Šestnáct let poté. Rosemary Taylorová seděla před toaletním stolkem ve svých svatebních šatech, pila plechovku Coly a ťukala do mobilu. Dveře náhle zavrzaly, jak se otevíraly. Muž, který vešel, vypadal jako Bůh sám. Byl vysoký s dokonalými rysy a jeho černý oblek se zdál lesknout. Každý jeho krok byl velitelský a jeho chladná aura způsobila, že vizážistky omdlévaly. "Všichni ven." Byl to tak atraktivní hlas, ale stále zněl, jako by vycházel z hlubin pekla. Poté, co všichni odešli, Rosemary opožděně zvedla hlavu. V jejích jemných rysech tváře bylo nefalšované podráždění. Velmi ji rozčílilo, když jí někdo přerušil její telenovely. I kdyby to byl ženich, se kterým měla jít k oltáři – Cole Graham. Chystala se odvrátit, když ji náhle popadl za bradu. "Varoval jsem tě. Řekl jsem ti, abys řekla mému otci, že se nechceš vdávat. Proč jsi ještě tady?" Rosemary se na něj nebojácně zamračila a tiše řekla: "Pusť mě!" V jejím sladkém a jasném hlase byl skrytý chlad. "A už jsem ti říkala, že to bylo poslední přání mé babičky. Já ho splním." "Huh!" Cole na ni zamžoural tmavýma očima a silněji ji sevřel. "Rosemary Taylorová, ty se odvažuješ to dělat jen proto, že máš podporu mého otce. Poslouchej, nikdo mi nebude říkat, jak mám žít svůj život." "Měla by ses na sebe dobře podívat, holka. Jak se opovažuješ myslet si, že můžeš vpadnout do mého pokoje a vlézt mi do postele!" "Ještě se nestydíš a chceš si mě vzít? Zařídím, že toho budeš litovat do konce života." Jeho slova byla vypočítavá a řezala jako nože, ale Rosemary Taylorová byla trénovaná na drsnější věci než tohle. Byla připravená bodat ostatní lidi do srdce. "Řekla jsem ti, abys mě pustil. Slyšel jsi mě?" Práskla s Colou a zamířila mu kopem do břicha. I když měla na sobě svatební šaty s vlečkou, její pohyby byly obratné. Kdyby se Cole neučil bojovému umění už od základní školy, nebyl by se mu vyhnul. Podíval se na ni spatra a zvedl obočí. "Ještě se přede mnou odvažuješ takhle chovat? Koledovala sis o to!" Po letech strávených bez kontroly v podnikatelském světě by se mu poklonil i drak, natož člověk. Byla nebojácná a on se chystal zlomit jejího ducha. Ale než mohl něco udělat, Rosemary už si vyhrnula svatební šaty a zula si vysoké podpatky. Znovu po něm vyjela. "Bastarde. Už jsem tě snášela dost dlouho. Ukaž, co umíš!" (Moravsky: "Ukáž, co v tobě je!") Potkala ho celkem třikrát. Pokaždé, když ho potkala, jí vyhrožoval, zahanboval ji a choval se k ní, jako by byla slabá. "Dobře, dnes ti dám dobrou lekci." Coleovi chladně zasvítily oči, když ustoupil a pokynul jí. Chvíli lidé venku slyšeli jen zvuky dopadajících ran. Pan Cole je opravdu krutý, že bije svou mladou ženu v den jejich svatby... Ale žádná z vizážistek se neodvážila nahlédnout dovnitř. Zůstaly zticha a tiše truchlily, jestli taková krása odešla příliš brzy, musel to být osud. Náhle se zevnitř ozval hlasitý výkřik. Už se neozývaly žádné další zvuky. Všichni si mysleli, že někdo zemřel, a všichni byli vyděšení. Někdo se potácel a otevřel dveře. Na rozdíl od jejich očekávání nebyla po místnosti rozstříknutá žádná krev. Jen dva lidé rozvalení na nepořádné podlaze. Žena v bílém byla elegantně zhroucená přes tělo pohledného muže. Její svatební šaty sklouzly dolů a nenechávaly nic fantazii. "Slez ze mě!" Cole ji bez okolků vztekle odstrčil. "Nemáš jedinou kladnou vlastnost, jsi hrubá a zlomyslná. Do kostela nepůjdu. Nejsi hodna stát se mnou na tak posvátném místě." Rosemary si natáhla nějaké oblečení a plynule vstala. "To je na tobě. Moje svatba je moje věc. Nepotřebuju muže!" "Fajn, ať je po tvém. Nakonec budeš plakat." Poté, co Cole za sebou práskl dveřmi, Rosemary požádala vizážistky, aby jí pomohly se svatebními šaty a make-upem. I kdyby byla na svatbě sama, ohromí všechny. Vždycky se spoléhala sama na sebe, aby si udržela svou důstojnost a pověst, nikdy se nespoléhala na cizí charitu! ...... Uplynuly tři dny a Cole Graham se nevrátil. Ale Rosemary Taylorová se stala celebritou mezi smetánkou společnosti, byla novou favoritkou médií. "Venkovská dívka ulovila Colea Grahama." "Cole Graham opouští divokou dívku v den své svatby a soukromě se setkává s Josie Jenningsovou." "Divoká dívka zůstává nestydatou, udržuje si iluze o soupeření s bohyní o muže." ...... Existovaly desítky takových článků. Rosemary je všechny ignorovala a pohodlně spala v pokoji, který jí zařídila hospodyně. Kdyby nebylo dnešní 70. narozeninové oslavy pana Grahama, vůbec by z domu nevycházela. S námahou se vyhrabala z postele, ale později se jí podařilo osprchovat, převléknout do šatů a nechat si učesat vlasy a nalíčit se. Než ji řidič dovezl do sedmihvězdičkového hotelu, většina hostů už dorazila. V rukou nesla dlouhou brokátovou krabici, která obsahovala obrazy slavného mezinárodního umělce. Jakmile vstoupila dovnitř, stala se předmětem diskusí všech. Některé hlasy se posmívaly, některé pohrdaly, některé ji proklínaly a občas se ozval i lítostivý hlas. Rosemary předstírala, že je neslyší. Narovnala záda a s mírným úsměvem přistoupila k panu Grahamovi v čele hlavního stolu. "Otče, přeji ti zdraví a dlouhý život. Za boží milosti." "Ano, děkuji, Ro. Jdi se posadit." Pan Graham byl staromódní muž, který vždy nosil oblek. Působil důstojně a podle jeho dětí a vnoučat byl těžko přístupný. Nyní mluvil s Rosemary laskavě a s úsměvem na tváři. To způsobilo žárlivost zbytku rodiny, zejména paní Grahamové, která si pohrdavě odfrkla. "Jejda! Rosemary, proč jsi přišla sama? Kde je Cole?" Yvonne Collinsová, která byla vdaná za třetího Grahamova syna, se jasně usmála. I když vypadala laskavě, pohled v jejích očích byl plný pohrdání. Jakmile promluvila, hosté sedící poblíž ztichli. Všichni se chtěli zapojit do drbů. Cole Graham nebyl od svatby vidět. Kolovaly zvěsti, že byl celou dobu po boku slečny Jenningsové. To byla jasná potupa pro novou snachu Grahamových. Všichni si mysleli, že Rosemary bude nesmírně zahanbená a najde nějaký důvod, aby ospravedlnila jeho nepřítomnost ve snaze necítit se tak trapně. Ale k překvapení všech jednoduše klidně odpověděla: "Je se svou milenkou. Neví o tom každý? Proč se mě ptáte?" Byla tak přímočará, že ti, kteří čekali, aby se jí vysmáli, zůstali beze slov. Yvonne se mohla jen nemotorně usmívat. "Nemusíš si to brát k srdci, Rosemary. Muži si jen hrají s jinými ženami venku. Nakonec se musí vrátit domů." "Viděla jsi někdy mého bratra, jak si hraje se ženami, paní Yvonne?" zeptala se Yasmine Grahamová s podivným tónem v hlase. Yvonne teatrálně povzdechla: "To je pravda. Náš bratr je notoricky odtažitý od žen. Neměl dokonce ani pověstnou přítelkyni po tolik let. Proč teď a tak náhle s tou slečnou Jenningsovou..." "Buď zticha!" Než mohla skončit, pan Graham hlasitě vyštěkl: "Dnes mám narozeniny. Pokud někdo zmíní nějaké drby, může odejít!" Rosemary Taylorová byla vnučkou jeho starého přítele, a teď, když jeho starý přítel odešel, se o ni postará. Usoudil, že ve svém věku mu už možná nezbývá mnoho let, a tak ji provdal za svého nejúspěšnějšího syna, aby jí zaručil život v blahobytu. Bohužel by si nikdy nepomyslel, že se to stane tak brzy po svatbě. V domácnosti Grahamových bylo slovo pana Grahama zákonem. Poté, co promluvil, se nikdo neodvážil otevřeně pomlouvat Rosemary a nikdo se k ní nepřiblížil. Byla ráda, že si mohla sedět sama a nabírat si občerstvení. Netrvalo dlouho a v banketní hale nastal rozruch. Rosemary se rozhlédla po zdroji rozruchu a uviděla pár, který vypadal, jako by byl stvořen v nebi.