Dexter byl ve vyšší společnosti známý jako muž, který svou ženu zbožňuje. Bez otázek podporoval všechna Myřina rozhodnutí, jako když před chvílí podepsala ten šek na 50 milionů – neřekl ani slovo. Protože jeho biologická dcera měla být spravedlivě uznána jako součást rodiny, nemohl v žádném případě protestovat. „Dobrá, postarám se o to,“ řekl. V momentě, kdy Dexter souhlasil, Kayla zbledla. Věděla, že pokud by teď protestovala, jen by to Myru a Dextera ještě víc podráždilo, takže by nebylo možné cokoliv změnit. Nicméně, jakmile bude odhalena Feliciina pravá identita, bude i Kaylin falešný status prohlášen za neplatný. Všichni by věděli, že její skuteční rodiče nejsou nic než spodina společnosti. Kayla pevně zaťala pěsti a vrhla na Felicii nenávistný pohled, její oči byly plné narůstající nenávisti. Uvědomila si, že to byl důvod, proč Felicia předstírala, že chce odejít. Byla to technika „dveře do obličeje“. Felicia něco vycítila, ohlédla se a zahlédla letmý záblesk zloby v Kayliných očích. Rychle zmizel a nahradil ho její obvyklý nevinný úsměv. „Není to úžasné, Felicie? Od teď budeme rodina!“ řekla Kayla. Felicia se na ni slabě usmála. „Ano, úžasné.“ "Kdo si stěžuje, ten má," pomyslela si Felicia. Byla to taktika, kterou se naučila od Kayly. Ve svém předchozím životě Felicia držela hlavu dole, o nic nesoupeřila a zoufale toužila alespoň po kousku pozornosti svých rodičů. Nakonec byla přijata zpět do rodiny Fullerových, ale pouze jako adoptivní dcera. Tentokrát však použila jiný přístup. Tím, že udělala krok zpět, aby získala navrch, a prolila pár dobře načasovaných slz, dokázala dosáhnout spravedlivého výsledku, který jí měl patřit odjakživa. Hrála s ďáblem jeho vlastní hru? Za boží milosti… Felicia zívla. „Jsem unavená.“ Po vší té dramatičnosti už bylo pozdě a Myra rychle souhlasila. „Proboha, už je skoro půlnoc! Pojď, Licio, půjdeme nahoru a podíváme se na tvůj pokoj.“ Dexter, stále vřele se usmívající, šel sám napřed. Když dorazili do druhého patra, Myra očekávala, že Dexter vybral pro Felicii jeden z pokojů pro hosty s dobrým osvětlením a pěkným výhledem. Místo toho se zastavil před dveřmi Kayliny ložnice. Bylo zřejmé, že pokoj byl nově zařízený. Všechny Kayliny věci byly vystěhovány a nábytek byl jiný. Myra na chvíli zaváhala. „Co se děje?“ „Mami, to byl můj nápad,“ řekla Kayla a hravě a zlomyslně vyplázla jazyk. „Tak dlouho jsem zaujímala Feliciino místo, je jen správné, abych jí ten pokoj přenechala teď, když je zpátky. Dokud mě nevyhodíte, je mi jedno, kde spím.“ Ta jedna věta prakticky roztavila Myřino srdce. „Ty hloupé dítě! V tomto domě máme spoustu pokojů. Nemusíš se tak obětovat.“ „To není totéž,“ trvala na svém Kayla s jasným, nevinným úsměvem. „Tohle je nejlepší pokoj, takže by samozřejmě měl patřit Felicii! Kromě toho, dokud mě miluješ, nebude to velká oběť!“ Myra říkala, že by to byla velká oběť, a Kayla říkala, že dokud ji bude milovat, nebude to velká oběť. Z celé té výměny měla Felicia pocit, že je malována jako padouch, který si bere něco, co mu nepatří. Felicia prořízla tu sentimentální chvíli a zeptala se prostě: „Pokud se ho nechceš vzdát, tak proč jsi mi ho nabízela?“ Snažila se jen hrát roli ohleduplné a obětavé dcery? „Ne, ne, já opravdu chci!“ spěchala s vysvětlením Kayla, vypadala zmateně. „Dokud ti to nevadí, ráda ti dám cokoliv!“ „Ach, v tom případě děkuji,“ odpověděla Felicia a bez váhání vstoupila do pokoje. Otočila se zpět k nim a dodala: „Jdu spát. Dobrou noc.“ Když viděla, jak to přirozeně přijala, Kayla oněměla. Očekávala, že to zdvořile odmítne. Koneckonců, Kayla si připravila celý seznam věcí, které chtěla říct. Kdyby Felicia jen trochu vzdorovala, mohla si pokoj nechat a přitom vypadat štědře a ohleduplně. Felicia ale nehrála podle Kayliných pravidel. Když Kayle spadl obličej, Felicia naklonila hlavu. Jako by byla zmatená, zeptala se: „Hmm? Nevypadáš šťastně. Nechceš mi nabídnout svůj pokoj?“ Kdyby Kayla řekla, že nechce, celá její image „hodné holky“ by se zhroutila. Pokud by ale řekla, že chce, už by si na to nikdy nemohla stěžovat. Koneckonců se dobrovolně nabídla, že se svého pokoje vzdá. Kayla tentokrát nedokázala najít odpověď. Proto musela zatnout zuby a dál se usmívat. „Ne, ne, ráda to udělám. Měla by sis odpočinout, Felicie. Dobrou noc!“ S lehkým úsměvem Felicia přikývla, rychle popřála Myře a Dexterovi dobrou noc a zavřela dveře. Bylo jasné, že pokoj byl pečlivě upraven. Všechno ložní prádlo bylo vyměněno a dokonce i nábytek byl přesunut. Jediná věc, která po Kayle zbyla, byla zarámovaná rodinná fotografie záměrně umístěná na stole. Na fotografii byl rodinný portrét čtyř lidí – Dexter a Myra stojící uprostřed, s usmívající se Kaylou nalevo a vážným Sebastianem napravo. Sebastian Fuller byl Feliciin biologický starší bratr. Většinu času pracoval v zahraničí a zřídka se vracel domů. I ve svém předchozím životě se s ním setkala jen párkrát. Nebyli si blízcí a Sebastian byl od všech odtažitý, takže se moc nestýkali. Nebylo pochyb o tom, že tam ta fotka byla ponechána záměrně. Kayla tím pravděpodobně chtěla nenápadně prosadit svou pozici a ukázat Felicii, že je ta pravá outsiderka. Bylo to jednoduché gesto, ale navržené tak, aby zasáhlo tam, kde to bolí. Felicia si vzpomněla, jak moc ji tato fotografie v minulém životě bodala. V současném životě se o to ale nemohla starat méně. Tohle místo nebyl její domov a stejně by tu dlouho nezůstala. S lehkým smíchem Felicia vrátila fotografii na její místo. Poté se osprchovala, převlékla se do pyžama a vlezla do postele. Jakmile bylo všechno usazené, sedla si se zkříženýma nohama na postel, zavřela oči a začala meditovat. V tomto stavu se zdálo, že se Feliciina mysl otevírá do jiného světa. Hustý oblak archaického písma se k ní vznášel ze všech směrů. Kdyby někdo dokázal těmto textům porozumět, byl by šokován, když by je rozpoznal jako součást dávno ztraceného lékařského rukopisu. Byl to ten, pro který by se každý špičkový alternativní lékař nechal zabít.