Strávili jsme zbytek dopoledne s dětmi hraním, ujistili jsme se, že mají všechno, co potřebují, ukázali jsme jim, kde je lékárnička a všechno ostatní, co by mohly potřebovat, až odejdeme. „Rain… Jessico,“ zavolal Joshy, čtrnáctiletý osiřelý chlapec, jehož rodiče zemřeli spolu s rodiči Jessicy při zrádném útoku na smečku. Když jsme šli po chodbě ke schodům, zasáhla mě ta nejúžasnější vůně jablečného moštu a růží. Kdybych jen tu vůni mohla uzavřít do lahvičky a uchovat si ji navždy. Ale když jsme došli na spodní schod, mé myšlenky byly odtrženy od hledání zdroje té vůně k chaosu, který byl před námi. Alfa stál v obývacím pokoji s rozkošnou malou kudrnatou hnědovlasou holčičkou po svém boku, která voněla jako zrádkyně, paní Leana, a dva strážní smečky, které jsem nepoznala. Zdá se, že zabili otce té holčičky na hranici poté, co překročil na území smečky, a protože existují zákony o popravování nezletilých zrádných dětí, museli ji přivést do sirotčince. Zatímco se všichni starali o malou holčičku a bavili se spolu o tom, co ta holka je a co s ní dělat, stála jsem v koutě, abych nikomu nepřekážela. Najednou mě někdo popadl za vlasy a ruka mi přistála na ústech, abych nemohla vykřiknout. Vtáhli mě do úložného prostoru pod schody. Rychle jsem se rozhlédla, abych zjistila, co se děje, a zamrzla jsem, když jsem se setkala se synem Alfy smečky, budoucím Alfou Ianem. S výrazem, který byl jistě plný zmatku a paniky, jsem se ho zeptala, co se děje, ale on se na mě jen díval s nenávistí a pobavením ve svých tmavě hnědých očích tak dlouho, že mi to připadalo jako věčnost, než promluvil. „Já, Alfa Ian, budoucí Alfa Smečky Modré řeky, tě Rain odmítám jako svou družku a budoucí Lunu,“ říká s úsměvem na tváři. „Nikdy bych nepřijal čarodějnici jako svou družku, zvlášť ne bezcennou a slabou osiřelou čarodějnici, jako jsi ty! Bohyně Měsíce to opravdu zpackala, když nás spárovala jako družky.“ Alfa Ian vyjde ze dveří a zavře je za sebou, nechávaje mě samotnou v malé úložné místnosti. V mé mysli se začnou vířit otázky. Co tím myslel, že mě odmítá jako svou družku? Mají čarodějnice vůbec družky? Řekl bezcenná a slabá? Je mi teprve necelých sedmnáct, myslela jsem, že Jess říkala, že ti musí být sedmnáct, než najdeš svou družku. Udělala Bohyně Měsíce chybu? Co mám teď dělat? Jak panikařím, cítím tupou bolest na hrudi, která se stupňuje a stupňuje, dokud už to nemůžu vydržet a omdlím. Když se probudím, jsem v našem pokoji na Jessicině palandě. Šokovaně se rozhlédnu a snažím se vzpomenout, co se stalo. Jakmile si Jess uvědomí, že jsem vzhůru, spěchá ke mně. „Co se ti krucinál stalo? Před chvílí jsi stála v koutě obýváku, a pak jsi zmizela. Pak tě najdu v úložném prostoru pod schody omdlelú na podlaze. Jsi v pořádku? Není ti špatně nebo něco?“ ptá se na pokraji pláče. „Opravdu si nejsem jistá, co se stalo, ale máš pravdu, musíme odejít dnes večer,“ říkám a posazuji se, než ucítím palčivou bolest v jámě žaludku, že si ji chci vydrápat ven. „Ach můj Bože, našla jsi svou družku,“ říká v naprostém šoku. „Iana, je to Alfa Ian…“ říkám a snažím se dýchat skrz ostrou palčivou bolest. „Tě odmítl?“ ptá se a já jen přikývnu, nejsem si jistá, jestli bych teď vůbec mohla mluvit. „Neměla bys ještě cítit bolesti z jeho odmítnutí. Přijala jsi jeho odmítnutí?“ ptá se a já na to zavrtím hlavou. „Nevěděla jsem, že jsem měla, ne jako by mi dal čas něco udělat nebo říct, než odešel a nechal mě ve skříni,“ říkám jí, jak bolest začíná ustupovat. „Věděl, že nebudeš vědět, co dělat, teď tě nutí cítit bolesti jeho zrady navíc k bolesti jeho odmítnutí.“ Říká a třese se vztekem. „Co můžu udělat, abych zastavila tu bolest?“ ptám se jí. „Teď nic,“ říká a snaží se uklidnit. „Musíme odejít dnes večer, jakmile se dostaneme na hranici, zřeknu se smečky a ty můžeš přijmout Ianovo odmítnutí a pak budeme svobodné od tohohle pekla.“ „Dobře,“ říkám a vstávám, abych si vzala nějaké svačiny z naší cestovní tašky na cestu. „Ohh, ještě jedna věc,“ říká Jess a já se otočím, abych se na ni podívala. „Tu novou osiřelou holku, musíme ji vzít s sebou.“ „Co? Chceš unést sirotka? Zbláznila ses?“ ptám se a šokovaně se na ni dívám. „Je to zrádná vlčice. Není členkou smečky. Jakmile jí bude sedmnáct, popraví ji.“ Říká. Nemám žádné argumenty, protože jsem nemohla snést pomyšlení na to, že bychom nechaly bezbranné dítě, aby ho zabily tyhle zrůdy, takže souhlasím s jejím rozhodnutím.