Marina měla na sobě bílý kašmírový kabát. Bílé perlové náušnice jí dodávaly jemný a charismatický vzhled. Už jen šál kolem jejího krku měl hodnotu přes tisíc dolarů. Prodavačka k ní přistoupila a hned ji pozdravila. "Paní Millerová, pan Miller dnes není s vámi, aby vám pomohl vybrat šperky? Máme nové zboží. Každý kousek by vám moc slušel, paní Millerová. Smaragd, který jste si u mě nechala rezervovat, je tady. Můžete si ho později vyzkoušet. Jsem si jistá, že by se hodil k vaší pleti." Prodavačka skoro každou větu zdůraznila oslovením "paní Millerová", jen aby si Marinu naklonila, i když ještě nebyli s Ethanem právoplatně svoji. Marina se na Olivii usmála a v očích se jí zračila hrdost a vítězství. Každý věděl, že se k ní Ethan chová jako k nejcennějšímu pokladu, ale nevěděli, že Olivia je jeho právoplatná manželka. Olivia zaťala ruce v pěst. Proč musela narazit na člověka, kterého nejméně chtěla vidět, a to v té nejvíce ponižující chvíli? Marina mírně řekla: "Ztratíte spoustu peněz, když vyměníte tak kvalitní prsten." Olivia se natáhla a s ocelovým výrazem jí vytrhla krabičku. "Už ho neprodávám," řekla. "Ne? To je velká škoda. Mně se ten prsten docela líbí. Dokonce jsem vám za něj plánovala nabídnout vyšší cenu, protože se známe. Nebyla jste náhodou ve spěchu kvůli penězům, slečno Fordhamová?" Olivii ztuhla ruka. Ano, potřebovala peníze, a to zoufale. Proto ji Marina tak neúprosně urážela. Prodavačka jí poradila: "Slečno, tohle je snoubenka prezidenta Miller Group. Máte velké štěstí, že se váš prsten zalíbil právě jí. Určitě vám za něj dobře zaplatí a nebudete muset čekat, než dokončíme formality, abyste dostala své peníze." Olivii to znělo jako výsměch, když prodavačka neustále zmiňovala "paní Millerovou". Před rokem Marině s jistotou řekla, že se s Ethanem nikdy nerozvede, a požádala ji, aby se ho vzdala. Během jediného roku všichni, vysoko i nízko, věděli, kdo je. Olivia byla čím dál tím víc přesvědčená, že její manželství s Ethanem není nic jiného než podvod. Když si všimla jejího váhání, Marina se jasně usmála a řekla: "Slečno Fordhamová, proč mi nenavrhnete cenu?" Ten domýšlivý výraz té mrchy Olivii znechutil. Chladně řekla: "Už ho neprodávám." Marina se ale nechtěla vzdát. "Slečno Fordhamová, už jste na konci sil. Neříkejte mi, že vám ještě záleží na důstojnosti. Kdybych byla vámi, prodala bych ho okamžitě. Nikdo vám nikdy neřekl, že tvrdohlavost vám nesluší?" "To je vtip, slečno Carltonová. Okrádání ostatních lidí o jejich věci vás vedlo k tomu, že si myslíte, že vám opravdu patří. Proč nejdete vykrást banku?" Zatímco se hádaly, prsten vylétl z krabičky v ladném oblouku a s tichým cinknutím dopadl na zem. Olivia k němu okamžitě vyrazila, ale prsten se zastavil u páru elegantních kožených bot u dveří. Když se Olivia sehnula, aby ho zvedla, na zátylek jí dopadla kapka vody a projel jí mráz po zádech. Pomalu vzhlédla do páru chladných, bezcitných očí. Ethan stále držel otevřený deštník a kapky vody z něj dopadaly na její hlavu. Černý vlněný kabát, který měl na sobě, lichotil jeho postavě a dodával mu stylový vzhled. Olivia na něj tupě zírala a vzpomněla si na první setkání s ním. Dvacetiletý Ethan měl na sobě bílou košili a stál na sluncem zalitém hřišti, ale jako by stál přímo v jejím srdci. Ten obraz se jí vryl do mysli od jejích čtrnácti let. Teď měla na sobě svetr, ve kterém vypadala ještě hubenější díky jeho chlupatému materiálu. Její brada byla ostrá a vypadala hubenější než před třemi měsíci. On vypadal vznešeně a nesrovnatelně, zatímco ona vypadala uboze a žalostně. Oliviina ruka, která se chystala zvednout prsten, se zastavila ve vzduchu. Zatímco byla v transu, Ethan bez výrazu zvedl nohu a cestou kolem ní na prsten šlápl. Olivia zůstala v podřepu. Ten prsten byl navržen podle jeho vkusu. Jeho design nebyl přehnaný, ale měl jedinečný styl. Takový prsten byl na celém světě jen jeden. Poté, co jí ho nasadil, si ho Olivia nikdy nesundala, kromě sprchování. Kdyby tentokrát opravdu zoufale nepotřebovala peníze, nešla by do takových extrémů. Nicméně to, co bylo v jejích očích pokladem, bylo pro něj jen bezcenný odpad. Nešlápl jen na prsten, ale i na minulost, se kterou zacházela tak cenně. Marina se usmála a šla k němu s vysvětlením: "Ethane, ty jsi tady. Náhodou jsem si vybírala šperky, když jsem viděla, jak slečna Fordhamová prodává svůj prsten." Ethanův chladný výraz neprozrazoval žádné emoce. Jeho ledový pohled spočinul na Olivii, která se snažila potlačit svůj vztek. Potom se zeptal: "Chceš ten prsten prodat?" Olivia zadržela slzy a kousla se do rtu, aby se nerozplakala. "Ano. Chtěl byste ho koupit, pane Millere?" Ethan se posměšně ušklíbl a řekl: "Pamatuji si, jak jsi mi říkala, jak důležitý je pro tebe ten prsten. Vidím, jak jsi to myslela upřímně. Cokoliv, čím někdo pohrdá, je pro mě bezcenné." Když se Olivia chystala odpovědět, ucítila v břiše pálivou bolest. Jak nádor rostl, bolest se změnila z mírné bolesti na pronikavou. Podívala se na ten pár, který vypadal jako stvořený jeden pro druhého ve svých ladících černobílých kabátech pod jasnými světly. Najednou ztratila sílu se vysvětlovat. Muže, jehož city se změnily, by netrápilo, i kdyby mu dala své srdce. Olivia bojovala s bolestí a zvedla prsten. Potom pomalu došla zpět k pultu, aby si vzala krabičku a certifikát. Nechtěla před Ethanem ukázat slabost. I když jí bolest stačila k tomu, aby omdlela, stále si udržovala pevnou chůzi. Když šla kolem něj, mírně řekla: "Stejně jako ty jsem ho minule považovala za poklad, ale teď je to jen kus kovu, který můžu vyměnit za peníze." Ethan cítil, že s ní není něco v pořádku. Čelo se jí orosilo potem a tvář měla bílou jako stěna. Vypadala, jako by se snažila bojovat s nějakou bolestí. Najednou ji chytil za paži a tiše řekl: "Co se děje?" Olivia setřásla jeho ruku a řekla: "To se tě netýká." Nevěnovala mu další pohled a snažila se držet záda rovně, když mizela z jeho dohledu. Ethan sledoval, jak odchází. Byl to on, kdo ji nechal jít, ale proč ho stále bolí srdce? Olivia zašla do opuštěného kouta a ve spěchu si vyhrabala z tašky léky proti bolesti. Věděla, že všechny léčby a léky proti rakovině mají vedlejší účinky, a tak si koupila jen nějaké léky proti bolesti a běžné léky na žaludek, což bylo lepší než nic. Když se dívala na silný déšť, pomyslela si: "Je to jediná možnost, která mi zbyla?" To byl poslední člověk, se kterým se chtěla setkat, ale pro otce neměla jinou možnost než riskovat. Olivia se vrátila domů, aby se umyla, a pak si vzala taxi do Hawthorn Villa. Když se před více než rokem vrátila do země, ta osoba Olivii jednou zavolala. Neviděly se víc než deset let a Olivia neměla tušení, jak se jí daří. Soudě podle velkolepé vily, Olivia odhadovala, že se jí daří docela dobře. Poté, co sdělila účel své návštěvy, služebná zavedla Olivii do obývacího pokoje, kde seděla elegantní žena. Byla tak krásná, jak si ji Olivia pamatovala. "Liv," řekla žena, když se na Olivii podívala svýma hezkýma očima. Olivia se ale nedokázala přinutit říct jí "Mami".