V den, kdy Olivii Fordhamové diagnostikovali rakovinu žaludku, se její manžel, Ethan Miller, staral o děti své první lásky. Na nemocniční chodbě Keith Rogers se zachmuřeným výrazem v obličeji, držíc v ruce výsledky biopsie, řekl: "Olivie, výsledky jsou tady. Pokud bude operace úspěšná, pětileté přežití u maligního tumoru 3A je 15 až 30 procent." Olivie pevně sevřela popruh své kabelky svými štíhlými prsty. Její drobná tvář byla bledá a vážná. "Keithu, jak dlouho mi zbývá, pokud nepodstoupím operaci?" "Šest měsíců až rok. Je to u každého jiné. V tvém případě je lepší nejdřív podstoupit dvě kola chemoterapie a pak operaci. Zabránilo by to riziku rozšíření tumoru nebo metastázování." Olivie si kousla do rtu a vycedila: "Děkuji." "Neděkuj mi. Zařídím, aby tě hned přijali do nemocnice," řekl Keith. "To není potřeba. Neplánuji se léčit. Nezládnu to," řekla Olivie. Keith chtěl něco dodat, ale Olivie k němu zvedla hlavu. "Keithu, prosím, pomoz mi udržet to v tajnosti. Nechci, aby se moje rodina trápila." Rodina Fordhamových byla zkrachovalá. Olivie už se musela hodně ohánět, aby pokryla výdaje na otce, Jeffa Fordhama. Kdyby se její rodina dozvěděla o její nemoci, situaci by to nepochybně zhoršilo. Keith bezmocně vzdychl a řekl: "Neboj se. Budu mlčet jako hrob. Slyšel jsem, že jsi vdaná. Tvůj manžel—" "Keithu, prosím, postarej se o mého tátu. Musím jít." Olivie se zjevně zdráhala o tom mluvit a rychle odešla, než mohl odpovědět. Keith zavrtěl hlavou. Říkalo se, že přerušila studium na univerzitě a vdala se. Z nejlepšího génia na lékařské fakultě se stala troska. Během dvou let otcovy léčby se o všechno starala sama. I když se zhroutila kvůli nemoci a do nemocnice ji odvezli kolemjdoucí, její manžel se nikdy neukázal. Když se zamyslela, Ethan se k ní v roce, kdy se vzali, choval opravdu dobře. Bohužel, když se jeho první láska vrátila do země těhotná, všechno se změnilo. Jednou, když byla Olivie také těhotná, spadla do vody s Marinou Carltonovou, jeho první láskou. Uprostřed svých potíží ho viděla, jak plave k Marině ze všech sil. Kvůli tomu obě předčasně porodily. Olivie byla zachráněna příliš pozdě a propásla optimální okno pro léčbu. Než se dostala do nemocnice, její dítě zemřelo v děloze. Sedm dní po smrti jejího dítěte Ethan požádal o rozvod, ale ona s tím nesouhlasila. Teď, když věděla o své nemoci, už to nemohla déle popírat. S třesoucíma se rukama vytočila jeho číslo a on to zvedl po třetím zazvonění. Chladně řekl: "Neuvidím tě, pokud to nebude kvůli rozvodu." Olivii se slzy nahrnuly do očí, když se přinutila spolknout slova o své nemoci. V pozadí se náhle ozval Marinyn hlas: "Ethane, je čas na pediatrickou prohlídku." Slzy, které Olivie tak dlouho zadržovala, jí v tu chvíli stekly po tváři. Její dítě bylo pryč a její rodina zničená, ale on teď měl rodinu s někým jiným. Byl čas, aby to všechno skončilo. Už ho neprosila jako dřív. Místo toho slabě řekla: "Ethane, rozveďme se." Ethan byl na chvíli zjevně ohromen. Chladně se zasmál a řekl: "Olivie, jaké triky hraješ tentokrát?" Olivie zavřela oči a řekla: "Počkám na tebe doma." Sebrala veškerou svou sílu, aby mu zavěsila, a sklouzla po zdi na zem. Déšť, který foukal na chodbu, ji promáčel, když sevřela telefon a kousala se do rukávu a tiše plakala. Ethan zíral na svůj telefon prázdným pohledem poté, co mu náhle zavěsila. Po roce ticha, kdy odmítala rozvod za každou cenu, proč si to dnes najednou rozmyslela? Její hlas zněl také uplakaně. Ethan se zahleděl na hustý déšť a vyšel z pokoje. "Ethane, kam jdeš?" zeptala se Marina, která ho pronásledovala s dětmi v náručí. Když viděla, jak rychle odchází, její jemný výraz okamžitě ztmavl děsivým způsobem. Olivie, ta mrcha! Pořád se nevzdá! Už je to dlouho, co Ethan naposledy vstoupil do domu, který sdíleli během manželství. Očekával, že uvidí jídelní stůl plný jeho oblíbených jídel připravených Olivií, ale vila byla temná a prázdná. Na podzim se vždycky brzy stmívalo. Byla noc, i když bylo teprve šest hodin večer. Ethan si všiml vázy se zvadlými květinami na jídelním stole. Znaje Olivii, nenechala by zvadlé květiny ležet na stole, takže existovalo jen jedno možné vysvětlení. V poslední době nebyla doma a s největší pravděpodobností se starala o svého otce v nemocnici. Když Olivie otevřela dveře, uviděla vysokého muže stojícího u jídelního stolu v obleku. Výraz v jeho hezké tváři byl chladný jako led a jeho tmavé oči byly plné hluboké nenávisti. Olivie byla promočená z běhu od auta k domu v dešti. Když na ni dopadl jeho ledový pohled, přejel jí mráz po zádech. "Kde jsi byla?" zeptal se Ethan chladně. Oliviiny oči, které se v minulosti vždy leskly, byly v tu chvíli matné. Lhostejně se na něj podívala a řekla: "Odkdy se o mě zajímáš?" Ethan se ušklíbl a řekl: "Nebudeš moci podepsat papíry, kdyby se ti něco stalo." Jeho slova ji bodala do srdce jako ostré jehly. V mokrém oblečení se dovlekla dopředu. Neplakala ani nedělala scény, ale klidně vytáhla dokumenty z obálky. "Neboj se, už jsem je podepsala," řekla. Položila dokument na jídelní stůl a Ethan si uvědomil, že nikdy v životě nepovažoval slovo "rozvod" za tak nepříjemné. Olivie měla jen jednu žádost, a to výživné deset milionů dolarů. "Říkal jsem si, proč bys najednou souhlasila s rozvodem. Ukázalo se, že je to kvůli penězům," posmíval se. Jeho pohrdavý výraz jí zaplnil zorné pole. Stará Olivie by se bránila, ale teď byla příliš vyčerpaná. Takže jen stála tam, kde byla, a tiše řekla: "Právem bych si mohla vzít polovinu tvého čistého jmění, pane Millere. Ale požádala jsem tě jen o deset milionů dolarů. Když na to přijde, jsem ještě benevolentní." Ethan vykročil vpřed a vrhl na Olivii dlouhý stín. Svými štíhlými prsty jí chytil bradu a řekl hlubokým, chladným hlasem: "Jak jsi mě nazvala?" "Pane Millere, pokud se ti nelíbí tato forma oslovení, pak mi nevadí oslovovat tě jako svého bývalého manžela. Můžeš odejít, až podepíšeš papíry." Její arogantní výraz Ethana rozzlobil. "Tohle je můj dům. Kdo ti dal právo žádat mě, abych odešel?" řekl. Olivie se ušklíbla a řekla: "Skutečně, nemám na to právo. Neboj se, pane Millere. Vystěhuji se po obdržení rozvodového listu." S tím mu odstrčila ruku a podívala se mu přímo do očí. Ledově řekla: "Pane Millere, přineste své dokumenty zítra v 9 hodin na radnici. Uvidíme se tam."