Ačkoli světla svítila a klimatizace běžela, její postel byla neustlaná a šatník dokořán. Nebyly v něm jediné šaty ani boty. Edward chodil po pokoji a hledal ji tu a tam. Šel do její koupelny a pak k jejímu šatníku v naději, že tam třeba je, ale ani po nějaké době ji nenašel. Edward začal být neklidný. „Služebné!“ Okamžitě zavolal. „Kde je Olivia?!“ zeptal se trochu rozzlobeně. Služebné se ohlédly za něj a okamžitě věděly, že je zle. „N-Nevíme, pane.“ „Jak to, že nevíte? Nemáte snad na starosti úklid tohoto pokoje?!“ „Ano, pane, máme, pane. Ale už několik dní byly dveře zamčené, a když jsme se pokusily získat od slečny Olivie povolení ke vstupu, nikdy nám neodpověděla. Nechtěly jsme ji rušit, tak jsme se rozhodly nechat ji být.“ Vysvětlila jedna ze služebných. „Proč jste mi to neohlásily?“ „Snažily jsme se, pane, ale vy jste byl vždycky zaneprázdněný, tak jsme vás nechtěly rušit.“ Edward zuřil. Šel do svého pokoje, popadl telefon a zavolal svému asistentovi. „Helen!“ řekl, jakmile to zvedla. „Ano, pane,“ odpověděla. „Sežeň mi Rickyho, HNED!“ nařídil. „Ano, pane!“ Zavěsil. Asi o dvě minuty později mu začal zvonit telefon. Zvedl ho. „Haló, tady Ricky.“ „Ricky, potřebuju, abys pro mě něco udělal.“ „Samozřejmě, cokoliv pro vás, pane.“ „Potřebuju, abys využil své schopnosti. Hledám jednu dívku, potřebuju, abys ji pro mě našel co nejdřív.“ „Dobře, budu potřebovat její jméno a fotku.“ „Jmenuje se Olivia; fotku ti pošlu později.“ „Dobře, pane, dám se do práce, jakmile to bude možné.“ „Dobře, pamatuj, potřebuju to udělat co nejdřív,“ řekl a zavěsil. Sedl si na židli a okamžitě se ponořil do myšlenek. „Proč mě tak štve, že odešla? Vždyť se mi nikdy ani nelíbila.“ Vzal telefon a poslal její fotku Rickymu, pak na ni zíral. „Nebo ano?“ „Miláčku, co děláš tak brzy? Pojď zpátky do postele,“ řekla jedna z dívek, se kterými spal předchozí noc. Nejdřív váhal, ale brzy se rozhodl nechat se unášet proudem. „Je moje, to je všechno. Nemá právo utíkat, kdy se jí zachce, najdu ji a postarám se, aby už nikdy nic takového neudělala.“ Mezitím se Olivia usadila daleko od Edwarda a jeho teritoria. Prodala oblečení, šperky a boty, které si vzala s sebou z jeho domu, a mohla si pronajmout docela dobrý dům. I když ve srovnání s jeho domem nebyl její nový domov nic moc, i tak jí to vyhovovalo. „Nový dům, nové oblečení, nový nábytek,“ řekla si potichu, když seděla na posteli, „nemůžu uvěřit, že jsem to všechno získala jen prodejem pár těch věcí. A ještě mi zbývá dost peněz.“ Lehla si na postel. „Kéž bych to mohla jen tak utratit, aniž bych cokoliv dělala po zbytek života, to by byla taková zábava.“ Vzala telefon a podívala se, co jí zbylo na bankovním účtu, „Ach jo! To zdaleka nestačí na to, abych začala žít bez práce, musím si najít práci.“ Její pobyt v Edwardově domě ji změkčil, takže nebyla zvyklá na těžkosti, což jí ztěžovalo hledání práce. Nicméně se jí nakonec podařilo nějakou najít. Brzy se stala účetní pro velkou obchodní firmu. Nebyla to výjimečná pozice, vzhledem k tomu, že tam už byly i jiné účetní, jako ona, ale jí to tak vyhovovalo, protože to na ni nepoutalo příliš pozornosti. A tak začala svůj nový život a čekala, až k ní brzy přijde její dítě. [O 2 roky později] Olivia se spěšně chystala do práce. Obula si boty a spěchala do obývacího pokoje, kde se malá postavička pohybovala a sledovala v televizi básničku. Šla do kuchyně, popadla jeho jídlo, vrátila se do obývacího pokoje a začala ho krmit. Po chvíli vzala telefon a zavolala. „Kde jsi? Je skoro půl deváté, přijdu pozdě do práce, jestli se brzy neukážeš,“ řekla. „Promiň, zaspala jsem. Budu tam za 2 minuty, slibuju.“ „Vždycky vstáváš pozdě! Jestli to takhle budeš dělat dál, budu se muset poohlédnout po jiné chůvě.“ „Ne, to nebude nutné, slečno Olivie. Jsem přímo před vašimi dveřmi.“ Pustila jídlo a šla ke dveřím. Otevřela je, ale nikdo tam nebyl. „Aha, vážně? Tak proč nezazvoníš?“ řekla sarkasticky. „Ehm, jo, hned jak si zavážu tkaničku, jo! Někdo mi šlápl na nohu a rozvázala se mi. Hned to bude.“ Olivia si povzdychla. V tu chvíli uviděla dívku, jak běží k jejímu domu. „Moc se omlouvám, madam!“ řekla dívka. „To je v pořádku! Už pojď dovnitř!“ řekla Olivia a vešla dovnitř. Dívka vešla za ní a okamžitě spěchala do obývacího pokoje. Zvedla Oliviina syna a objala ho. „Jak se máš, prcku?“ „Mám sa dobre, šéfe,“ odpověděl moravským přízvukem. Olivia vykoukla zpoza zdi, „Šéfe?“ „To jsem ho požádala, aby mi tak říkal, promiňte.“ „Fuk na to, musím jít, uvidíme se později.“ „Dobře, pa!“ Chůva držela chlapce za ruku a zamávala Olivii. „A Trisho!“ řekla Olivia. „Jo?“ „Neuč mého syna žádné další blbosti!“ řekla Olivia a zavřela dveře. „Ano, slečno Olivie!“ odpověděla Trisha a podívala se na chlapce. „Tvoja mama je furt taká upjatá. Nebuď jak ona, oukej?“