„Co jsi to řekl?" vydechl Liam, ale ignorovala jsem ho, když jsem vstala z postele. Chytil mě za ruku a stáhl zpět. „Slibovala jsi, že mě nikdy neopustíš, Claro," zamumlal. „Ty jsi to sliboval taky, ale už jsi mě opustil. Už se o mě ani nestaráš," vyhrkla jsem a po tvářích mi stékaly slzy. Jeho tvář zjemněla a pak mě objal. „Miluji tě, Claro. Všechno je teď složité, ale... slibuji, že ti to vynahradím. Ale ty mě neopustíš, to nedovolím," zašeptal a já si povzdychla. „Už ani nespíš v téhle místnosti, tak proč bych tu měla být já?" zeptala jsem se tiše a on si povzdychl. „Je mi to líto, já..." V tu chvíli Veronica vykřikla a já si všimla, jak se Liamovo tělo napnulo. Povzdychla jsem si a odtáhla se od něj. „Jdi za ní," zamumlala jsem, pak jsem mu věnovala křečovitý úsměv a on mě políbil na tvář a vyběhl ven. Chvíli jsem tam stála a pak si povzdychla. Bylo očividné, že jim jen překážím ve štěstí, a jakkoli bych chtěla být v Liamově životě, nemyslím si, že to bude možné. Liam se tu noc ani tu následující nevrátil. Kdybych na něj nenarazila na chodbě cestou na dnešní slavnost, možná bych ho ten den ani neviděla. S Veronicou měli na sobě zelenou, což z nich dělalo skvělý pár. Veronica vypadala po jeho boku dobře, asi proto je Měsíční bohyně stvořila jako spřízněné duše. „Neřekl jsi jí, že jdu s tebou?" zeptala se Veronica a otočila se, aby se na Liama podívala. Já jsem měla na sobě třpytivě rudé šaty s vysokým rozparkem a odhalovaly mi dekolt. Obvykle bych si nic tak odhalujícího nevzala, ale soudě podle Liamových otevřených úst, teta Amélie měla pravdu, když mi ty šaty koupila. „Kam si to jako myslíš, že jdeš?" zeptal se Liam, odtrhl se od Veronicy a přišel ke mně. „Na slavnost?" odpověděla jsem a on zasténal. „Víš, kolik tam bude nezadaných vlků? Nemůžeš se takhle oblékat. Převlékni se do něčeho méně odhalujícího," zamumlal a já se zamračila. „Bude nosit, co chce, já jsem jí ty šaty dala a jsem její doprovod, takže nevidím problém. Pojďme, Claro," řekla Amélie, chytila mě za ruku a odvedla mě pryč, než Liam mohl protestovat. „Dneska vypadáš nesmírně krásně, Claro. Teď Liam ví, o co přichází," řekla a já se na ni usmála. Bylo příjemné vidět Liama žárlit, ale nakonec mi už nepatřil a bylo na čase se s tím smířit. O několik minut později naše auto zastavilo na parkovišti plném luxusních aut. Byla tam zaparkovaná auta, která jsem nikdy předtím neviděla, a reportéři se snažili dostat dovnitř, ale stráže je zatlačily zpět. Teta Amélie vystoupila první a já ji následovala. Usmála jsem se na strážného, který mi pomohl ven, a pak jsem šla za tetou Amélií. „Půjdeme dovnitř?" zeptala se a já přikývla. Vešly jsme do budovy a okamžitě mě ohromilo množství silných aur, které vyzařovaly z různých lidí. Všimla jsem si některých alf z minula, ale mnoho z nich byly nové tváře. Najednou jsem se začala cítit nesvá, když se na nás obrátily pohledy, jak jsme procházely davem vlků. Ano, byly tam i luny a ženy, ale nebylo jich tolik jako mužů. „Jsi příliš krásná, nemůžou z tebe spustit oči," zašeptala Amélie, aby to slyšela jen já, ale jsem si jistá, že to slyšeli skoro všichni. V tu chvíli mi někdo zezadu chytil ruku a já se otočila a uviděla rozzlobeně vypadajícího Liama, jak se na mě dívá. „Jsi pro ně jako čerstvé maso. Proč sis to vzala na sebe?" zeptal se a díval se na mě, jako by procházel krizí. „Alfo Liame, musíš si to poslechnout," zavolal na něj jiný alfa a on si povzdychl. „Počkej tady, požádám Jamese, aby ti přinesl bundu a možná i nové šaty," zamumlal a odešel, zatímco já jsem tam stála bezradně. Bylo to opravdu tak odhalující? I kdyby bylo, neměl právo se tak chovat. „Půjdu hledat své přátele. Uveď ji na její místo," řekla Amélie a ukázala na Veronicu, která stále stála blízko mě. Neměla jsem v úmyslu si s ní povídat, a tak jsem se snažila odejít, ale pak promluvila: „Musíš mít pocit, že jsi vyhrála, že? Protože se k tobě Liam chová majetnicky? To neznamená, že tě miluje, Claro. Miluje mě a já budu jeho luna, a jakmile tě odmítne, budu konečně přijata jako jeho pravá družka. Ne jako vyvolená družka, jako jsi ty," zamumlala s tím úlisným úsměvem na tváři. „Poslouchej, Veroničo..." „Jsem Veronica," vyštěkla skrz zaťaté zuby a já se ušklíbla. „Je mi jedno, jestli si tě Liam vybere. Jsi jeho osudem daná družka a nemám v úmyslu se vám do toho plést kvůli Liamovi a smečce. Promiň," zamumlala jsem a právě když jsem se chtěla pohnout, Veronica vykřikla, spadla na zem a začala plakat, zatímco já jsem na ni zírala s vytřeštěnýma očima. „Co se to tady děje?" zeptal se Liam a spěchal, aby pomohl Veronice ze země. „Jen jsem se jí snažila říct, že tě stále miluje, ale pak se naštvala a řekla, že ti tě kradu, a pak mě strčila. Jen jsem ji chtěla utěšit," řekla Veronica a ronila krokodýlí slzy na Liamově hrudi. Liam se na mě zamračeně otočil, zatímco já jsem na něj zírala s vytřeštěnýma očima. „Já jsem to neudělala, lže..." „Je na zemi a lže? Strčila do sebe sama, je to tak?!" Liam už skoro křičel a všichni se už shromáždili, ale já jsem zůstala stát na místě jako přikovaná. Nikdy na mě nekřičel. „Chováš se divně a chápu, že naše situace není ideální, ale ona je moje družka a ty musíš znát své místo. Tohle nebudu tolerovat. Možná bych měl ukončit tenhle zmatek tím, že tě jednou provždy odmítnu jako svou vyvolenou družku!" zahřměl a já jsem najednou cítila, jak se mi zvedá žaludek. Nesnášela jsem, když na mě upíraly oči davy lidí, protože mi to připomínalo temné vzpomínky na mé dětství. Než Liam mohl cokoliv říct, utekla jsem odtamtud tak rychle, jak jsem mohla, s rukou přes ústa. Slzy mě pálily v očích, jak jsem běžela, a začalo se mi hůř dýchat. V tu chvíli jsem do něčeho narazila a uslyšela hluboké zavrčení, a tehdy mě zasáhla vůně vanilky smíchané s kakaem a rozšířily se mi oči. To nemůže být... můj druh? Tady? Podívala jsem se na muže, který stál přede mnou, a on se na mě díval s kamenným výrazem v obličeji, ale nebylo pochyb. Byl to můj druh. A v tu chvíli jsem se pozvracela na oblek mého druha, který byl stoprocentně drahý...