EVA – POHLED Z POHLEDU EVY Třesu se, když stojím před zrcadlem a dívám se na svůj odraz. Sotva se poznávám. Vystrašené, dokořán otevřené oči na mě zírají a krajka svatebních šatů mě dusí a škrábe na kůži. Tíha tohoto rozhodnutí, které jsem nikdy neučinila, leží na mých bedrech jako těžký náklad a tlačí mě k zemi jako ubohou bytost. Ano, jsem ubohá, protože tohle není život, jaký jsem pro sebe chtěla. Venku, za zdmi mého pokoje, všichni pilně pracují a připravují se na mou svatbu. Sluneční paprsky se odrážejí na trávnících, hosté vstupují do velkolepého sálu, ale tady, můj svět se rozpadl na střepy… „Uděláš to pro rodinu, Evo.“ Otcův chladný, ostrý hlas mi zní v hlavě. Mluvil s takovou lehkostí, jako bych byla pouhým pěšcem v jeho hře. Moje nevlastní matka a nevlastní sestra Sára mlčky přihlížely, jejich oči se leskly uspokojením, jako by tohle byla chvíle, na kterou čekaly. „Ty šaty by měla mít na sobě Sára,“ zamumlám, sotva slyšitelně. Ale vím, proč je nemá. Nebyla to moje volba, ani Maxova. Bylo to přání jeho dědečka. Jeho dědeček byl muž s bohatstvím a mocí, který si mě vybral kvůli vlastnostem, které, jak tvrdil, ve mně viděl… Dveře za mnou se s vrzáním otevírají a já ztuhnu. Nemusím se otáčet, už vím, kdo to je. „Připravená?“ Sářin sladký, a přesto jedovatý hlas prolomí ticho. Její úsměv je příliš dokonalý, ten typ, který by oklamal každého, kdo ji nezná tak jako já. Vstupuje do pokoje a její podpatky klapou o podlahu. Každý krok mi připomíná, že ona je ta, kterou Max doopravdy chce a miluje. Žaludek se mi svírá. Sára je zlaté dítě, ta, kterou všichni zbožňují. Je to žena, kterou Max miluje, ta, kterou chtěl. Ne já. A přesto jsem tady, pár okamžiků od budoucnosti spojené s mužem, který mě nenávidí. „Neboj se, ségra,“ říká Sára s předstíraným zájmem a pokládá mi ruku na rameno. „Max na to přijde. Uvidí, kdo k němu doopravdy patří.“ Její prsty se mi lehce zaryjí do kůže, jako tiché varování. Mlčím. Slova by mi teď nepomohla a jakákoli odpověď by jen podpořila její zlé plány proti… Zvedám bradu a zhluboka se nadechuji, když s ní vycházím z pokoje. *** *** *** *** ** Dorazily jsme do rušného svatebního sálu, který bzučel šepotem a zvuky hudebních nástrojů. V okamžiku, kdy jsem vešla, každý pohled mě sleduje, jak kráčím uličkou, každý krok mě táhne hlouběji do vězení, ze kterého nemohu uniknout. S každým krokem mi buší srdce, nasazuji statečnou tvář a nedávám najevo svou slabost ani bolest. Maxmilián stojí u oltáře, jeho výraz je strnulý, má zatnutou čelist a zlostně na mě zírá. Jeho temné oči, které byly kdysi jemné a plné vřelosti pro Sáru, jsou nyní plné chladného hněvu, když se setkají s mýma. Zaťal pěsti, jako by se bránil nutkání odejít. Cítím tíhu jeho pohledu. Nenávidí mě. Vidím to v jeho očích, cítím to v jeho postoji. Ale nemohu ustoupit. Prostě nemůžu. Když konečně dorazím po jeho bok, nevezme mě za ruku. Místo toho odříkává svůj slib, každé slovo chraplavé a nevrlé, jako by byl nucen ho říct. „Bereš si ty, Maxmiliáne Gravesi, zde přítomnou Evu Brownovou za svou zákonitou manželku?“ ptá se oddávající. Max zaváhá, ticho se stává nesnesitelným. Nozdry se mu roztahují a na zlomek vteřiny si myslím, že by mohl odmítnout. Ale pak promluví, jeho hlas je prosycen opovržením. „Beru si.“ Mrazivost v jeho hlase mi přejede po zádech. Hrdlo se mi stáhne, ale donutím slova z úst. „Beru si.“ Obřad končí a lidé nadšeně tleskají. Max na mě nečekal, ani se na mě nepodíval. Šel napřed, záda strnulá, a nechal mě samotnou u oltáře. Jeho lhostejnost je ostrá rána. Srdce mi klesá, ale stojím pevně. Nejhorší okamžik mého života právě začal a já doufám, že ho přežiju. *** ** ** *** *** Tu noc po svatbě sedím ve velké, prázdné ložnici, která má být naše. Moje šaty leží kolem mě, jsou hlubokou připomínkou všeho, co jsem ztratila. Světlo vycházející z měsíce prosakuje skrze závěsy a vrhá stříbrné linie po místnosti. Ale jeho jemná záře nijak neohřívá mé srdce, které je zlomené a bolavé. Klepání na dveře narušuje ticho, které jsem si užívala, a mé tělo zchladne, protože už vím, kdo to je. Max vejde dovnitř, jeho výraz je tvrdý, nečitelný. Jeho oči na mě krátce pohlédnou, zlostně na mě zírá, když odhazuje sako. Jeho pohyby jsou ostré a nebezpečné. Napětí mezi námi naplňuje místnost jako hustá mlha a dusí mě. „Maxi,“ zašeptám, můj hlas se chvěje pod tíhou všech otázek, které se nemohu zeptat. „Proč… proč to děláš?“ Zastaví se, konečně se na mě podívá, jeho pohled je nebezpečný a ostrý. „Nehraj si na nevinnou, Evo,“ zavrčí a udělá krok ke mně. „Přesně jsi věděla, co děláš, když jsi zmanipulovala mého dědečka, aby si vybral tebe.“ Jeho obvinění mě zasáhne jako rána do břicha, ale já bolest polknu a donutím svůj hlas, aby zůstal klidný. „Nikdy jsem to nechtěla,“ zamumlám a rukama svírám látku svých šatů. „Nikdy jsem o nic z toho nežádala.“ Ušklíbne se, ten zvuk je hořký a drsný. „Šetři si ty lži.“ Jeho hlas se ztiší, nyní je nebezpečný. „Jsi stejná jako tvoje zesnulá matka. Lhářka. Manipulátorka.“ Při těch slovech cítím ostrou bolest v srdci, ale odmítám mu ukázat, jak hluboce mě zranily. Přistoupí blíž, jeho přítomnost je ohromující, a najednou mi hrubě popadne ruku, jeho sevření je pevné jako železo. „Dostala jsi, co jsi vždycky chtěla, Evo,“ říká, jeho hlas sotva slyšitelný. „Ale nečekej, že budu laskavý.“ Pustí mě a odstrčí mě. Bylo to, jako by se ho dotýkat se mu hnusilo. Aniž by řekl jediné slovo, vyřítí se z pokoje a dveře za ním se s bouchnutím zavřou. Stojím tam, třesu se a zírám na červené stopy na mé paži. Sleduji modřinu, která se mi tvoří na paži. Modřina bolí nejen na kůži, ale hluboko uvnitř. Jak jsem se sem dostala? Jak jsem se dostala k tomu, že jsem si vzala Maxe? Bývala jsem dívkou, která věřila v lásku, dívkou, která vždy věřila, že najde svého prince na bílém koni a bude mít šťastný konec. Doufala jsem, že budu mít světlou a šťastnou budoucnost. Ale teď jsem uvězněna v životě, který jsem nikdy nechtěla. Jsem uvězněna kvůli otcově chamtivosti a Sářiným intrikám. Slzy mi volně tečou z očí, ale já je zamrkám. Ne. Nebudu plakat. Ne teď. Nikdy. Slzy mi nepomohou přežít tohle peklo. Otočím se k oknu a zírám na velkou, prázdnou noc venku. Někde tam venku lidé žijí své životy naplněné smíchem, láskou. Ale ne já. Jsem uvězněna v téhle pekelné díře manželství sama. Ještě jednou se podívám na modřiny na své paži a pak se schoulím na okraji postele. Zima, sama a zlomená.