~Leo~ Tamia byla můj život, moje láska. Nebylo nic, co bych pro ni neudělal. Miloval jsem ji celým svým srdcem. Když jsem slíbil, že se s ní spářím, myslel jsem to vážně. Byla pro mě dokonalá. Byla krásná uvnitř i navenek a měla sílu, jakou by Luna měla mít. Miloval jsem i její vlastnosti. Nemohl jsem ji nechat proklouznout mi mezi prsty. Už nějakou dobu jsem do ní byl zamilovaný, a když se naskytla příležitost ji dvořit, chopil jsem se jí a nikdy jsem se neohlédl zpět. Byli jsme svoji pět let. Nesmírně jsem ji miloval. Moje láska byla tak silná, že jsem věřil, že bude snadné odmítnout moji osudem určenou družku, pokud ji někdy najdu. Slíbila, že udělá totéž. Nikdy jsem nevěděl, že ten slib zbaběle poruším. Tamia nechtěla jít na Casperovu večeři. Měl jsem ji poslechnout a zrušit to, ale šel jsem, a to byl začátek mého pádu. Její vůně mě zaskočila a přitahovala mě k ní jako magnet. Máta a jablka, sladké a lahodné. Byl jsem jí uchvácen, a ona mi to oplácela. Otočil jsem se k ní a ona byla vším, co existovalo. Cítil jsem, jak moje láska a náklonnost k Tamii okamžitě mizí. Bojoval jsem, abych se jí udržel, ale tah pouta byl tak silný. "Družka," spojila se se mnou, a já jsem odpověděl. Amanda se jmenovala a byla moje zkáza. Musel jsem se jí dotknout a vidět ji. Takže nás požádala, abychom si promluvili na balkoně. Neochotně jsem šel. V momentě, kdy jsem tam dorazil, jsem byl v pasti. Chtěl jsem ji odmítnout, ale moje ústa nebyla schopna vyslovit to slovo; můj vlk, Black, to nedokázal. Chtěli jsme ji, celou ji, a chtěli jsme si ji nechat. "Dobrý večer, Alfo Leo," řekla a já jsem polkl. Udělala si domácí úkol. Byl jsem jí překvapen, a místo toho, abych si zachoval kamennou tvář, jsem se vřele usmál, a ona padla do mého objetí. "Družka," slyšel jsem se, jak ta slova říkám bez námahy, a všechno ostatní zmizelo. Amanda mi o sobě vyprávěla. Byla lékařkou a byla chytrá a inteligentní. Materiál na Lunu, ale nikdy nemohla být moje Luna, protože Tamia a já už jsme byli sjednoceni. "Musím tě odmítnout, Amando," řekl jsem, a v jejích očích se objevily slzy. "Alfo Leo, prosím," prosila a zabořila hlavu do mé hrudi. Brzy jsme se začali líbat a já jsem ji zvedl, připraven si ji vzít, ale bojoval jsem se svým vlkem a svými touhami a nechal jsem ji klesnout dolů. Věděl jsem, že moje činy ublíží Tamii, což byla poslední věc, kterou jsem chtěl udělat. Nechtěl jsem ublížit své ženě. "Prosím, Alfo, můžu být tvoje milenka. Nenech mě jít; neodmítej mě. Prosím, potřebuješ mě; já potřebuju tebe," plakala a upřímně, ona mi nic neudělala. Měl jsem počkat, ale jak jsem měl vědět, že najdu svou družku? Bylo to vzácné. Byl to zázrak a krutý. Jak to zvládnu? Mít ji jako milenku nebyl problém, ale nejdřív bych o tom musel informovat Tamii. Pokud ji neodmítnu, musím ji přijmout, ale přijme ji i Tamia? Vím, že to, co jsem si myslel, bylo kruté, ale osud byl krutý ke všem nám. Krutý k Amandě tím, že ji svázal s ženatým mužem, krutý k Tamii tím, že ji spojil se mnou dřív, než mi dovolil najít mou osudem určenou družku, a krutý ke mně tím, že mě postavil do pozice, kdy možná budu muset porušit všechny své sliby a být padouchem v tom, co mělo být mým milostným příběhem. Nechal jsem Amandu na balkoně beze slova a zamířil ven. Vrátil jsem se ke svému stolu a dozvěděl jsem se, že Tamia odešla. Když jsem se vrátil domů a ona tam nebyla, uvědomil jsem si, že na to přišla. Pokud měla zpočátku pochybnosti, moje líbací seance s Amandou by ji přiměla si to uvědomit. Nenáviděl jsem se. Nenáviděl jsem osud za to, co mi udělal. Nevěděl jsem, s kým o tom diskutovat. Kdybych to řekl svému otci, požádal by mě, abych udělal z Amandy svou Lunu, abych zesílil a měl s ní silná štěňata s jejími geny alfy. Kdybych ji odmítl, ztratil bych část své moci, což by mě činilo nezpůsobilým vládnout. Ale pomyšlení na bolest, kterou by nevinná Tamia snášela pokaždé, když bych se dotkl Amandy, mě dostalo do vážného dilematu. Čemu jsem nerozuměl, bylo proč teď. Proč tohle a proč já? Jako nejsilnější alfa v mém regionu jsem si nemohl dovolit ztratit svou moc, ale miloval jsem svou ženu. Miloval jsem ji natolik, že ji vystavit bolesti nepřicházelo v úvahu. Potřeboval jsem čas na rozmyšlenou. Seděl jsem na gauči ve svém temném obývacím pokoji, přemýšlel jsem o té záležitosti a v ruce jsem držel skleničku. Zajímalo mě, kam Tamia mohla jít. Zatímco jsem na ni myslel, vešla do domu, nahá a zlomená. Chtěl jsem jít k ní, ale vyzařovala hněv, tak jsem jí dal prostor. "Jak jsi to mohl udělat, Leo? Sliboval jsi. Říkal jsi, že pokud se to někdy stane, odmítneš ji. Říkal jsi, že jsem ti stačila. Sliboval jsi mi to." Zavrčela. Zůstal jsem zticha. Nebylo nic, co bych mohl říct na svou obranu. Posral jsem to a nemohl jsem zaručit, že se to nebude opakovat. Když jsem slíbil, že odmítnu svou osudem určenou družku, řekl jsem to jen proto, že jsem věděl, že ji nenajdu na základě statistik. Zajímalo mě, jakou hru s tím osud hraje. Později jsem se vrátil do pokoje a uvědomil jsem si, že Tamia je vzhůru. Jak mohla spát? Nečekal jsem, že bude spát. Měla bolesti a bála se, že mě ztratí. Nechat ji jít nebude snadné. Sliboval jsem, že s ní budu vždycky, budu ji milovat a hýčkat, a budu bastard, když ty sliby poruším. Kdybych ji odmítl, oslabilo by to mého vlka; žádná smečka by ji nepřijala, a protože jsem alfa, nebude moci zůstat ve smečce. Nikdy bych neudělal nic, co by udělalo z Tamie bezdomovce nebo vyvržence. Kdyby se smečka dozvěděla o Amandě, požádali by mě, abych Tamii odsunul stranou a dovolil Amandě být Lunou, protože spáření s Amandou by mě posílilo a požehnalo mé smečce. Byl jsem ve vážném dilematu. Modlil jsem se, aby se členové smečky nedozvěděli a nenutili mě. Jak moc miluji Tamii, jako alfa, moje povinnost ke smečce je na prvním místě. Vlezl jsem do postele a pokusil jsem si s ní o tom promluvit, ale byla příliš zraněná na to, abychom vedli klidnou diskusi, tak jsem zmlkl a nedráždil jsem ji víc, než jsem to udělal. Ráno jsem se probudil s Casperem v hlavě. "Alfo, je pravda, že Amanda je tvoje osudem určená družka?" zeptal se s velkým znepokojením a já jsem se divil, jak to zjistil. Pochyboval jsem, že by mu to Tamia řekla, protože věděla, že kdyby se to rozkřiklo, smečka by se postavila na stranu Amandy proti ní kvůli výhodám, které by mé spojení s Amandou přineslo. "Kdo ti to řekl? Prosím, nikdo by to neměl vědět." Prosil jsem ho, a on mlčel. "Roztrhal jsi jí šaty na balkoně. Všichni o tom po tvém odchodu na večírku diskutovali; všichni se radují." Řekl věci, kterých jsem se bál, a v tu chvíli mi tekly slzy po tvářích, protože jsem věděl, co bude následovat. Zavolal jsem Alfovi Kylovi, svému příteli, který byl ve stejné situaci, a on mi poblahopřál. Poradil mi, abych si Amandu nárokoval, aby Tamia necítila bolest. Poděkoval jsem mu, ale neplánoval jsem se jeho radou řídit. Plánoval jsem ignorovat pouto a pokračovat ve svém životě s Tamií, dokud nenačerpám sílu, kterou potřebuji k odmítnutí Amandy.