Warren Nemůžu uvěřit, že jsme se s Arricem chytili do tý medvědí pasti. Zasraný Brady! Vím, že tu past nastražil on. Věděl, že on a jeho smečka budou ustupovat tudy. Oběhl jsem to dokola a snažil se jim odříznout ústupovou cestu, ale nakonec jsem se do tý pasti chytil já. Vím, že se pro mě moje smečka vrátí, ale jsou uprostřed bitvy a já už hodiny čekám, až mě najdou. Když jsem nedokázal Bradyho odříznout, pokračovali v pronásledování jeho smečky a lovili je jako zasraný psy, co jsou. Okamžitě jsem věděl, že se nemůžu proměnit. I když bych mohl použít ruce k uvolnění pasti, bylo by to příliš riskantní. Nebyl jsem ochotný přijít o nohu, a tím pádem i o svou hodnost Alfy. I když je bolest značná, Arric a já jsme silní Alfy a vím, že je jen otázkou času, než mě smečka najde a dostane mě odsud. Zrovna jsme se trápili s tím, jak tu zatracenou past sundat, když jsme ji ucítili. Hledám svou družku už přes deset let a teď, tady, uprostřed lesa, uprostřed oblasti pokryté krví z nedávné bitvy, ji najdu. Její vůně skořice a muškátového oříšku okamžitě zklidní Arrica. Její vlčice má nádhernou červenohnědou barvu a je očividně plachá. Během celé její konverzace s Arricem nám ani jednou neřekla své jméno. Takže, jakmile uvolní past, ustoupím a začnu se proměňovat, abych si s ní mohl promluvit. Ta proměna bolí jako svině, moje kosti se snaží přetvořit, ale nemůžou v noze, protože jsou na kusy. Sleduju, jak se jí rozšíří oči a odcouvává dál ode mě. „Klid. Právě jsi mě dostala z pasti. Možná jsem krutý Alfa, když lovím útočníky na mou smečku, ale nejsem ten typ muže, který zabije někoho, kdo mi právě pomohl,“ říkám. Protože mi neřekla své jméno, zdráhám se jí říct to své, dokud nebudu vědět, z jaké je smečky. „Říkala jsi, že jsi doktorka?“ „Studuju, abych jí byla,“ říká a opatrně mě sleduje. „Pro lidi a vlky?“ ptám se jí. Je to neobvyklé a já zoufale potřebuju dobrého doktora do své smečky. Můj doktor už potřebuje do důchodu. Potřebuju někoho mladého, někoho inteligentního, někoho jako je moje malá družka tady, aby převzal moji smečkovou nemocnici. „Z jaké jsi smečky?“ ptám se, nejsem si jistý, jestli mi to vadí. Jsem ve válce s tolika smečkami, že je vysoce pravděpodobné, že je z jedné z nich. Samozřejmě, je tady venku sama, nebojuje se smečkou, což je taky neobvyklé. „Nejsem ze smečky. Jsem samotářská vlčice. Chtěl jsi, abych se ti podívala na nohu?“ Všimnu si, že odvádí řeč od sebe. Zajímavé. Nebo možná ne, samotářští vlci jsou sami z nějakého důvodu. Zajímá mě, co se stalo, že je moje družka samotářská vlčice. „Ano. Ocenil bych tvé lékařské posouzení,“ říkám a chci, aby byla blíž ke mně. Vím, že její dotek mi pomůže s bolestí. Přistoupí blíž a její omamná vůně mi naplní nos, když si prohlížím její krásné tělo. Vypadala stydlivě, ale odhodlaně, když se proměnila. Její štíhlé tělo není tak svalnaté jako vlci v mé smečce, což mi napovídá, že už nějakou dobu nebyla součástí smečkových válek. Nicméně, ta jemnost jen zvyšuje její přitažlivost. Prsty mi škubou touhou se jí dotknout. „Co tady dělá samotářská vlčice úplně sama?“ ptám se. „Pouštím ven svou vlčici. Není to snadné, když chodíš na lidskou univerzitu,“ říká a nedívá se na mě. Já se naopak od ní nemůžu odtrhnout. Je nádherná. Červenohnědá srst její vlčice jsou teď dlouhé červenohnědé vlasy na té ženě. Padají jí přes rameno, když se dívá na mou nohu, a já sleduju, jak si je roztržitě přehazuje zpět přes rameno, jako by to byla běžná událost v jejím každodenním životě. „Víš, že tady probíhají smečkové války,“ říkám. Možná ještě není moje, ale chci, aby byla v bezpečí. „Smečkové války probíhají všude. Kdybych se snažila najít místo, kde se neválčí, musela bych utéct do lidských oblastí a riskovat, že lovci zastřelí Annu. Budeš potřebovat operaci tý nohy. Máš vícenásobné zlomeniny, několik z nich jsou otevřené zlomeniny,“ říká a opět odvádí řeč od sebe. Už jsem věděl, že budu potřebovat operaci. Viděl jsem Arricovy kosti trčet z nohy, když jsme byli v pasti. „Anna? Jméno tvé vlčice znamená milosrdná? Jak příhodné pro doktorku,“ říkám a stále si ji prohlížím. Její prsty na mé noze jsou jemné. Zdá se, že instinktivně ví, kam se dotknout, aby to způsobilo jen mírné nepohodlí. „Laskavá nebo milosrdná, ano. A Anna je úžasná vlčice,“ říká hrdě a stále se na mě nedívá. Chystám se jí říct, že Arric souhlasí, když uslyším vytí svého Beta. Hlavou mé družky trhne a ucítím vůni jejího strachu, jak jí stoupne tepová frekvence. Nicméně, neutíká. Vypadá, jako by se chystala zaujmout ochranný postoj přede mnou. Dokonalá Luna, která odsouvá svůj vlastní strach stranou, aby pomohla někomu v nouzi. Usmívám se. Je pro mě dokonalá. „Klid, to se pro mě vrací moje smečka,“ říkám jí. „Oh, no tak to je dobře, potřebuješ se dostat někam do bezpečí. Doufejme, že mě nenapadnou za to, že jsem ti pomohla.“ „Ochráním tě,“ říkám a usmívám se na její nepohodlí. Moji válečníci přiběhnou a obklopí nás, zatímco se můj Beta, Charlie, promění a zavrčí na mou družku. „Kdo jsi?“ Zavrčím na něj a oba je to vyleká. „To ona mě dostala z medvědí pasti, ve které jsem byl. Stát!“ přikazuju. Nedovolím nikomu, aby znevažoval mou družku. Podívá se na ni, pak se otočí zpět ke mně, zamračený, než se skloní, aby se podíval na mou nohu. „Jak moc je to zlý?“ „Zlý.“ „Dobře, vezmeme tě zpátky ke smečce,“ říká a požádá pár válečníků, aby mi pomohli vstát. Obtočím ruce kolem jejich ramen a zvednu svou bolavou nohu, zatínám zuby proti bolesti. „Připraven, Alfo?“ ptá se Charlie. „Jo, jdeme na to.“ Charlie se promění a jde vpředu jako stráž a válečníci, kteří mě drží, se začnou rychle pohybovat. „Počkejte!“ říkám a všichni se zastaví. „Přiveďte tu doktorku.“ „Tu doktorku?“ ptá se jeden z mých válečníků. „Tu holku! Přiveďte tu holku,“ štěkám a otočím se, abych se na ni podíval. Vidím, že byla připravená se vytratit. Sleduju, jak se otočí a podívá se za sebe, jako by posuzovala, jestli se jí podaří utéct. „Ani na to nemysli,“ říkám jí. Charlieho vlk, Gregor, se rychle přesune k jejímu boku a šťouchne ji hlavou dopředu. Nelíbí se mi, jak blízko je mé nahé družce a Arric tiše zavrčí. Její oči se upřou na moje. „Měla bych jít,“ říká. „Jak jsi řekl, probíhá tady spousta smečkových válek. Asi bych se měla vrátit domů.“ „Domů?“ ptám se. Vím, že zním arogantně. Ta žena je samotářská vlčice, která chodí do školy. Kde přesně je pro ni domov? Nenechám ji vrátit se tam, kam chce. Už ji nikdy neuvidím. Vím z toho mála, co jsem se o ní dozvěděl, že už nikdy nenechá svou vlčici běhat v těchto lesích. A než se uzdravím a půjdu ji najít na univerzitu, jsem si jistý, že se přestěhovala. Je příliš plachá na to, aby zůstala tam, kde by ji mohli chytit. „Do školy,“ říká a upřesňuje svůj zamýšlený cíl. „Hmm, no, jak jsi právě zopakovala, není tady bezpečno, zvlášť pro samotářskou vlčici. Jaký bych byl Alfa, kdybych tě nechal, abys se o sebe postarala sama? Ne, myslím, že bys měla jít s námi,“ říkám a v mém hlase není prostor pro argumenty. Stiskne rty k sobě a stojí, kýve a neochotně mě následuje.