Život není pohádka. Život je těžký a bolestivý. Je temný a prázdný. Možná je pro většinu lidí šťastný a vždycky slunečný, ale to pro mě neplatí. Kdo jsem? Jmenuji se Rain, bez příjmení, jen Rain. Jsem osiřelá čarodějka ve smečce vlkodlaků Modré řeky. Vždycky jsem se ptala, jací byli moji rodiče a proč mě opustili zrovna ve vlčí smečce. Prostě mě neměli rádi, byla jsem omyl, vůbec žijí? Nikdy se nedozvím odpovědi na ty mnohé otázky, které mám, a pochybuji, že vůbec mám nějakou budoucnost. Všichni ve smečce mě nenávidí, no, všichni kromě mé nejlepší kamarádky Jessicy Tompsonové, další siroty. Její rodiče byli zabiti při útoku zbloudilých vlků na smečku, když jí bylo 7 let. S celou její rodinou mrtvou, i když se narodila do smečky, se stala sirotou stejně jako já. Jenže až jí bude 17, dostane svého vlka a své místo v domě smečky, já na rozdíl od ní se stanu otrokem smečky. Své schopnosti dokonce nedostanu až do dalšího úplňku po mých 17. narozeninách, ne že bych měla někoho, kdo by mě naučil, jak je používat. Ach ano, moje narozeniny jsou údajně za tři týdny (smečka neznala moje skutečné narozeniny, takže jen hádali), a Jessičiny narozeniny jsou týden a půl před mými. Možná proto si tak dobře rozumíme. Smečka jí stále pořádá narozeninovou oslavu s dortem a dárky, protože je technicky stále členkou. I když pro mě oslavu nemají, vždycky má pár dárků zabalených, aby mi je dala, a dokonce mi udělá malý narozeninový dort, protože já oslavu nemám, protože nejsem součástí smečky. Někdy si přeji, abych se nikdy nenarodila. Můj život byl dlouhý a mizerný. Ale Jessica se vždycky snaží, aby to bylo lepší. Většinu nocí trávíme v našem malém pokoji, na našich palandách, povídáním. Vždycky je to o něčem jiném. Jess říká, že je to proto, abych se nenudila, ale myslím, že je to jen proto, že se jí nelíbí opakovat se. Ale Bůh ví, jak ráda mluví a já ráda poslouchám. "Rainie broučku... Rainie... Rain!" křičí Jess a kope do spodku horní palandy, aby mě probudila. "Už jsem vzhůru, už jsem vzhůru!" kňučím a otírám si oči. "Ó, díky Bohu za další krásný, slunečný den," září Jess a dívá se z okna. "Jsem tak nadšená, nemůžu uvěřit, že už jen dva týdny a dostanu svého vlka a budu schopna vyčichat svého druha! Doufám, že je pohledný." "Jess, co je to druh?" ptám se a slézám z horní palandy naší palandy. "Druh je tvoje druhá polovina, tvoje spřízněná duše, osoba, která tě má milovat a opatrovat po zbytek tvého života." Říká s úsměvem na tváři. "Budu mít druha?" ptám se a přemýšlím, jak hezky to zní. "Nejsem si jistá, moc toho nevím o tom, jak to všechno funguje, pokud jde o čarodějky." Říká, když procházíme chodbou. "Aha, ok," odpovím ploše. Věděla jsem, že to zní až moc dobře, aby to pro mě byla pravda. "Neboj se, Rainie broučku. S druhem nebo bez něj, vždycky mě budeš mít po svém boku." Říká s úsměvem. "Miluju tě, Jess," říkám s malým úsměvem, když scházím po schodech sirotčince a jdu do kuchyně začít vařit snídani pro mladší sirotky. Poté, co se všichni najedli, Jess a já se ujistíme, že jsou všichni oblečení a mají vše, co potřebují, než je Jess doprovodí do školy. Když jsou všichni pryč, je čas na moje každodenní uklízení. K úklidu je osm ložnic, kuchyň, obývací pokoj a dvě koupelny, pak se přesunu k praní prádla a stlaní postelí, než začnu připravovat večeři pro všechny. Jsem jediná, která musela uklízet a vařit od osmi let. Paní Leana říká, že je to proto, aby mě připravila a vycvičila, až mi bude 17 a stanu se otrokem smečky a přestěhují mě do suterénu domu smečky. "Rain, jsem ze školy," volá Jess, když jde po schodech nahoru a do jedné z ložnic, kde jsem já. Když se otočím, vidí paniku v mé tváři a uvědomí si, že jsem ještě nedokončila úklid, ani nezačala s večeří. A obě víme, že pokud všechno nebude hotové a perfektní, až paní Leana přijde na svou týdenní okázalou prohlídku s Alfou, aby mu ukázala, jak čisté všechno udržuje, bude se před Alfou stydět a já zase dostanu nařezáno. "Ach ne. Ještě jsi se ani úplně nezahojila z posledních ran, které jsi dostala." Říká v panice, když se vrhne do akce a běží začít prát prádlo a vařit večeři, zatímco já dokončuji poslední dva pokoje. Asi po dvaceti minutách jsou podlahy zametené a vytřené, dětské hračky jsou uložené v jejich boxech, postele jsou pěkně ustlané a okna jsou umyté. "Zbývají už jen schody," říkám si pro sebe. Rychle popadnu svůj mokrý hadr a vyběhnu z dveří ložnice a dolů chodbou. Když se dostanu k prvnímu schodu a začnu ho utírat, otevřou se vchodové dveře. "Jsem v prdeli," zašeptám si pro sebe a ujistím se, že to říkám dost potichu, aby to neslyšeli. Sejdu po schodech a zahnu za roh. Paní Leana jde pár kroků za Alfou, když kontroluje dům. Vidí mě schovávat se v rohu a kdyby pohledy mohly zabíjet, jsem si jistá, že už bych byla mrtvá. Po deseti minutách, kdy Alfa chodil po domě a prováděl svou inspekci, pogratuluje paní Leaně k tomu, že udržuje všechno tak čisté, předá jí bonusovou šek a odejde. Jakmile je pryč, vím, co mám čekat. Popadne mě za vlasy a odvleče mě dolů do sklepa, kde drží své biče. Připoutá mi zápěstí ke zdi a roztrhá mi košili, aby mi odhalila záda. "Ty malá mrcho. Oblékám tě a krmím tě, a přesto se rozhodneš mě ztrapnit před mým Alfou!" Křičí, když prudce švihne bičem dolů na má holá záda. "Ne, paní Leano, je mi to líto. Byla to chyba. Prosím, odpusťte mi." Prosíla jsem ji skrz zaťaté zuby. Snažila jsem se ze všech sil nebrečet, protože vím, že pláč to pro mě jen zhorší. Jediná věc, kterou nenávidí víc než to, že vypadá špatně před Alfou, je plačící sirotek... No, a já. Po několika dalších ranách jejím bičem je konečně hotová. "Umyj se a připrav večeři. Děti budou brzy ze školy doma a budou chtít jíst," prohlásí, než vyjde zpět po schodech a ven předními dveřmi, aby šla nakupovat se svým pěkným bonusem. "Ach, bohyně Rainie, tentokrát je to horší než minule. Proč nechápe, že nejsi vlk, trvá ti tak dlouho, než se uzdravíš." Pláče Jess, když sejde po schodech a odemkne řetězy, které drží mé zápěstí ke zdi, a posoudí škody, které byly na mých zádech napáchány. "Vydrž, abych tě mohla umýt." "Není čas, Jess, musím připravit večeři, než se děti vrátí ze školy," říkám a snažím se postavit na nohy. "Už je hotovo, teď zůstaň v klidu, jak jsem ti řekla, abych tě mohla umýt." Prohlásí, když mi začne jemně utírat záda teplým mokrým hadrem. "Nechceš, aby tě takhle viděly děti, že ne?" "Zachraňuješ mi život, co budu dělat bez tebe, až odejdeš?" Říkám.