Cole na to nijak nezareagoval. Místo toho řekl: "Děkuji ti za těch pár posledních dní. Omlouvám se, že jsem ti zničil pověst. Pošlu pro tebe auto, aby tě odvezlo zpátky." Josie Jennings si kousla do rtu a s láskou se na něj zadívala. "Nemusíš mi nikdy děkovat. Všechno jsem pro tebe udělala z vlastní vůle." Nikdo netušil, že těch pár posledních dní bylo nejšťastnějších v jejím životě. Všichni si mysleli, že ji Cole miluje. I když to nebyla pravda, užívala si každý okamžik. Coleovo auto sledovalo Rosemaryino až zpátky do vily. Když Rosemary vešla do ložnice, on zcela přirozeně otevřel dveře a vešel dovnitř. Zrovna se převlékala a měla rozepnutý zip šatů jen do půli zad. Když uslyšela kroky, polekala se a otočila se, aby uviděla Colea před sebou. "Ty neumíš klepat?" řekla, když si klidně zatáhla zip zpátky nahoru. I když to dobře skrývala, Cole viděl v jejích očích lehkou paniku. Ležérně se posadil na pohovku, v jeho klidném hlase byl chlad. "Tohle je můj dům. Můžu vstoupit do jakékoli místnosti, jak se mi zlíbí. Proč bych měl klepat? Ale zdá se, že jsi opravdu netrpělivá svléknout se. Snažíš se mi vynahradit naši svatební noc?" Takové prohlášení by mělo být pro dvaadvacetiletou dívku velmi trapné, ale zdálo se, že Rosemary to vůbec nezasáhlo. "Jen mi řekni, jestli jsi nespokojený. Není třeba se mnou takhle mluvit." Cole zvedl obočí a vstal. Krok za krokem se k ní přibližoval, obmotal jí ruku kolem pasu a prudce ji vtáhl do svého objetí. Ozvalo se ostré zasyčení a Rosemary náhle pocítila, jak jí na boku těla chladno. Její šaty byly nyní zcela rozepnuté. Než stačila zareagovat, Cole se natáhl, popadl vršek jejích šatů a zároveň ji strčil na postel. "Přestaň!" Rosemary tentokrát opravdu zpanikařila. Snažila se zvednout z postele, ale Cole ji držel a naklonil se nad ni. Jeho hluboký, magnetický hlas jí příjemně zněl v uchu. "Copak nevíš, že muži jsou zvířata, která nemyslí mozkem? Nedokážou se ovládat, zvlášť když jde o nezkušenou mladou dívku, jako jsi ty." Zdálo se, že ji jeho temné, propastné oči vtahují do sebe. Rosemary nikdy nebyla tak blízko muži, srdce jí začalo divoce bít. Brzy se uklidnila. "To jsou jen obyčejní muži. Ale ty, Cole Grahame, máš vynikající sebekontrolu. Hromada krásek na tvém klíně s tebou nehne, natož dívka jako já." Cole na ni zamhouřil oči. "Opravdu si to myslíš?" Bylo to snad proto, že nedělala scény, když se několik dní nevracel? Rosemary přikývla. "Samozřejmě. I když je to poslední přání mé babičky, nehodlala jsem si vzít jen tak někoho." Ano. Než souhlasila se sňatkem, požádala někoho, aby si o Coleu Grahamovi zjistil víc. Co kdyby to byl nějaký úchyl? Cole se toho chytil. "Když jsi tak chytrá, nevíš, že to, co jsi řekla v hotelu, jen vyvolá podezření v mé rodině?" Rosemary přesně věděla, o čem mluví. Muselo to být o jejím prohlášení, že se stal dědicem rodiny Grahamů, když mu bylo osmnáct. Ale její odpověď mu byla sebevědomá a plná spravedlnosti. "Vzala jsem si tě a nežádala jsem tvou ochranu, ale když mě tvá sestra šikanovala, ty jsi jen seděl a nic nedělal. Byla jsem naštvaná, tak jsem to řekla naschvál!" Cole vstal s novým pochopením toho, jak umíněná žena dokáže být. Někdo někoho zfackuje, zlomí mu zápěstí, a přesto tvrdí, že ji šikanovali. "Rosemary Taylorová, pamatuj si, proč sis mě vzala. Pro mě jsi jen protivná ženská. Tak si o mně nic nemysli. Nikdy k tobě nic nebudu cítit a nikdy se tě nedotknu. Jak jsi řekla, půjdeme svou vlastní cestou. Pokud zjistím, že proti mně nebo mé rodině něco plánuješ, postarám se, abys trpěla hůř než smrt."