Arnold Lawson. Opětovné zaslechnutí toho jména poslalo Felicií vlnu nenávisti. Nemohla zapomenout na ten chladný, rozhodný způsob, jakým ji v minulém životě poslal do vězení. Ani se nemohla zbavit vzpomínky na to, jak se na ni díval shora, zkrvavenou a sotva naživu, soudil ji z výšky. Ani se na něj nechtěla podívat. Felicie vykročila ven právě ve chvíli, kdy Eugene přijel s autem. Bez váhání nastoupila. "Jeď," přikázala. S tím Eugene nastartoval vozidlo. V tu chvíli dorazil Arnold ke Fullerově rezidenci ve svém vlastním autě. Když se jejich vozidla míjela, ledabyle se podíval ven, na okamžik oslepen ranním světlem. V tom krátkém okamžiku zahlédl dokonalý profil – chladnou, výraznou, odtažitou krásu – než zmizela. Arnold vystoupil z auta a otočil se, aby se podíval zpět, ale než mohl jasně vidět, uslyšel za sebou Kaylin radostný hlas. "Arnie!" Arnold se otočil a jeho výraz se zmírnil úsměvem, který učinil jeho již tak pohlednou tvář ještě atraktivnější. Natáhl ruku a láskyplně Kayle rozcuchal vlasy. Zrudlá Kayla se chystala něco říct, když se Arnold podíval ke konci silnice a zeptal se: "Byla to ta dcera, kterou pan a paní Fullerovi právě přivezli zpět?" Kayla zamrzla, náhle ostražitá. Bez ohledu na to, jak nerada to přiznávala, Felicie byla nepopiratelně krásná. Jen tak stála a bez námahy si získala pozornost všech. Kousajíc se do rtu, Kayla opatrně sondovala: "Arnie, potkal jsi ji? Co si myslíš?" "Co si mám myslet?" Arnold se zasmál a škádlil ji svým obvyklým tónem. "Jen se bojím, že ty, moje drahocenná perla, bys mohla být méně hýčkaná. Nechtěl bych tě vidět plakat, protože budeš potřebovat, abych tě utěšil." "Arnie!" Kayla dupala nohou, ale v duchu se uvolnila. Někteří lidé jsou prostě nenahraditelní. … Jakmile luxusní auto odjelo od Fullerovy rezidence, Eugene se podíval na Felicii ve zpětném zrcátku a uctivě se zeptal: "Kam si přejete jet, slečno Fullerová?" "Do Harmony Medical Center," odpověděla. Harmony Medical Center bylo největší a nejprestižnější lékařské centrum v Khogendu, domov mnoha odborníků na tradiční medicínu. Lidé se tam hrnuli pro lékařskou radu. Eugene se instinktivně zeptal: "Necítíte se dobře, slečno Fullerová?" "Ne," řekla Felicie upřímně. "Jdu do práce." Práce? Eugene byl zaskočen, cítil směs překvapení a soucitu. Felicie byla jiná. Právě ji přivedli zpět do rodiny Fullerových. Vzhledem k jejímu předchozímu rodinnému zázemí musela mít svůj podíl na utrpení. Laskavě navrhl: "Teď, když jsi zpět doma, bys mohla skončit s prací. Nemusíš tak tvrdě pracovat." Felicie zavrtěla hlavou a ledabyle odpověděla: "Co ostatní dají, to si mohou vzít. Mohu se spolehnout jen na to, co mám." Co na tom, že se vrátila do rodiny Fullerových? Už ji dříve odhodili, když se jim to hodilo. Jen znalosti, dovednosti a léky, které se naučila, jí skutečně umožnily stát na vlastních nohou. Eugene otevřel ústa, aby něco řekl, ale brzy narazili na dopravní zácpu. Mnoho aut uvízlo a zdálo se, že se stala vážná nehoda – Felicie slabě slyšela, jak někdo volá sanitku. "Půjdu se podívat," řekla a vystoupila z auta. Proplétala se ucpanou dopravou a dostala se na místo nehody. Dvě auta se srazila, a i když to nevypadalo příliš vážně, jeden z cestujících – křehký starší muž – byl v nouzi, ležel na zemi se zarudlou tváří a zjevně se mu špatně dýchalo. Felicie byla šokována, když viděla tento scénář tak brzy. Starší muž byl Arnoldův dědeček, současná hlava rodiny Lawsonových. V jejím minulém životě, poté co ho zachránila, si ji oblíbil a trval na tom, aby ji svázal s Arnoldem, když rodiny Fullerových a Lawsonových zvažovaly sňatek. Kvůli tomu ji Arnold začal opovrhovat, přesvědčený, že všechno zosnovala pro svůj prospěch. Felicie si však jasně pamatovala, že se tato událost měla stát až po večírku, a bylo to kvůli otravě – ne kvůli autonehodě – že ho zachránila. Všechno se stalo příliš brzy. Bylo to, jako by se otáčela kola osudu a připomínala jí, že bez ohledu na to, jak moc se snažila změnit věci, nemohla uniknout svému předurčenému osudu! Zatímco Felicie stála zmrazená, černý Rolls Royce byl nucen náhle zastavit, protože pruh byl ucpaný dopravou. "Silnice je ucpaná, pane Russelle," řekl řidič opatrně. Na ten zvuk Stephan, který odpočíval se zavřenýma očima na zadním sedadle, otevřel oči. Jeho tmavé řasy vrhaly lehký stín na jeho ostré, vyřezávané rysy, takže bylo těžké číst jeho výraz, ale jeho přítomnost byla impozantní. "Mm," odpověděl stručně a nic víc neřekl. Řidič si úlevně oddechl. Vedle něj Mike zamával pozvánkou se zlatým reliéfem v ruce a zažertoval: "Máš pozvánku, Stephane! Už se nemusíš vkrádat do Fullerovy rezidence." Arnold zvedl obočí a vzal pozvánku z Mikových rukou. Nezajímaly ho ostatní detaily, ale dvě slova upoutala jeho pozornost – Felicia Fullerová. Takže to bylo jméno skutečné dědičky. Mike, povzbuzen okamžikem, dodal: "Upřímně řečeno, kromě jejích krásných očí je docela hezká, zvláště ta její tvář. Páni, velmi okouzlující!" Arnold zavřel pozvánku a odhodil ji stranou. Jeho pohled zabloudil z okna. "Mikeu, to vypadá jako auto pana Lawsona staršího." "Co?" Mikovi spadlo srdce. Okamžitě se otočil, aby se podíval, a uvědomil si, že auto zapojené do srážky patřilo Matthew Lawsonovi. Zatímco si užíval drby, najednou zjistil, že jeho vlastní rodina má potíže. Bez váhání Mike vykřikl a vyskočil z auta, ale zastavil ho Arnoldův pevný stisk. "Proč mě zadržuješ? Musím ho zachránit!" zvolal a panika stoupala. Když viděl, jak jeho přítel málem zešílel, Arnold ukázal na místo nehody. Z davu se vynořila nikdo jiný než Felicia, ta samá žena, kterou před chvílí chválil pro její krásu.