„Všechno nejlepší k narozeninám, ségra,“ řeknu jemně, abych ji probudila. Posadí se a usměje se na mě. „Tak jaký je to pocit, být sedmnáctiletá?“ „Divný, kromě toho druhého hlasu v hlavě se necítím nijak jinak,“ řekne s obrovským úsměvem na tváři a chvíli mi trvá, než mi dojde, co tím myslí. „Takže máš vlka?“ zeptám se a ona v odpovědi přikývne. „Ó, má Bohyně, mám takovou radost. Jak se jmenuje? Je milá? Má tě ráda? Ach, asi to byla hloupá otázka, samozřejmě, že tě má ráda, promiň!“ „Hahaha, mám tě ráda, Rainie broučku. Jmenuje se Shina, je moc milá a řekla, že má ráda tebe i mě. Jo, a taky řekla, že potřebuje víc tvého vaření.“ Řekne s tím nejzářivějším úsměvem na tváři. „Dokonce i mě má ráda a moje vaření?“ zeptám se šokovaně, že si vůbec všimla mé existence. „Samozřejmě, ségra, tvoje vaření je úžasné a jsi ten nejsladší člověk, jakého znám. Co by se ti nemělo líbit?“ řekne a já se usměju. „Mám tě ráda, Jess,“ řeknu a vtáhnu ji do objetí. „A Shinu taky!“ Dnes je hořkosladký den. Nejenže má moje nejlepší kamarádka narozeniny, ale taky dostala svého vlka, bude schopná vycítit svého druha, pokud bude dost blízko, může se proměnit ve svého vlka a za pár dní se bude moct přestěhovat do svého vlastního pokoje v domě smečky. Ale už oficiálně nebude sirotek. Nechápejte mě špatně, mám z ní takovou radost, a pokud si někdo zaslouží být šťastný a najít své místo na světě, tak je to ona. Ale to mě zase nechává samotnou. Ale dnes to není o mně, je to o ní. Takže setřesu své osamělé a depresivní myšlenky z hlavy a začnu svou ranní rutinu, než se vydám dolů do kuchyně připravit snídani. Protože je sobota a není škola, znamená to, že děti nemusí vstávat brzy, což znamená, že nemusím se vším spěchat. Poté, co je jídlo uvařené, postele ustlané a špinavé oblečení dané do pračky, jdu do pokoje, který za pár dní už nebudu sdílet se svou nejlepší kamarádkou. Ztratím svou nejlepší kamarádku. I když se přestěhuju do domu smečky jako otrokyně smečky, nebude mi dovoleno s ní mluvit, otroci nesmějí být vidět ani slyšet. Jsem tak zabraná do svých myšlenek, že ani neslyším, jak Jess vejde a jde za mnou. „Utečeme pryč…“ řekne. „COŽE? Zbláznila ses! Jsou to vlci, jsou rychlejší než my, nemluvě o tom, že by nás snadno vycítili.“ Protestuji. „Zabili by nás obě, nejen mě. Nedovolím, abys ses kvůli mně vystavovala nebezpečí. Ne poté, co jsi právě dostala svého vlka a máš před sebou celý život.“ „Vlastně mám maskovací sprej pro sebe a ty kupodivu nemáš vůbec žádný pach. A Shina to navrhla. Říká, že to, že nemáš žádný pach, znamená, že jsi důležitá a musíme tě z této smečky dostat!“ Prohlásí a začne balit velkou černou sportovní tašku s naším oblečením. „Určitě nejsem důležitá. Moji vlastní rodiče mě sem odložili, protože jsem pro ně nebyla ani důležitá. Jsem nikdo.“ Řeknu a pomalu se dostávám do větší deprese ze svého života, než mě Jess praští do zátylku. „Ani se neodvažuj to říct!! Pokud tady zůstaneš, zemřeš, jsi moje nejlepší kamarádka a potřebuju, abys zůstala naživu a se mnou. Jsi moje jediná rodina.“ Řekne a šokuje mě, co tím myslela? „Co tím myslíš, že 'pokud zůstanu, zemřu'?“ Zeptám se a setkám se s jejím pohledem. „Neměla bych ti to říkat, ale Alfa Max se rozhodl, že v den tvých 17. narozenin budeš popravena. Odmítá mít čarodějnici jako otrokyni smečky v domě smečky.“ Řekne, její hlas sotva nad šepot a oči na pokraji toho, že se zaplaví slzami. „Bojí se, že se obrátíš proti smečce, jakmile získáš své schopnosti.“ „Ale já bych nikdy… Jess, musíš mi věřit.“ Řeknu a v hlase se mi mísí panika. „Já bych… Já bych nemohla.“ „Já vím, Rainie broučku…“ Řekne a vtáhne mě do pevného objetí. „Proto tě musím dostat odsud teď!“ „Dobře, odejdu, ale nemůžu ti dovolit opustit tvou smečku. Tohle je tvůj domov. Odejdu dnes v noci, ale půjdu sama. Už si od tebe nic nevezmu.“ Řeknu a jsem připravená si stát za svým. „Promiň, ale moje sestra neodchází sama. A pokud to zkusíš, Shina a já jsme se už rozhodly, že tě prostě budeme následovat!“ Řekla Jess vzdorovitě a já jsem měla pocit, že si nedělá legraci. „Navíc tohle už není můj domov. Rodina je to, co dělá domov. A navíc všechny ty rány a šlehy, které ti paní Leana v průběhu let dala, Alfa o nich věděl, proč myslíš, že dostávala ty bonusy? Platil jí, aby tě zlomila…“ „Dobře,“ řeknu naprosto poražená všemi těmi informacemi, které na mě právě vychrlila. „Kam půjdeme? Co budeme dělat?“ „Počkáme do 2 hodin ráno, kdy se střídají hlídky. Obleč se do černé a ujisti se, že si zakryješ vlasy. Tvoje jasně zrzavé vlasy nás okamžitě prozradí. Až se dostaneme k hranici území smečky, zřeknu se smečky a poběžíme jako o život na jih.“ Řekne a vypadá sebevědomě. „Dobře, připravme večeři a všechno ostatní, aby se o děti alespoň postarali, dokud si paní Leana neuvědomí, že jsme pryč,“ řeknu a dávám poslední ze svého majetku do sportovní tašky, kterou mi Jess podává. „Zní to jako plán!“ Řekla a vyšla z pokoje.