♡ POHLED LILY ♡ Pronikavý zvuk mého budíku mě vytrhl z klidného spánku. Mé unavené oči se násilím otevřely, jen aby se vzápětí zase zavřely kvůli smrtícímu záření ranního slunce. Z mých pootevřených rtů se vydralo unavené zasténání, když jsem natáhla levou nohu, abych ji položila na studenou dřevěnou podlahu. Se stále zavřenýma očima se mi nohy zamotaly do peřiny, což způsobilo, že jsem uklouzla a spadla na svůj plochý zadek. Mohla bych tu usnout, pomyslela jsem si, když jsem se uvelebila na studené podlaze. Měla jsem za sebou dlouhou noc učení, což vyústilo v můj současný vyčerpaný stav. Další dunivý zvuk z mého budíku způsobil, že mé dřívější myšlenky zmizely v tenkém vzduchu. Dobře, fajn, ty potvoro, jsem vzhůru! Hbitě jsem se posadila, mé oči byly napůl otevřené, když jsem praštila rukou do budíku a tím ho vypnula. Nyní mě přivítalo naprosté ticho, přesně tak, jak to mám ráda. Byla jsem příliš líná na to, abych vstala, a tak jsem se rozhodla doplazit do koupelny, abych se připravila do školy. Jsem druhačka, která navštěvuje jednu z největších internátních škol ve státě. Odložila jsem své oblečení a nechala ho spadnout do hromady na dlážděné podlaze. Vstoupila jsem do sprchy a otočila kohoutkem, aby voda mohla vytékat. Poté jsem vstoupila pod teplou vodu a nechala ji uklidnit mé unavené svaly. Voda mi nasákla do vlasů, čímž se ukázala jejich skutečná délka. Namydlila jsem si tělo mýdlem a sledovala, jak se pěna smývá, když jsem se opláchla. Sáhla jsem si do vlasů a snažila se rozčesat co nejvíce uzlů. Když jsem skončila, vylezla jsem ze sprchy a zavřela kohoutek. Mé ruce instinktivně sáhly nahoru, kam bych si dala ručník, jen aby zjistily, že je tam prázdno. Vydala jsem tiché zaklení, když jsem si uvědomila, že jsem se neobtěžovala si ho vzít s sebou. Musela jsem snést myšlenku, že se nahá vrátím do pokoje. Bylo požehnáním, že má spolubydlící Sonia dnes ráno chyběla. Za boží milosti. Bylo to u ní obvyklé a já jsem si zvykla na to, že přespává v jednom z pokojů svých přátel. Ale bylo znepokojivé, když v některé dny přivedla ty náhodné chlapíky do našeho pokoje. Projížděly mnou vlny odporu, když se v některé noci ozývaly nechutné zvuky, které jsem nechtěla slyšet. Musela jsem si nasadit sluchátka a pouštět náhodnou hudbu, abych přehlušila jejich sexuální zvuky. Nahlédla jsem skrz pootevřené dveře, abych se ujistila, že je pokoj prázdný, jak jsem ho opustila. Když jsem si byla jistá, že nikdo není na dohled, vběhla jsem dovnitř, abych popadla ručník. Ale kvůli vodě, která byla v současné době pod mýma nohama a navlhčila podlahu, jsem uklouzla a dopadla obličejem napřed na dveře skříně. Sakra! Mé tváře se zahanbeně rozpálily, i když nebyl nikdo přítomen, aby byl svědkem toho, co se stalo. Z mých rtů se vydralo zamručení, když jsem neochotně sáhla do své skříně a popadla ručník. Začala jsem se jím osušovat a zírala na svůj odraz ve velkém zrcadle, které bylo připevněné ke dveřím skříně. Mnohokrát mi bylo řečeno, že jsem ošklivá, a bohužel jsem začínala těm nepříjemným slovům věřit. Měla jsem tmavě hnědé vlasy, které mi sahaly kousek nad křivku mých prsou, a mrazivě zelené oči, které jsem zdědila po svém otci. Mé oči byly vzácné a to byla jedna z mála věcí, které jsem na sobě milovala. Můj knoflíkový nos byl trochu červený z mé dřívější nehody a zvedla jsem ruku, abych si promnula to pulzující místo. Mé už tak růžové nafouklé rty byly sevřené do váčku. Byl to impuls, který jsem dělala, když jsem se na něco soustředila. Podle mého názoru byly mé tváře příliš baculaté, vypadala jsem kvůli tomu mladší, než ve skutečnosti jsem. Nebyla jsem obdařena velkými prsy nebo zadkem, ale byla jsem spokojená se svým malým pasem a širokými boky. Povzdechla jsem si, jsem tak ošklivá? Žvýkala jsem si spodní ret a sáhla zpět do skříně, abych popadla spodní prádlo a oblékla si ho. Mé ruce se automaticky natáhly, aby uchopily školní uniformu, a já jsem zírala na dlouhou černo-modrou kostkovanou sukni, která mi sahala pod kolena. Povzdechla jsem si, než jsem si ji oblékla, a sladila jsem ji s obyčejnou bílou košilí, kterou museli studenti nosit. Ještě jeden den a nebudu ji muset nosit. Navlékala jsem si dlouhé černé podkolenky, když se dveře pootevřely. Vstoupila dívka s měděnými vlasy a já jsem ji poznala jako Sonii. Mé obočí se zamračilo v zmatku nad její novou barvou vlasů, včera byla blond. Její smaragdové oči se upřely na mě a já jsem rychle přerušila oční kontakt. Z jejích rtů se vydralo kyselé zasmání, ale já jsem ji odmítla uznat. "Ahoj děvko, nevadí ti, když si půjčím tvoje šaty na dnešní večer?" zeptala se Sonia sladce. Příliš sladce na to, aby měla ty nejlepší úmysly. Ale než jsem mohla odpovědět, ozvalo se z její strany odfrknutí. "Není to tak, že by mě zajímalo, jestli řekneš ne, stejně si je vezmu." Zvedla jsem hlavu, abych se na ni podívala. Byla jsem zvyklá na to, že si bere moje věci bez mého svolení. Ale ta slova mě neměla šokovat, ale pokaždé, když je vyslovila, mě to nechalo bez slova. Stále jsem si nezvykla na to, že je na mě hrubá kvůli mým vlastním věcem. Musela si všimnout mého zírání, protože se její rysy změnily v čirou nenávist. "Co je děvko, řekla jsem něco, co zranilo tvoje malinké city?" posmívala se mi. Dodnes jsem nechápala její nenávist ke mně, neudělala jsem jí nic špatného. Zavrtěla jsem hlavou, než jsem si obula boty. Bylo by zbytečné, kdybych se jí snažila postavit. Zatímco ona měla přátele jako zálohu, já jsem neměla nikoho. Byla jsem sama v této velké internátní škole, kde mě každý využíval, tichou dívku. Takže jsem jí bez jediného slova odešla z pokoje a zamířila do třídy.