měnili ve své vlky a mířili do lesů hrát si a lovit. Byla noc úplňku a celá smečka čekala, až Měsíční bohyně vyjde v plné kráse na temnou oblohu a požehná jim. Zírala jsem na široké okno, kde jasně zářil úplněk. Dotkla jsem se svého břicha. Nemohla jsem to vzdát. Mé dítě bylo také požehnáním od Měsíční bohyně a neexistoval způsob, jak by mohlo být nechtěné. Otřela jsem si slzy a opustila dům, abych Reubena dohonila. Byl mou spřízněnou duší, mým milencem, mým vším. Věděla jsem, že je naštvaný, ale věřila jsem, že jakmile si promluvíme, pochopí mě i naši situaci. Bez ohledu na to, jak moc byl rozrušený, nemohl ignorovat své dítě. Nemohl ignorovat emoce a pocity otce. Nasadila jsem úsměv a opustila svůj dvůr. „Willow, kam jdeš?“ Cestou mě potkala má nejlepší kamarádka Ella. Mířila se připojit k ostatním. „Jdu za Alfou Reubenem,“ začala jsem, ale přerušila mě. „Počkej, ty jdeš taky navštívit snoubenku Alfy Reubena?“ Usmála se. „Je opravdu krásná! Není divu, že se do ní Alfa zamiloval na první pohled,“ zachichotala se, když drbala. Má tvář zbledla. „Snoubenku?“ Ella přikývla: „Ano, Alfa Reuben ji přivedl s sebou. Ty jsi to nevěděla...“ „Ello, no tak! Měsíc už skoro vyšel. Pojďme do lesa!“ Chtěla říct víc, když vtom někdo zavolal její jméno. „Už jdu!“ křikla zpátky, proměnila se ve vlka a spěchala pryč. Stála jsem tam, zamrzlá v šoku. „Reuben... snoubenka?“ Lapala jsem po dechu, dýchalo se mi ztěžka. Nikdy jsem nevěnovala velkou pozornost zvěstem o Reubenově dohodnutém sňatku s dcerou Alfy, které ve smečce kolovaly už měsíce. Odmítala jsem to jako jen další drby, ale ukázalo se, že je to pravda. Reuben se... ženil s někým jiným. Padla jsem na kolena na zem a slzy mi stékaly po tváři. Od začátku jsem si byla dobře vědoma, že Omega a Alfa spolu nemohou být, ale v srdci jsem chovala jiskřičku naděje, že jednoho dne budeme s Reubenem spolu. Doufala jsem, že všechna ta trpělivost a odříkání, které jsem projevila vůči našemu poutu, nakonec přinesou ovoce. Ale teď byly všechny mé naděje a sny rozdrceny Reubenovou nenávistí k našemu dítěti. Dítě, které mělo přinést nový začátek do našich životů, se stalo koncem našeho pouta. Reuben si vybral jinou ženu místo mě. Zradil mě. Zradil naše pouto. Zůstala jsem ve stejné poloze celé hodiny a poslouchala vytí členů smečky, zatímco měsíc jasně zářil na obloze. Čekala jsem a zoufale doufala v Reubenův návrat, ale on nikdy nepřišel. Byla jsem opuštěná a nepřímo odmítnutá. Sevřela jsem si hruď, má vlčice mi v hlavě plakala bolestí. Teď, v mém těhotném stavu, jsem neměla ani spřízněnou duši, ani smečku. Se zlomeným srdcem jsem se vrátila do svého domu, sbalila si věci a navždy smečku opustila.