O několik hodin později, Courtney a její matka byly zaneprázdněné balením věcí, které bude potřebovat během svého pobytu na zámku. „Neboj se. Všechno bude v pořádku,“ řekla jí matka. Byla hluboká noc. Čas od času Courtney hluboce vzdychla. Nikdy v životě by si nepomyslela, že jednoho dne bude balit kufry s matkou, aby šla bydlet na zámek Ďábla, o kterém slýchala od dětství strašlivé historky. Připadalo jí to jako sebevražedná mise, ale co na to řekne její otec, až promluví Evan? „Myslím, že bys to měla říct Carlovi. Bude se o tebe bát, když se s tebou nebude moct spojit,“ řekla jí matka. Courtney se na pár sekund zastavila, než pokračovala v tom, co dělala. Její matka si všimla změny v jejím chování a přišla k ní. „Co se děje? Stalo se mezi vámi něco?“ Courtney si povzdychla, ale nic neřekla. „Je to vážné?“ Courtney se zhroutila. Už to nemohla dál držet v sobě. „Rozešel se se mnou.“ Šaty, které držela Courtneyina matka, jí nevědomky vypadly z ruky a spadla jí brada. Tohle nečekala. Courtney a Carl byli záviděni všem ve škole. Všichni se rozplývali nad jejich láskou a Courtneyina matka si myslela, že jejich případ bude jiný než u jiných mladých párů, ale mýlila se. Pevně objala svou dceru. „Je mi to moc líto.“ Courtney ještě víc plakala. „Kéž by tenhle den nikdy nepřišel.“ „Pšššt... to neříkej. To neříkej.“ „Myslím to vážně, mami.“ „Vím, že máš teď zlomené srdce, ale…“ „Dneska měl být můj šťastný den.“ Courtneyina matka si povzdychla. „Někdy se takové věci dějí z nějakého důvodu.“ Courtney si povzdychla. „Než se naděješ, budeš zpátky doma.“ „Doufám, že taky.“ Courtney znovu objala svou matku, než vklouzla do otcova auta. Přemýšlela, jestli je dnešek poslední den, kdy uvidí své rodiče. Po tváři jí stekla slza. „Neplač, Courtney. Slibuju, že tě odtamtud dostanu dřív, než se naděješ.“ Courtney neřekla ani slovo. Opravdu nevěřila otcovým slovům. Věděla, že jediný, kdo ji odtamtud může dostat, je Evan, strůjce všeho, co se teď děje. Courtney se divila, jaký strašlivý muž ten Ďábel je, že nechal před patnácti lety povraždit celou svou rodinu. Naklonila hlavu směrem k otci. Veškerá otcova pozornost byla upřena na silnici. „Tati,“ zavolala, „Už jsi někdy potkal Ďábla?“ Její otec přikývl. Courtney se posadila. Stejně jako ostatní dívky neměla tušení, jak Ďábel vypadá, a byla zvědavá, protože se brzy stane jejím pánem. „Jak vypadá?“ „Byl velmi vysoký.“ „Jako ty?“ „Vyšší než já.“ „Jako Evan?“ „Asi o něco vyšší než Evan, myslím.“ Courtney přikývla, ale byla stále zvědavá, jestli se nedozví víc. „Byl tenkrát milý?“ „Byl vždycky chladný, naštvaný a podrážděný, takže si od něj všichni drželi odstup. Už tenkrát nebyl jen tak nějaké normální dítě. Vypadal spíš jako predátor než člověk.“ Courtney si povzdychla. „A to je ten muž, ke kterému mě posíláš sloužit.“ „Omlouvám se, Courtney. Tohle je mimo moje síly. Evan by tě zabil dřív než Ďábel, kdybych tě neposlal s ostatními dívkami.“ Courtney nervózně polkla slinu. Věděla, že její otec nelže o tom, jak brutální Evan někdy umí být. Když vyrůstala, slyšela spoustu příběhů o Evanově brutalitě, a proto se ho všichni báli. Courtneyin otec brzy zastavil u úpatí hory jako některá další auta. Courtney a její otec se objali. „Budeš mi chybět. Budeme tě očekávat doma.“ „Ty mně taky budeš chybět. Pozdravuj mamku a moji kočku.“ Její otec se usmál, poplácal ji po zádech a pustil ji. Courtney se dívala, jak její otec nasedá zpět do auta a odjíždí jako ostatní otcové a nechává životy svých dcer v rukou krvežíznivého monstra. Courtney se rozhlédla a uviděla Evana, jak si s některými dívkami povídá. Byl jediný otec, který ještě neodjel. Vedl s dívkami velmi vážnou diskusi a Courtney se divila, co může být na tom, o čem mluví, tak vážného, že to nemohli probrat doma. Evan s dívkami dál mluvil a ony přikyvovaly. Courtney odvrátila zrak od dívek a Evana a podívala se na ostatní dívky, které stály v řadě jedna, dva a tři. Většina dívek vypadala vyděšeně. Samozřejmě, kdo by nebyl, když mu řeknou, že má začít sloužit děsivému vrahovi, který vás může zabít jen svým chladným pohledem? Dívky se pohybovaly kolem a snažily se navzájem se seznámit. Najednou Courtney ucítila dotek na rameni. Prudce otočila hlavu směrem ke zvuku a uviděla dívku, která byla stejně vysoká jako ona. Dívka se na ni usmála a natáhla ruku k podání. „Jsem Amy z Ash Corporation. A ty?" Courtney jí podala ruku. „Jsem Courtney z Moonshine Corporation.“ Amy otráveně zkroutila obličej, když to slyšela, a odešla, zatímco si otírala ruku, kterou si s Courtney potřásla, o šaty. Courtney nad Amyiným jednáním ani nepřemýšlela. Nebylo to tak, jako by si tady chtěla najít kamarády. Znovu se začala dívat na dívky. Všechny vypadaly krásně v šatech, které měly na sobě. Jejich vlasy se jim neustále vlnily ve vzduchu. Courtney ucítila vůni čerstvých listů. „Všichni poslouchejte,“ řekl Evan. Stál před nimi. Všichni okamžitě ztichli. „Jsem si jistý, že všichni zde chápete, proč tu jste. Máte poslušně sloužit majiteli domu před vámi. Nikdo z vás ho nesmí neuposlechnout. Jediný způsob, jak vám mohu zaručit bezpečnost, je, když budete dělat, co se vám řekne. Musíte mu sloužit slovem i skutkem. Rozumíte?“ „Ano, pane,“ ozvaly se dívky. „Je čas, abyste šly dovnitř.“ Dívky si povzdychly, když se brána zámku, která byla patnáct let zavřená, mohutně otevřela. Všechny dívky vstoupily dovnitř a brána se brzy zavřela. Evan nasedl do auta a odjel s úlisným úsměvem na tváři.