Yara Už je to příliš dlouho, co jsem nechala Anniku proběhnout. S tolika hodinami ve škole a nabitým programem na univerzitě nemám moc času ani na jídlo, natož abych nechala Anniku běhat. Ale musím ji pustit ven. Začíná být čím dál neklidnější. „Škola je nudná. Lidi jsou nudní. Chci dělat něco zábavného,“ bručí mi v hlavě. „Jdeme se proběhnout, Anniko. Zklidni se.“ „Příště nečekej tak dlouho.“ Už je to pár měsíců, co jsem ji vzala ven. Má pravdu, je to příliš dlouho. Ale vím, jak smečky bojují, a nechtěla jsem riskovat, že se dostanu doprostřed bitvy, nebo hůř, že mě chytí Simon. „Jsem na něj příliš chytrá, než aby nás chytil. Kromě toho nemá tušení, že jsme ještě tak blízko smečce.“ Tím „tak blízko“ myslí dvě hodiny, ale i tak je to příliš blízko. Vlk dokáže běžet téměř tak rychle jako auto, a když je ten vlk na lovu? Bůh chraň každého, kdo se mu postaví do cesty. V minulosti, když jsem brala Anniku běhat, jsem ji brala opačným směrem od Simonovy smečky. No, technicky vzato to není jeho smečka, je to smečka jeho otce. Alfa Šalamoun je alfa mé předchozí smečky, co si pamatuji. Jeho syn, Simon, je odporný ničema. Miluje boj a miluje zabíjení. Nemůžeme být rozdílnější. Ráda léčím a ráda zachraňuji. Z nějakého důvodu si mě Simon vyhlédl. Nevím proč. Jsem sirotek, nemám žádné postavení. Moji rodiče byli válečníci, a i když umím bojovat, raději používám svou největší sílu, svůj mozek. Simon raději používá svou sílu, svou alfa sílu. Nemusí se o ni snažit, protože má genetické predispozice k tomu, aby byl větší a silnější než většina vlků ve smečce, takže si podle mého názoru neváží toho, co má. Já, na druhou stranu, jsem si musela všechno, čeho jsem v životě dosáhla, vydřít s pomocí Alfy Šalamouna. Moji rodiče byli zabiti ve válce smeček, když jsem byla malá. Alfa Šalamoun se ujal mého opatrovnictví a postaral se o mě po celý můj život. Možná proto, že nikdy neměl dceru, nebo možná proto, že jsem mu podobnější než jeho vlastní syn, se o mě vždycky staral, dokonce až do té míry, že mě poslal pryč ze smečky, když si uvědomil, že se o mě jeho syn začal zajímat. Ví, že Simon není dobrý, a nechtěl, abych trpěla synovou posedlostí. Když dorazíme na místo, kde rády běháme, zastavím, čichám ke vzduchu a ujišťuji se, že tu nejsou žádní jiní vlci. „Anniko?“ zeptám se a ujišťuji se, že necítí něco, co já ne. „Žádní jiní vlci,“ říká skoro smutně. Chybí jí společenství ve smečce. Ještě jednou se rozhlédnu, pak se vydám do lesa, svléknu si šaty a zastrčím je na větev stromu, dost vysoko, aby se na ně někdo musel podívat. V autě mám náhradní sadu oblečení, pro případ, že by mi je někdo ukradl. Nestává se to často, ale stává se to. Místo abych předpokládala, že je někdo zlý, raději věřím, že to oblečení potřebovali víc než já. Koneckonců, jsou to jen šaty. Nechám Anniku, ať se promění, cítím, jak mi kosti praskají a přetvářejí se po tak dlouhé době, co jsem se neproměnila. Bolí to víc, než by mělo, ale brzy se Annika otřese ze své červenohnědé srsti a vyrazí do lesa. I když jsem v pozadí, zatímco Annika běhá, cítím, jak dobře jí dělá protáhnout si nohy, cítit, jak se jí svaly napínají v těle, když běží. Dnes večer je naštěstí klid a Anniky tlapky na zemi jsou téměř neslyšitelné, což dává nám oběma šanci užít si zvuky lesa kolem nás. Nejsem si jistá, jak dlouho už běží, když ucítíme tu vůni, krev. Zpomalí a zvedne nos do vzduchu. „Někde poblíž se bojovalo,“ říká v našem sdíleném prostoru mysli. „Slyšíš někoho?“ zeptám se. „Nejsem si jistá. Slyším šustění, něco, co zní jako vlk v nesnázích. Slyšíš to?“ zeptá se a naklání hlavu z jedné strany na druhou. Slyším to. Zní to jako velké zvíře, které se trápí. „Anniko…“ „Budu opatrná,“ říká a ví, že pokud budu moct, budu chtít tomu zvířeti pomoct, i když je to vlkodlak. Možná to nebude možné, možná mě nenechají dostatečně blízko, abych mohla pomoct. Ale chodím do školy, abych se stala lékařkou z nějakého důvodu. Takže můžu pomáhat vlkům právě v takových situacích. Annika se pomalu a opatrně vydává za zvukem trápícího se zvířete. Jak se přibližujeme, poznávám, že je to vlk podle tichých zvuků, které vydává. Nemůžu ale přijít na to, co dělá. Možná je chycený v nějaké smyčce a snaží se přijít na to, jak se z ní dostat. Nebo možná jen uvízl v díře, kterou jedna ze smeček vykopala, aby zajala členy jiné smečky a mohla je vyslýchat kvůli informacím. „Prosím, buď opatrná, Anniko. Nemůžeme si dovolit, aby nás chytili.“ „Budu opatrná, Yaro.“ Když se přiblížíme, začne se plazit po břiše a pomalu se přibližovat. Když se vítr otočí, celé její tělo ztuhne, vůně teakového dřeva mi naplní nos a způsobí, že mi tělo brní nežádoucí touhou. „Partner,“ říká tiše. „COŽE?“ „To je náš partner, Yaro. Náš partner je zraněný.“ To je hrozné. To není jen zraněné zvíře, to je náš partner. Nemůžu ho tu nechat umřít, ale taky nemůžu dopustit, aby se mě snažil vzít zpátky do své smečky. Mám školu a pořád se skrývám před Simonem. Trvá mi o chvíli déle, než si uvědomím, že vlk, můj partner, se přestal hýbat. Annika sotva dýchá a čeká, co udělá. Odfoukne na nás a dává nám najevo, že ví, že jsme tady. Nejsem si jistá, jak vím, že nám neublíží, ale něco v jeho odfrknutí zní spíš jako žádost o pomoc než jako hrozba násilí. Annika se pomalu a opatrně proplétá křovím, dokud ho neuvidíme. SAKRA! Je chycený v medvědí pasti. Není divu, že je pořád ve vlčí podobě. Kdyby se proměnil, urvalo by mu to nohu. „Nemůžu uvěřit, že nekňučí bolestí,“ říká Annika. Má pravdu. Jeho noha, tam, kde je chycená v pasti, je roztříštěná, o tom není pochyb. „Musíš mu pomoct, Yaro. Je to náš partner. Musíš,“ Annika mě prakticky prosí. „Já vím. Pomůžu, pokud mi to dovolí.“ Jak moc nenávidím myšlenku být nahá před tímto neznámým mužem, i když je to můj partner, nemám na vybranou, pokud s ním chci mluvit a pokusit se mu pomoct. Proměním se a stoupnu si před půlnočně černého vlka, který mě sleduje svýma krásnýma, inteligentníma zelenýma očima. „Ahoj, krasavče. Vidím, že jsi chycený v pasti. Chci ti pomoct. Vím, že se nemůžeš proměnit, jinak by sis tu nohu utrhl a to vypadá opravdu bolestivě. Tvoje kosti jsou asi roztříštěné, ale chci ti pomoct, pokud mi to dovolíš,“ říkám tiše a udržuji jemný tón. Pomalu se k vlkovi přibližuji. Partner nebo ne, tenhle vlk musí mít strašné bolesti a bude se cítit zranitelně, neschopný utéct. Natáhnu ruku a nechám ho, ať mě očichá a uvidí, že nemám v úmyslu mu ublížit. „Jsem doktorka. No, studuju, abych byla doktorka, jak pro lidi, tak pro vlky. Nechci ti ublížit. Dovolíš mi, abych se podívala, jestli ti můžu pomoct?“ Vlk si očichá mou ruku a pak se ke mně přitulí. Jemně mu přejedu rukou po srsti a zastavím se, když narazím na ztuhlou srst, která páchne krví. Nechci vědět, co dalšího má tenhle vlk v srsti, ale můžu si tipnout, že tam jsou taky střeva a kosti. Očividně bojoval, ať už se oddělil od své smečky, nebo byl součástí skupiny, která se záměrně oddělila a snažila se odříznout únikovou cestu druhé smečce, je teď tady sám bez nikoho, kdo by mu pomohl. No, kromě mě. Podívám se nahoru a snažím se zjistit, kde je měsíční svit, abych se mohla lépe podívat na past. „Dobře, krasavče, dokážeš se trochu pohnout doprava? Potřebuju měsíční svit, abych viděla, jak můžu tu past uvolnit a osvobodit tě.“ Pohne se doprava a sleduje mě, jak si opatrně prohlížím past. „Odporná práce,“ zamumlám si pro sebe. „Hloupí idioti, co si to navzájem dělají.“ Podívám se zpátky na něj. „Dobře, myslím, že jsem na to přišla. Než tu past uvolním, musíš vědět, že až to uvolním, bude to bolet, hodně bolet. Ale pak budeš volný a já se můžu podívat, jak moc máš zlomenou nohu,“ řeknu mu. Už vím, že je roztříštěná. Vidím úlomky kostí trčící z kůže nad pastí. Dám ruce do správné polohy. Budu potřebovat Annikinu sílu, aby mi pomohla tu past otevřít. „Snaž se mě nekousnout, a pokud můžeš, snaž se nekňučet. Nemám tušení, jestli je poblíž někdo jiný, kdo by tě mohl slyšet, nebo se ti pokusit ublížit,“ řeknu mu. Znovu na mě odfoukne a dává mi najevo, že rozumí. „Na tři, připravený? Jedna… dvě… tři!“ řeknu a tlačím na uvolnění vší silou, Annika tlačí taky. Cítím, jak pružina povolí a past se otevře. Vlk vyjekne, ale rychle to ustane, když se od pasti odtáhne a drží zraněnou nohu nad zemí. Otočí se a chvíli se na mě dívá, než mu začnou praskat kosti, jak se proměňuje zpátky do své lidské podoby, své směšně nádherné, vysoké, svalnaté podoby.